2. kapitola- Jsem chlap

               „ píppíp píp!“ vyzvání můj pitomý budík. Vztekle ho umlčím , otočím se na druhý boka spím dál. „ Do prkna!“ zvolám když zjistím, že jsem zaspala a že mi ujelamoje šalina kterou jezdím každý den do školy. Budík ukazuje 7.04. V 7:13mi jezdí tramvaj. Na nic nečekám natáhnu na sebe první oblečení který mi padnedo ruky, zuby  spíš symbolicky přejedemůj kartáček a já letím do školy. Tramvaj stihnu jen tak tak, řidič na mně ještěčeká. Obdaruji ho úsměvem a chci si odtípnout svou cestu. Ať hledám jak chciprůkazku prostě nenajdu. Naštvaná vylovím dvacku na svačinu a koupím si za nílístek.

            Před našekrásné učiliště dojdu akorát. „ Čau Mony, máš úkol z materiálů?“ zeptá semě kámoška kačka.“ Do prčic!!“ zakleju. Káťa na nic nečeká a už mi cpe jejísešit s vypracovaným úkolem. Poděkuji je to moje zlato.  Celou němčinu, kterou máme první hodinu mastímúkol. „ Kociánová, co tam píšete??“ zeptá se mě Pastelka, učitelka němčinyBožena Pastelková. Ta učitelka má fakt hustý jméno.

„ Nichts.“ Odpovím. Učitelce odpověď nestačí a vyzve měk tabuli na slovíčka. Naštvaně se zvednu, protože jsem dutá jak bambus.Hodím vztekle žákovskou na stůl. Úča se škodolibě zeptá Wie heisst das aufdeutsch…?? A už chrlí jedno slovíčko za druhým. Já odpovídám na každou jejíotázku Ich weisst  nicht. Schytám plnýpočet a zapluju do lavice. Úkol si přes káravý pohled přes učitelčiny brýlestejně dopíšu. Kouli už jsem dostala tak co. Zbytek dne přežiju v klidu.Z úkolu z materiálů dostanu jedničku. Skáču Kátě kolem krku a děkujují.

            Cestoudomů se na mě přilepí jeden pěknej a i sympaticky vypadající klučina.

„ Ahoj kočičko, nechceš jít ke mně domů?“ zeptá se a mojepočáteční sympatie k němu zmizí.

Usměji se jak nejlépě umím, olíznu si rty a milého klučinupošlu do řiti, s tím že nejsem na prodej. Ohodnotí mě slovem tak sprostým,že ho sem radši nebudu ani psát. Mě to však nevadí.

         Domů dojduv hluboké depresi, protože mě zbytečná sardel z němčiny štve. Snadv pudu sebezáchovy, nebo duševní omluvy rodičům za blbou známku umeju autřu nádobí. Tuhle domácí práci k smrti nenávidím, samozřejmě jakovšechny. Můj puberťácký brácha David hned poznám, že na mně něco nehraje.Využije mé blbé nálady a provokuje, jak jen může. Já se blbá nechám vytočit.Švihnu ho utěrkou vší silou. Bratr se nenechá zastrašit a dá mi takovou fackupřes zadek, že to ve mně vře a mezi mnou a bratrem začne nelítostný boj.Chvílemi vítězím já, chvílemi brácha. I když jsem holka, vyčerpaný bratr prchábez dokončení boje. Já ho však chci dokončit a chytnu ho za ucho, jak to nemárád. Bratr mě dloubne  do břicha a jávyheknu. Seberu všechny síly a bráchu strčím. Brácha se zapotácí narazí dopolička se skleničkami z broušeného skla, a já s hrůzou pozoruji jakskleničky padají. Okamžitě se na Davida osopím: „ Ty kreténe jeden vidíš co děláš?“

Brácha se nenechá urážet a už to do mě taky pere vší silou.

 „ Já nevím kterákráva mě strčila co??“

„ Jo a kterej vůl si to nechal líbit??“

„ Tak stop musíme zahladit stopy nebo si toho naši všimnou.“

A přec řekl brácha po dlouhé době něco moudrého. Přikývnu apo chvíli oba sbíráme střepy jako Popelka přebírala hrášek s kukuřicí.Nejmenší střípky brácha vysaje. Naštěstí to odnesly jenom 3 skleničkyz deseti. A tak ty zbývají skleničky naaranžuji tak, aby nešlo vidět, ženějaké chybí. Potom jdu ještě s košem aby si naši nevšimli střepův koši a je to. Stopy po činu zahlazeny. Je divný, že se s Davidempořád hádáme, ale jakmile máme nějakej průser jsme nejsehranější dvojka nasvěte. S Davidem se domluvíme, že budeme dělat jakoby nic a každý zalezemedo svého pokoje.

              Za půlhodiny přichází mamka z práce. Hlasitě nás s bráchou pochválí, že jsme vysáli, vynesli koš a umylinádobí. Oba si vysloužíme pajdu. Culíme se na sebe

 Vlastně jsme bylyodměněni za rozbité skleničky. Chudák mamina, lituji ji předem až přijde na toco jsme s bráchou provedli. Ty byly její oblíbené. Abych se ukázala jakovzorná dcera zalezu se učit do svého pokoje. Za chvíli mám ekonomie, kteroumáme ve třeťáku až nad hlavu plný zuby. Uznám, že jsem moc aktivní a učení zabalím.Svému mozku pro dnešek vyhlásím dovolenou. Jelikož se blíží večer udělám sivečeři. Při otevření ledničky zjistím, že je prázdná jako vždy.  A tak ukořistím obyčejný chleba na něj šoupnušunku( máslo jsem nenašla) a vezmu si kyselou okurku.

