Toto je příběh o ,,našem nej kamarádovi" Míšovi...Všichni kdo mají,tak ho znají až moc dobře,ale já toto nepíšu abych vyvolal staré vzpomínky,ale jen proto,abych si ulevil od toho uvažování a konečně si poskládal dohromady ,všechny ty věci které se mi honí pořád hlavou...Prostě celý ten příběh,který se odehrál se mi po etapách přehrává v mé mysli,ať už doma a nebo v práci..Kdekoliv.Takže pokud tento příběh který zde píšu,někoho naštve,nebo urazí,tak se předem omlouvám,ale je to jen z toho důvodu který jsem zde již uvedl a píšu to zde tak,jak to cítím...
,,Ti,které jsme s láskou uctívali,vlastně ani neumírají. Neusilují už o nic, nic nekonají, nehovoří k nám, nic po nás nepožadují. A přece, kdykoli si na ně vzpomeneme, cítíme, že nám hledí do duše, že s námi cítí, že nás chápou,že schvalují nebo neschvalují naše počínání."
Husserl Edmund
09 květen, 2007
V jedné vesnici Moravskoslezkého kraje,v Ludgeřovicích žije skupina mladých lidí...V této vesnici je těch skupin více,ale jedna která je opravdu pro mne velmi důležitá žije skoro až na samém konci Ludgeřovic...Lidé kteří ji tvoří nejsou jen z konce té vesnice jsou z Markvartovic,Ostravy a jiných částí...Každopádně jsou neodmyslitelnou částí mého života...Jsou něco,bez čeho bych nemohl žít........mí přátelé.Jeden by řekl,že nás nemůže nic rozdělit...
Jednoho dne měl Lumír slavit své narozeniny,ještě s někým,myslím že v jeden den s Ivanem.V ten den jsem šel z práce...A volal jsem Michalovi jak se domluvíme na večer...Měl vypnutý mobil,zkoušel jsem to ještě jednou a nic.V tu dobu jsem pracoval na Oddělení léčebné výživy a stravování ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě Porubě.Cestou domů jsem se ještě stavil v restauraci kde jsem měl poslední dva ročníky na škole praxi..jen tak popovídat si se známými.Po cestě na tramvaj jsem volal Dawsonovi,aby jsme se domluvili na ten večer...Ptal jsem se ho jestli už mluvil s Michalem,a on říkal že ne a že má vypnutý mobil.Je to divné,prototže on nikdy tak dlouho vypnutý telefon nemel,ale rikal jsem si no co,asi je na praxi.Tak jsme se domluvili že mu ješte zkusím zavolat a když tak bych se Dawsonovi ozval...Zkoušel jsem to hned jak jsem dovolal s Dawsonem a měl ho pořád vypnutý..Jel jsem domů a v Ludgeřovicích když jsem byl asi u vjezdu na Chovatelskou tak mě prozváněl Dawson..Tak jsem mu zavolal,a on rikal s celkem vytřepaným hlasem,tak co ten Michal?A ja mu říkal že nevim že mi to nebere,má to vypnuté...No a on řekl,,No to je pěkně v piči s tim Michalem".Ja se zeptal proč a on řekl,,proč?Michal měl havárku vole"
V tu chvíli jsem se zastavil a nevnímal nic.Okolí,auta nic...Uvažoval jsem jen nad tím co řekl. ,,Co měl?!!?!" měl bouračku vole!V rychlosti jsme se nejak domluvili kde se sejdem a já šel domů si odnést věci...Strašně rychle mi bilo srdce byl jsem nervózní a zoufalý,nevěděl jsem jak je na tom je...Jediné co jsem chtěl aby to nebyla pravda...Nedokázal jsem si predstavit že by zrovna náš Míša..Že by se zrovna mu mohlo něco podobného stát...Když jsem došel k ulici tak jsem potkal Lumira a Haryho..Už sem to věděl.Byli jsme z toho uplně v hajzlu a ješte když Harry řekl,když jsem se ho zeptal jak na tom je..a on řekl že špatně...Vyhrkly mi malinko slzy do očí...Doufal jsem pořád že bude vše v pořádku..určitě pořád jsem si říkal že všechno dobře dopadne,že on je bojovník a on to přežije,všechno...
