3. kapitola- Zpívající Kretén

            Víkendjsem strávila v posteli s knížkou. Báječně jsem si odpočinula.Dokonce jsem se i těšila do školy. A to je co říct. I když praxe, mě vždyckybavila a šla mi.

             Jak jsempodotkla na praxi jsem se opravdu těšila. Měly jsme líčit a hlavně česat účastníkypěvecké soutěže, kterou pořádalo centrum volného času. Hlavní cena bylo vydanéCD a účast na různých soutěžích. Soutěžící máme rozdělené. Každá jednu skupinu,když to byl zpěvák, který zpíval sám, jedna kadeřnice upravovala dva lidi. Namne padla skupina Pokus. Je torocková skupina, tvořená třemi členy. Všichni mužského pohlaví. Jmenují se  Honza, Martin a Lukáš. A to ještě nevím, žese Verča zná s Lukášem, respektive, že je to její bratranec. A tak valímbulvy, když se srdečně pozdraví a poklábosí o životě. Zatímco já češu Honzus Martinem. Když jsou oba kluci učesaní, řeknu:“Další pán  na holení!“ Lukáš se zvedne pohladí mě pozadku a se svůdným výrazem mi řekne:“ Zlato, pojď na to!!“ tyhle dvojsmyslynenávidím. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vlepim mu takovou facku až muzrudne tvář. Z plných plic na něj zakřičím, aby se mě nikdy v životěnedotýkal, že nejsem lehký zboží!!! Lukáš kouká jak kakabus, řekne mi , že jsemtrubka a že nechápu srandu a kecne s sebou na židli, abych mu mohla udělatvlasy. Já mu však za trest hlavu pěkně odfláknu. Celé úpravy mlčím jako hrob.S Honzou a Martinem jsem si celou dobu povídala. Jsou to moc sympatičtíkluci.

              Pokus uždávno čeká v zákulisí, aby mohl zazpívat. Před nimi jsou dvě, takčtrnáctileté holčiny s názvem Tlapka.Zpívají country a hlas mají taky pěkný. Nedivím se, když je porota ohodnotíkladně. Moderátor akce vyvolá na podium Pokus. Kluci nastoupí a Lukáš spustísvým krásným sametovým hlasem krásnou rockovou baladu s názvem Sen.

„ Lásko měl jsem včerasen, byl den a my měli noc, moje lásko veliká miluji tě moc….“

Písnička je nádherná, vyčkám až do jejího konce. KdyžPokusáci dozpívají, sbalím si svoje kadeřnické náčiní, které už dneska nebudupotřebovat. V duchu mi běhá myšlenka, že jsem se zamilovala. Hádejte do koho. Ato nevěřím na lásku na první pohled.

             V rohu leží stará kytara. Že bych si na ní zahrála?? Ale jo. Vedlekytary leží desky. Jsou nadepsány velice úhledným písmem. Jsou to Pokusáckétexty. Listuji deskami a zjistím, že kluci mají velice poutavé a pěkné texty.Nalistuji jejich Sen. Vezmu kytaru a začínám pomalu brnkat akordy tétopísničky. Potom přidám slova, po slovech nebrnkám ale hraju a zpívám najednou.To ale ještě nevím, že mám diváka.

„ Ále , netykavka je dokonce i hudebnice jo? Zeptá se Lukáš.

„ A hele brambora! Závidí, že hraju líp než ona!“(bramboraproto, že kluci skončili na čtvrtém místě.)

„Lepší brambora než anorektička!“

„ Já ti dám anorektička, ty magore jeden! Co si to o soběvůbec myslíš?“

„ O sobě nic, o tobě, že jsi anorektička. Dostáváš vůbecněkdy najíst?“

„PLESK!!“ nevydržím a dám tomu blbečkovi facku, až mě bolíruka.

„ Máš štěstí, že holky nebiju. Kdybys byla kluk tak ti tečez nosu červená.“

Lukáš naštvaný někam odejde. Pomyslím si, že poslední dobourozdávám facky jak Ježíšek vánoční dárky.