                Kdyždovečeřím sednu si k PC. Na mejlu mě čekají 3 zprávy.  První dva jsou takový ty přeposílací blbiny..pokud tento mejlík nepřepošleš ztratíš svojílásku bla bla bla…stejně žádnou nemám. Třetí je z knihovny, abychvrátila knížky jinak budu muset platit upomínku.  Takže o program na zítřejší odpoledne mámpostaráno. K učení na zítřejší den přidám ty tři knížky co jsem sipůjčila. Ze školy pojedu vlakem, abych to měla na nádraží blíž. Jdu seosprchovat. A abych se u sebe v pokoji nenudila koukám se s našima abráchou v obýváku na televizi a u toho si povídáme.  Večer v kruhu rodinném uznám jako docelapovedený a s klidným svědomým jdu spát.

           Dneska ješkola úplně pohodová. Dostanu dvojku z matiky a jsem tasenáz ekonomie. Učitelka se dnes nemůže těšit z toho, že by mi dalašpatnou známku, protože včerejší šprtání se mi vyplatilo a já dostalajedničku.  V knihovně vrátím knížkya půjčím si další nálož abych měla co číst. V knihovně je dobrá atmosféraa tak si sednu do čítárny a čtu. Potkám tam svého kamaráda ze ZŠ Honzu.Klábosíme a on mi nabídne, že mě doprovodí až domů. S díky přijmu a i přessvojí lenost jdu z knihovny domů pěšky. Procházka se protáhne, ale vůbecmi to nevadí. Honza je fajn kluk a tak se dohodneme, že spolu určitě někdezapaříme. Takto přežívám do čtvrtka. Dobré známky se mým dřením jen hrnou a jásrším optimismem.

             Pátekvšechno zkazí. Dostala jsem kouli z technologie která je pro moje budoucípovolání velmi důležitá. Okamžitě mám zkažený celý den. To jsem zase něcopohnojila. Zrádná pětka mi zkazí den tak, že nesním ani oběd. Moje oblíbenásvíčková. A když nesním svíčkovou to je co říct !! Nejraději bych si nechalažákajdu ve škole. Takhle ve skříňce..ale do naší celkem moderní školy tentovynález nedorazil. Máme šatny.

            Nedá sesvítit, povzdychnu si  a vyrážím s holkamina zástavku busu. Cestou se nějaké spolužačky odpojí a zůstane známé trio třídyK3. Kociánová, Paterova, Nováčková. Nevím, co proti nám kantoři mají. Jsme jentrochu prostořeké a zlobivé. To není nic strašného… Veruše jde s náma natřináctku, ale vystoupí už ve městě. My se San jedeme směr nádraží. U nádražípřestoupíme na tramvaj. Sandru tramvaj vyplivne u Dopravního podniku já si vezuzadek až na konečnou. Domů dojdu s melancholickou náladou. Poslední dobus ní chodím nějak často. Brácha to zase pozná a hned se škodolibě ptá:

„ Copak sestřičko plodný den?“

„ Týden dvě koule a k tomu jedna z technologie.“

„ Dvě koule…zatváří se bratr.“ To si vlastně chlap. Ten mátaky dvě..však ty víš ségra.“

„ Vím. Na rozdíl od tebe to tam většina chlapů má.“ Rejpnusi bráchy. Zase se kočkujeme.

Když nás to přestane bavit, David začne škemrat abych mupomohla s DÚ. Slituji se nad ním a pomáhám mu s racionálními čísly. Davidje fakt vůl. Celou dobu mu cpu do hlavy správný postup, ale on že ne, že jim totakhle pani učitelka neřikala. Fakt zabít třináctiletého fakana. S vypětímvšech sil Davida přesvědčím, že postup který mu vysvětluji je správný. Nakonecbrácha uzná, že má pravdu a za mé pomoci úkol spočítá. Potom začne zaseprovokovat.  Po tom utrpení co jsems ní zažila při úkolu ho pošlu leda tak do temnoty a jdu si na PC. Tam sipíšu s lidmi přes ICQ chatuju na libimseti.cz a je mi blaho.

      K večerukdyž jsou naši doma,  seberu všechnu svouodvahu, vezmu ŽK a jako spráskaný pes napochoduji za rodiči. Můj pohled je asifakt tragický protože je máme hned ptá co se proboha stalo.

„ Nic jen potřebuji podepsat žákovskou.“

„ A nač ten pohřební ton?“ ptá se táta a nalistuje stránkunadepsanou pro tento týden.

„ co ty dvě koule?“ další otázka.

„Álee to…to nic.“ vykoktám. Táťulda se zvedne , vykročí kemně, já se přikrčím v obrané  poziciaby mi jí jednu nešvihl, ale táta mě převeze, obejme kolem ramen a řekne: „Vítej mezi námi chlapy!! Víš jak to myslím s těma koulema ne?“ To je tedagol . Podle táty a bráchy jsem chlap.