S Harrym jsem volal Mišovi na hospodu,nevěděli jsme co dělat chtěli jsme jet za ním do nemocnice,ale neveděli jsme jak na tom je...Přišli jsme na hospodu a čekali co bude dál...Každá minuta a vteřina čekání mě doháněla k šílenství...Potom přišla paní Klapetzová a pan Klapetz...Kdyz se jich Mišan zeptal jak je na tom tak řekli že špatně a že má něco s hlavou...Naskočili nám slzy do očí,brečeli jsme,protože jsme věděli že teď budeme moci jen čekat...Celý ten večer jsme seďeli u stolu a čekali na cokoliv co by nam dalo ještě větší nadějí že Míša bude v pořádku.Ten večr byl asi nejdelší v našem životě.Pořád jsem si přehrával celý den jak probíhal...
V práci jsem jen myslel na to ať už vypadnu.Když jsem šel z práce Míša měl vypnutý mobil...Netušil jsem že v ten okamžik...Mezi půl dvanáctou a dvanáctou jel Michal se svými spolužáky Tomášem,který řídil BMW,a Honzou,který seděl vzadu.Ani jeden z nich nebyl připoutaný..Na křižovatce u Kostela v ludgeřovicích chtel odbočit,ale nedal přednost protijedoucímu Wolksvagenu Passatovi,se kterým se prakticky čelně střetl...
Každý říkal něco jiného...Bylo několik různých svědectví,mě ale utkvěla v hlavě jedna,která zněla tak že když přiletěl helikoptéra záchranné služby,tak po jeho přistání,utíkali všichni doktoři a posádka k BMW na místo spolujezdce..K Míšovi.Byl na tom nejhůře..Řidiče auta jsem znal z vyprávění,a akorát vím že se mnou dělal autoškolu.Ale měl jsem na něj neuvěřitelnou zlost,kvůlitoho co se stalo.Může se to stát sice každému,to ano,ale pořád mi nikdo neuměl vyvrátit to,že podcenil své schopnosti a ještě v takovém starém autě jako bylo to BMW.
Řidič měl nějaké zranění plic,toho převezli do Fakultní nemocnice v Olomouci...Hanyse převezli s nějakým zraněním a se zlomeninami obou dvou horních končetin, z toho jednou otevřenou do nemocnice Fifejdy,a Míšu s velmi těžkými zraněními do Fakultní nemocnice v Ostravě Porubě na dětské oddělení JIP a ARO.Do té samé nemocnice kde jsem pracoval...
Byl předemnou víkend,který jsem měl volno...Ani jsem radeji nemysle na to že bych šel do práce.Představa že budu v jednom zařízení s Míšou..Nebyla to pro mě ani představa,tak jako noční můra.Vědět že tam jsem a nemůžu nic dělat a dívat se jak vozy Finess odvážejí jídla na jednotlivá oddělení a vědět,že zrovna ten vůz jede na oddělení,kde zrovna Míša bojuje o život...Prostě jsem nemohl.
V sobotu jsme šli hned všichni na hospodu..Seděli jsme a navzájem jsme si dodávali odvahu a naději že bude vše v pořádku...Já musel potom splnit to co jsem slibil tatovi a naložit nějaké lešení.Viděl jsem jit z vrchu Lumira..Hrklo ve mě ale řekl jsem si že jde mi jen říct,třeba v kolik na hospodě nebo tak.Ne.Říkal že na hospodu přišla paní Klapetzová,a říkal že kdo chce,tak může za Míšou....Řekla že se máme jít s ním rozloučit.Praštil jsem se vším co jsem držel a v duchu jsem řval,že to nemuže byt pravda,šel jsem se rychle převléct a vyšel na hospodu...Když jsem přišel,byli tam už oba jeho rodiče.Bylo mi dobreku.Neuměl jsem si představit že po všem co jsme všichni s Michalem prožili,co všechno jsme plánovali,by teď měl být konec?!?!?!Ne to nešlo.Ten pocit nešel ani popsat...Nikdy jsem ho nezažil.Jeli jsme do nemocnice.Chtěl jsem strašně jet,ale na druhou stranu jsem měl šílený strach,nepopsatelný.Celou cestu do nemocnice jsem uvažoval,jak to dopadne...Strašně jsem chtěl,aby jsme spolu zase chodili ven,aby jsme zase sedavali,a už kdekoliv,dostavěli společně budu a pak v ní trávili všechen čas,aby jsme zase byli pohromadě,celá naše velká parta...Když jsme přijeli do nemocnice a vystoupili z auta,tak jsme se vydali do budovy s děskými jednotkami JIP a ARO.Když jsme šli po schodech,chytli jsme se za ruce,protože se to všechno napětí stupňovalo..a určitě ne jen ve mně...Dorazili jsme před vchod na oddělení kde ležel Míša.Dovnitř jsme vešli a už přes sklo když jsem ho viděl tak mi vyhrkly slzy do očí.Sestra nam řekla,že nás nemůže pustit všechny najednou,a že nás bude pouštět po třech.Když se zeptala kdo chce jít jako první,nikdo nechtěl jít tak jsem se přihlásil první já,Dawson a Lumír...Museli jsme se sterilizovat kvuli přenosu bakterii a vzit si zelené páště...Když jsme vstoupili do pokoje,hrálo tam jen