asi trpím pocitem méněcennosti. Poslední dva dny se nacházím ve stavu-nevím co mi je, je mi nic a všechno. Kvůli všemu bych bulela, pocit nedoceněnosti, nikdo mě neshání, nehledá, nepotřebuje. Jsem jen terč, do kterého se strefují. Jsem něco, co nedokáže chápat, řešit, pomoci, myslet. Jsem nic.
Jsem neidentifikovatelné nutkání, touha přežít, bez jakéhokoliv cíle. Něco, co jinak nemá obdoby. Jsem tu jen proto, že mi tělo z nutkavé potřeby nedovolí se nenadechnout. Jaký to má smysl.
Cíle se mi totiž ztratily. Měla jsem sny, ale jak se posouvám časem, tak přicházím na jednu podstatnou skutečnost-jediný sen, který se mi zdál reálný nebyl až tak můj. Bylo to něco, co se mi vnutilo. Něco co do mě vklouzlo, a rodiče to živili. Podporovali, a taktně podstrkovali. Jenže v tuto chvíli už jsem ve fázi, že žádný jiný sen nemám. Nemám nic jiného v rukávu. Nikdy jsem o ničem jiném neuvažovala. Jenže...je tu další zádrhel. I s tím rodičovsko-mým snem budou potíže. Nejsem tak schopná, abych dokázala překročit všechny klacky. Nejsem tak dobrá, abych uspěla. Nemám motivaci k tomu, to všechno pokořit, zasednout nad to, dostat to do sebe. Nasát tu iluzi, vpustit do sebe motivaci a jít. Běžet, nasadit nejlepší sprint, který jsem kdy dala. Nemám na to. Nejsem běžec, ani bojovník....jsem něco, co nechápe ani sebe...a teď-nevím co s tím.....doufám že mě tahle nálada urychleně opustí, protože na to nemám nervy...