To se mi snad zdááá 09.Říjen 2008
Ještě pár vteřin jsem s úžasem zírala na mobil. Zdálo se mi to tak neskutečně absurdní. Až když do mě na u těch blbejch eskalátorů vrazil nějakej chlap, tak jsem se dostala zase k sobě. Bohužel ne natolik k sobě, abych si uvědomila, že mluvim sama se sebou, tak jsem na férovku křičela na ten mobil a lidi se otáčeli. . . Takovej pocit jsem v životě nezažila. Začaly se mi podlamovat nohy a tak jsem si šla radši stoupnout ke zdi, jak je na Pankráci bankomat. V hlavě mi beželo milionsetpadesát odůvodnění, ale nějak mi přislo, že cokoliv řeknu je stejně zbytečný, protože je přesvědčenej o své pravdě..a to o té, že mám jeho peněženku. Co bych si pomohla? vyplata mu má přijít až v pátek..snad kvůli školním průkazkám???? Cítila jsem se tak strasně ukřivděně a zárověň jsem tak moc chtěla abych v kabelce tu peněženku opravdu měla a mohla mu říct, že jsem si vzpomenula jak mi ji dával. Protože si často ke mě dává věci, aby to nemusel nosit po kapsách. Ale tentokrát ne. Přijel, auto skoro plný a začal mi ukazovat tu kartonovou židli od japonce.. peněženka nikde.. ani jsme pak nikam nešli, že by ji dal zase ke mě. . a ráno telefon, že je to všechno kvůli mě, že jsem ho využila a o všechno ho obrala. Pořád jsem stála u toho bankomatu a nebyla jsem schopná ničeho. . Jen jsem pak volala mámě, že s Míšou budu ve strašnicích, že žádný víkend nebude atd atd. Nedokázala jsem si představit ani minutu s ním. Ani minutu bez něho.. Je mi fakt úzko. napsal/a: Maayaa 12:46 | Link
.. Nic z toho se netýká LBM, takže mi nepište vzkazy typu "Ahoj, jak se máš"