staré komunistické radio,a byl slyšet jen zvuk přístrojů které ho udržovali při životě..Nikdy jsem ho neviděl tak bezmocného...Všichni tři jmse na něj začali mluvit.,,Míšo to nesmíš vzdát,musíš se knám vrátit,nemůžeš nás tady přece jen tak nechat.Slíbil jsi že pojedem na dovolenou,tak teď už to nemůžeš přece jen tak porušit.Prosím......Už jsem se nemohl dál dívat jak tam bezmocně leží a musel jsem jít...potom šli dovnitř další..všichni jsme jeho pokoj opouštěli s pláčem.Když jsme opouštěli oddělení,řekla zvýšeným hlasem jedna ze dvou sester které Míšu hlídali,,Hej,běžte se sním rozloučit.."Lumir se ji zeptal to jako fakt?A ona jen řekla,,ano".Darča,která šla se nou vpopředu se zeptala co říkala?A já ji jen odpověděl přesně to co řekla ta sestra.Jeste vice se rozplakala,protože všichni víme moc dobře co k Míšovi cítila Darča a co k Darči Míša.Když jsme odcházeli,ak jsme šli po parkovišti a všichni se jen ohlíželi na jeho okno,protože jsme věděli že už ho asi více neuvídíme.Zdrcovalo mě vše,pomyšlení že už tu nebude.Když jsem se podíval na Darču,Na Nikol jak šla s Lumírem který ji držel,a ona jen strašně brečela a říkala ,,Jak to mohla jen tak říct".Všichni plakali,všichni si byli vědomi toho co nám právě v tu chvíli změnilo z části život.Jeli jsme zpátky na hospodu a nikdo ani nepromluvil.Když jsme tam dorazili.Všichni jen mlčeli,nechtěli myslet,chtěli se zbavit té bolesti,tak jako já.Byli jsme na hospodě,úplně vyčerpaní,z pláče z toho všeho.Když jsme byli jednou s míšou u nás tak se mum pustil album Fergie,a libila se nam jedna pisnicka,Big Girls Don´t Cry.A já mu řekl že je hezká...Tak jsem to cd dotahl na hospodu a řekl jsem že se ta písnička Míšovi celkem dost líbila.Pustil jsem jí a ona se nějak stala,nějakým určitým spojením mezi naší partou a tou dobou,kterou jsme procházeli.Další den v neděli jsme už jen doufali že přijde zázrak,byla
neděle a všichni jsme byli vyčerpaní.Nikdo tomu pořád nevěřil...Nikdo tomu nechtěl věřit. V pondělí ráno jsem jel do práce,nervózní co mi řeknou,když jim řeknu že je mi špatně...Když přišel šéf,tak jsem ho zastavil a řekl mu že mi bylo celou noc zle.Ten se ale jen začal blbě smát a řekl ať jdu k doktorovi,a potom mu přinesu nemocenský lístek...Jel jsem domů,a abych počkal na Lumira a ostatní protože jsme chtěli jet ještě jednou se podívat na Míšu.Jel jsem s Josefem a kristýnou do nemocnice už ráno,a já šel jsem k závodnímu lékaři a díky bohu mi to vyšlo.Počkali mě ve vestibulu polikliniky a potom jsme se vydali do hlavního pavilonu kde jsme čekali před nemocnicí na lavičce,až přijedou ostatní.Celou dobu když jsem tam seděli tak jsem se díval do okna kde měl Míša pokoj a říkal jsem si,ať je to jen sen prosím.Když dorazili ostatní tak jsme šli zase směrem na oddělení kde ležel...Nic se nezměnilo.Nechtěli nás tam pustit,protože už jsme tam byli..Pustili jtam jen Věru,Marťu a Darču.Když vyšli všechny jen plakaly.Ani jedna z nich nechtěla Míšu ztratit,tak jako ostatní.Nemohli jsme nic dělat...pocit bezmoci byl strašný.Když jsme odcházeli,domluvili jsme se a já šel odevzdat nemocenský lístek a potom jel domů.Cestou domů jsem ještě uvažoval jestli je to opravdu pravda...Byla. ten večer,jsme už jen seděli a neměli sílu cokoliv říci.V nemocnici nám řekli že Míšu odpojí,jestliže se neukáže žádné zlepšení..V úterý jsme se všichni dohodli že půjdem dát na křižovatku svíci a plyšáčka,na jeho památku.Dokonce i Věrka Václavčíková se kterou se bavil jen párkrát,mi pro něj dala plyšáčka s krásným citátem,,Opravdoví kamarádi neodcházejí,opravdoví kamarádi zůstávají v nás".Než jsme šli,tak přišel Harry a řekl,že tam byli zaq nim ještě ráno jeho rodiče,i s panem Klaptzem,a když v půl desáte odjížděli...Volal jim doktor ,,Michal ve třičtvrtě na dest umřel."Když jsem to slyšel chtělo se mi brečet,ale už to nešlo mohl jsem jen tiše uvažovat nad tím že se už to nebude tak jako to bylo dříve.Sešlo se tam neuvěřitelně mnoho lidí.Přesně ve dvanáct hodin jsme šli na ostrůvek abychom každý dal památku na tohoto skvělého človíčka,který pro každého nás něco znamenal.A znamenal hodně. a já pořád pevně věřím že ještě znamená.S Michalem jsme se na hospodě domluvili že mu nechá udělat na křižovatku kříž...
