"Ahoj! Prosím tě, jak si nakonec dopadla? A co děti? Jak se mají? A manžel?", všude okolo mě se všichni radovali, usmívali se a navzájem se dělili o příhody zažité v době, kdy se naše cesty ve škole rozběhly. Jen já tam seděla o samotě a přemýšlela, čím to asi bude, že se mě každý straní i přes to, že jsem byla ve škole hodně oblíbená.

"Ale, ale? Kdopak nám to tady sedí samotný? Není to naše Pavlínka?", bývalý třídní šašek Ondra se ani po těch letech nezměnil. Pořád ten samý úsměv na rtech, až moc veselé oči.
"Co se ti prosím tě stalo? Ještě nedávno jsi byla usměvavá, hýřila jsi tu optimismem a teď? Vždyť tu sedíš jako hromádka neštěstí... Copak ti je? Mě to můžeš říct...", dotíral a mně to začínalo pěkně štvát. Ale po chvilce přemlouvání se v mně něco pohnulo a začala jsme zvažovat jestli nebude lepší se někomu svěřit, než to v sobě dusit.
„Myslíš to vážně, že si moji životní katastrofu chceš poslechnout? Není to zrovna příjemné poslouchání.“, odpověděla jsem mu se smutným úsměvem na tváři.
„Nenapínej a povídej. Jestli budu moct, tak se vynasnažím ti pomoc.“, Ondra byl najednou trošinku jiný, než když za mnou přišel.
„Tak fajn, poslouchej…“. Přenesla jsem se do vzpomínek a pomalu začala se slzami v očích vypravovat.

Pamatuješ se na Jirku? Toho frajírka, co byl o rok starší než my a každá holka od nás ze školy po něm šílela? Jo, tušíš správně. S tím jsem začala chodit asi měsíc po maturitě. Byli jsme opravdu skvělý pár, až na pár maličkostí. Strašně rád se napil a pak nevěděl, co dělá. Asi po roce a půl dostal nápad, že bychom se mohli nastěhovat k němu do bytu. Věděla jsem, že to nebude špatné a tak jsem souhlasila. Zhruba půl roku to bylo perfektní. Skvěle jsme se doplňovali, chodili do divadla, kina i na diskotéky. Jenom potom se to všechno zvrtlo. Za dalšího čtvrt roku jsem dostala podezření, že to není to, co to bývávalo. Jirka začal chodit z práce čím dál tím víc později, trošinku se mi zdálo, že z něj táhne hospodský odér a alkohol. To by mi ani tak nevadilo,ale už jen ten jeho přístup, že on mohl kdykoliv kamkoli a já nikam. Sem tam,když byl opravdu hodně opilý, projevoval trošinku násilnické sklony. Víš, co tím chci říct? Ne? Asi to, že sem tam jsem dostala facku, pohlavek, až to došlo do takových mezí, že jsem chtěla vyhledat odbornou pomoc.
Když jsem to chtěla nabídnou Jirkovi,opakovalo se právě to, s čím jsem chtěla jít k odborníkovi. Byla jsem z toho zklamaná, ale zatnula jsem zuby a vydržela. No a za půl roku jsem cítila, že se staneme asi úplnou rodinou. Ano ve mně rostl nový život. Bála jsem se Jirkovy reakce, ale překvapil mě. Když jsem mu to večer odhodlaně vyklopila, zůstal na mě hledět s otevřenou pusou. Vzal mě do náruče a zahrnul mě něhou. Další den se přihrnul s obrovskou kyticí rudých růží a nádherným prstýnkem.
Na dlouhou dobu se uklidnil. Ale ne na moc dlouho.
Když už byla Karolínka na světě, uklízela jsem v jeho psacím stole. Našla jsem tam rtěnkou psaný lísteček, na kterém stálo: 735 159 852 navždy jen tvá Kamila a pod ním nakreslené srdce. Ranilo mě to, ale snažila jsem se to nedávat tak najevo. Jednoho večera, asi týden po tom mém „úklidu“ se za mnou přihnal Jirka a začal mi nadávat. Skončilo to těžkou hádkou, která vyústila v rozbíjení nádobí, výčitkami, mými slzami a jeho fackami. Ráno jsem se probudila uvázaná na prádelní šňůře u topení a Karolínka byla pryč.
Nemohla jsem ani ven, protože mi ten bídák tak zřídil obličej,že jsem vypadala jako bych si pod oči nanesla oční stíny. Čekala jsem do večera a on pořád nikde. Zavolala jsem proto mamince. Ona jediná mi dokázala pomoc. Okamžitě nasedla do jejího staršího auta a přijela ke mně. Společně jsme čekali do rána, celou noc jsme nezamhouřili oči. Ráno mamka neváhala, došla nakoupit, navařila a já spala téměř do oběda. Oči jsem měla propadlé, obličej bílý. Bez mého vědomí mamka zavolala na policii a pověděla jim, co se stalo. Oni okamžitě přijeli. První jsem jim nechtěla nic říct, brala jsem to od matky jako podraz, ale nakonec se se slzami všechno dozvěděli.
Okamžitě rozjeli pátrání… Asi po týdnu měli výsledky, které mě hluboce ranily. Karolínku našli nedaleko jejich nového bydliště u Hradce Králové zahrabanou v lese – samozřejmě mrtvou. Oba byli zatčeni a odsouzeni na 5 let s podmínkou.

Dneska je to už půl roku, ale mě pořád budí ty noční můry.“, dopovídala jsem svůj příběh. Asi minutu se rozprostřelo absolutní ticho. Ani jsem si nevšimla, že během mého vyprávění ztichli i ti nejupovídanější kamarádi a tiše naslouchali. Okolo mě se najednou točili otázky typu, jak jsem se s tím vyrovnala, jak to všechno dopadlo a co bude dál. Na všechny jsem se snažila odpovědět a najednou jsem u srdce pocítila takový hřejivý pocit, jaký jsem necítila už strašně dlouho. Pocit,který vám projede celým tělem a zahřeje na duši.
„Pojď si zatančit!“, vyzval mě tiše Ondra. Hráli zrovna krásnou pomalou písničku a já po dlouhé době ucítila, jak vlastně chutná pevné pánské obětí.
„No tak, už neplač. Všechno bude dobré, chce to jen čas.“, šeptal mi tiše Ondra a jeho ruce začali bloudit po mém těle.

Jsou to právě 4 roky, kdy jsem tu seděla naposled. Stejná restaurace, stejní číšníci, stejní spolužáci, ale přesto je to jiné. Můj život se od základu změnil. Zase jsem to byla já. Ta hyperaktivní, upovídaná a plná života. A to díky Ondrovi. Kde by mě napadlo, že právě on se mi stane takovou oporou. Po tom našem školním střetnutí jsme se začali stýkat, chodili jsme spolu na obědy, vyráželi do kin a divadel. Začal se mezi námi tvořit vztah. Vztah, který vydrží, alespoň doufám, do smrti. Jsme spolu téměř 3 roky, je to málo, ale přesto dost. Naše ruce ozdobily krásné zlaté prstýnky a naše manželství zapečetil slib věrnosti a lásky až do smrti. Plánujeme spolu minimálně 3 děti, na kterých se začalo pracovat a jde to na mně už docela poznat. Ale žádné miminko mi nenahradí Karolínku, moji milovanou Karolínku.