               Popraxi se s Verčou stavíme v našem oblíbeném baru U Poražený krávy. Míchají zde opravdu super drinky. Službu mádneska opět Pepa, přezdívaný Frodo pytlík. Dokonalá kopie herce Wooda. „Čaufrodíku, nenašel by se nějakej koktejlík s tvrdym alkoholem?“

„Což o to Mončo, on by se našel, ale nevím jestli by tichutnal.“

„Jen mi ho dej a Verče taky.Nejlépe na účet podniku.“

„ Že jste to vy kočky moje udělám to pro Vás.“

Nevím proč o Pepovi kolujou zvěsti, že je na kluky. Myslí sito každý.  Kdyby tak věděli , o našíaférce trvající 5 měsíců, asi by se zbláznili. Ale to je zase jiný příběh.

                Běhemchvilky už s Verynou usrkáváme bezva koktejl s názvem Schladit žáhu.Koktejl je složen z jablečného džusu, vodky a ferneta. Je to docela síla,ale pít se to dá.Veronice vypovím co se mi stalo s tím volem a jak měštve. A ta?? Směje jak pometlo a pořád mi tluče do palice, že jsme se do sebevzájemně s Lukášem zabouchli. Navenek zapírám, ohodnotím Verču ne zrovnalichotivým výrazem a z Lukáše dělám největšího vola a sprosťáka na světe.V duchu si říkám, že má Veronika svatosvatou pravdu,  o Lukáši že žádnej vůl není a já že jsem doněj zabouchlá jak do čokolády. Verča je však mrcha a mému zapírání nevěří. Atak mi nabídne jednu sázku. Pokud s Lukášem do 14-ti dnů nezačnu choditmůžu jí ostříhat dohola. Pokud s ním ale chodit budu, můžu se rozloučits mými blonďatými a dlouhými vlasy až po zadek. V duchu se se svýmivlasy loučím. Před verčou machruju, aby se s vlasy rozloučila ona. Stejněvím , že asi prohraju. I když nebudu chtít, ona mě určitě dokope k tomu,abych se s Lukášem viděla. Vždyť to jsou příbuzní. Rozloučím ses Veronikou a jdu domů.

              Přijdudomů a vzteky uklidím celý byt. Jaký blbý sázky jsem se to zase účastnila!!!Z mého hloubání a vzteku mě vyruší SMSka na mé krásné Nokii. Je od San.

AHOJ OHNIVA TANECNICE A KAMOSKO V JEDNOM:o) NECHCES JITV PATEK PARIT DO DUPLEXU??! DOSTALA JSEM KAPESNY TAK HO HODLAM ROZTOCIT:o)

TUHLE RUNDU PLATIM JA. SAN

„ Super!“ vykřiknu si od radosti a zuřivě klofuodpověď.  SI PIS :o) HLAVNE KDYŽ PLATISTY. PORADNE SI TAM ZATANCUJEM A HLAVNE SE ZHULAKAME. ASPON JEDNOU V ZIVOTETE CHCI VIDET OPILOU :o)

Za chvíli mi San zase odepisuje.

 TAK JO, ALE VEM SIPORADNE PROSLAPANY BOTICKY , ABYS NEMELA PUCHYRU PLNY NOZICKY J

Ta SMS mě rozesměje tak, že musím prostě odpovědět.

JASNE PANE GENERALE, SAHNU RADSI PO SANDALE.

 Přes SMS si píšemeještě dlouho. Když jdu spát, kredit mám úplně vyždímaný. Ale to je jedno.Dobrou noc

4. kapitola- Princ na bílém koni

             Takdneska jdu zase na dýzinu. Tatínkovi to oznámím, jako hotovou věc. Tatuša tobere. Koneckonců mi je osmnáct. Neodpustí si ale přednášku o tom, abychnechodila s nikým cizím na vzduch, nebrala drogy, nehulila trávu a takdále. Vše mu odkývnu jako poslušná dcera. Připravím se, a vyrážím.

            Do Duplexudorazím krátce po deváté hodině. Zábava je v plném proudu. San najdu ažv druhém patře této bezva diskotéky kde sedí ještě s pár lidmi zeškoly a pár kluky. Mezi těmi kluky je i LUKÁŠ!!! S velkými nervy sek ní proderu a zeptám se jí co tu dělá Lukáš. Ona se mi zasmála doobličeje a řekla , že by nám to s Lukášem slušelo. Naštvu se a odejdu odní a party.  Jdu až na druhou stranu barukde si objednám panáka a kopnu ho do sebe jako zkušený alkoholik. Za rameno měčapne nějaká osoba. Otočím se vidím Lukáše. Co si o sobě myslí? „ Mony, pojďk nám, neseď tu sama jak života zdrchaná třicítka.“ Prosí mě.