Potom nám všem oznámili,kdy bude pohřeb.Chodili jsme každý den posvítit na křižovatku.Když jsme jednou šli posvítit,tak jsme potkali pana a paní Klaptzovy...Byli vyvěsit parte.To poslední chybělo už jen u kostela.Nejvíce me v ten den dorazilo když pan Klapetz řekl,,Pojďme to společně vyvěsit..." Vyhrkly mi znovu slzy do očí.Už se to doopravdy nedalo.V den pohřbu,jsme si dali sraz na hospodě, a šli směrem ke kostelu.Měl jsem strašně divný pocit...Když jsme přišli všichni se už scházeli.Do kostela se šlo bočním vchodem...Ještě nikdy předtím jsem na pohřbu nebyl,ale nikdy jsem netušil že půjdu na pohřeb svému nej kamarádovi.Kdyz jsem vešel do Kostela rakev byla otevřená...Neměl jsem odvahu k ní jít..Když vešla paní Klapetzova tak se rozplakala a šla ven...Bylo to pro mně hrozné.Celý kostel se naplnil Míšovými kamarády,jeho rodinou,spolužáky, spoluhráčemi,všemi kdo měl Míšu rád a pro koho tenhle chlapík něco znamenal.A bylo jich tam opravdu hodně.Jsem rád že přišlo tolik lidí,přijela dokonce matka jedné z kamarádek,u kterých jsme o prázdninách stanovali v Dlouhé Loučce u Olomouce...Po obřadu jsme šli všichni zdrceni na křižovatku.Položili jsme svíčku a pomodlili se za našeho nejlepšího přítele...Potom jsme šli na hospodu na kávu a na čaj.Večer jsme byli domluvení a spali jsme všichni u Darči.Pořád se nám to vracelo...Vzpomínky...Bylo to celkem čerstvé a vždycky si na to někdo vzpoměl když se prohodila nějaká hláška,a nebo když jsme byli na nějakém místě.S tím se nedalo nic dělat..Na toto byl jedinný lék.Čas...Vzpomínky se vrací i teď i když to není tak silné jako kdysi.Ale každopádně se v tu dobu,tím co se stalo změnilo několik věcí...
V tu dobu...Uvědomil jsem si že tohleto upevnilo naše přátelství.Každý se snažil toho druhého podpořit.Kdyby nebylo Michala,neznali by jsme se s Dawsonem a Nikol,za co mu jsem srašně vděčný a za co mu patří mé díky.
Chtěl bych poděkovat všem,za to že jsou,že je znám za všehno!Celé naší partě!Pochopil jsem jaké to je někoho ztratit a už to nechci nikdy zažít.
Chci poděkovat,Dawsonovi,Lumirovi,Harymu,Michalovi z Hospody,Darči,Simči,Nikol,Martině,Terce a taky všem co mě podrželi mimo naší partu,Věrce V. ,mé bf.Markétce,sestřence Veronice z Cannes a všem kterým patří mé díky a nejmenoval jsem je....
Děkuji Vám že jste mi ukázali že v nouzi opravdu poznáš přítel,že se z nás stali tak dobří přátelé,za podporu kterou jsem od vás dostával.Jste skvělí a jsem rád že jsem poznal vaše kouzlo které v sobě skrýváte...
Kdyby se nekdy cokoliv stalo a já už tady nemohl být s vámi,tak si prosím pamatujte co jsem tady napsal..Kdyby se cokoliv stalo tak nad každým z vás budu stát a pořád na vás myslet,dávat na vás pozor.
napsal/a: Maja.Untitled 21:55 Link