„ Ne mě samota vyhovuje. A se zrádcema se bavit nebudu.“

„ Do prčic Moniko proč seš tak hrdá?? Co jsme si provedli,že mě nemáš v oblibě?“

„ Já jsem ti nic neprovedla, ale ty se chováš jak hulvát.“

„Hulvát jo? Myslíš to jak jsem tě na tý soutěži škádlil? Tobylo tím, že ses mi líbila a já nevěděl jak ti to dát najevo. Tak už konečněchápeš proč jsem se choval jak debil??“

 Pro tohle nemámslov.  Radši se zvednu a odcházímz Duplexu. Zrovna jede okolo autobus. Nevím, co je to za číslo alenastoupím. Se mnou nastoupí i Lukáš. Já stojím u řidiče a on na konci autobusu.Dostal se ke mně ale nemůže, protože tam sedí nějaká partička docela dostopilých týpků. Asi neriskuje se mezi nima procpat. Asi se bojí, že by dostal donosu. Já ve městě v Macdonaldu vystoupím a přejdu si na třicítku. Toho siLukáš nevšimne a jede dál autobusem, ze kterého jsem já vystoupila.

              Když mětřicítka vyplivne u Kahanu, zhroutím se na lavičku v tichém pláči. Slzy mitečou a já přemejšlím proč je život takovej pes, proč zrovna já musím míttakovou smůlu na kluky. Zavřu oči a přemýšlím. Z přemýšlení mě vyrušíprudké trhnutí za mojí ruku. Otevřu oči a vidím může starého tak 50 let. Jdez něho strach.

Zakříčím: „Pusťte mě!“ ten chlap mě však povalí na zem,sedne si na mně a začně ze mě strhávat oblečení. Tričko mi roztrhl na dvě půlkya dobývá se pod sukni. Já se však bráním, kopu ,koušu, kříčím , vrtím sebou aškubu. Bohužel mi to nepomůže.  Dostanutakovou nálož facek a ran pěstí, až mě síla na boj s tím deviantem opustí.Nevyleká ho ani příjezd autobusu na zastávku. Nikdo z něj nevystoupí. Počkat!! Vystoupí!! Nějaký mladý klukkterému nevidím do tváře. Ten kluk stojí na místě a rozhlíží se. Já zkusímsebrat opět všechny síly co mi zbyly a znovu zakřičím.“Pomoooooooooooooooooc!!!  ten kluk se otočí. Všimne si mně a rozeběhnese ke mně. Tomu deviantovi, kterému  seza tu dobu podařilo mě vysvléknout  mě téměřdo naha a zbít tak, že krev mi tekla skoro všude, dá pěstí a odkulí ho ze mě.Pořád tomu klukovi nevidím do obličeje. Ten kluk musí chodit někam na karatenebo co, protože toho chlapa zmlátí tak, že za chvíli nehne ani brvou. Kluk sisundá boty, vyndá z nich tkaničky a těmi tkaničkami ho přivážek jedné pouliční lampě. Oblékne si boty, vydá se ke mně a strne. Já taky.Já ho totiž znám. Je to Lukáš.

„ MONIKO??! Ježiši lásko seš v pořádku?“

„ Jo..au noha!!“ teprve teď si všimnu kotníku nateklého jaktenisák.

„ No těpic..to bude asi zlomený..Zavoláme policajty, abysebrali to prase a potom pojedeme taxíkem do nemocnice jo? A neplač bude todobrý.“ Setře mi slzu, která mi utekla z oka.

„ Jo.“ Teprve teď si uvědomím svou nahotu. Přikryji si prsarukama. Lukáš ochotně sundá svoji mikinu značky Adidas a půjčí mi jí. Vezme sisvůj mobil, zavolá městskou policii. Během chvilky přijede policejní vůz. Tohográzla zabásnou. S policí musím jet na stanici. Lukáš mě vezme do náručí,protože mě kotník opravdu bolí.

5. kapitola- noc plná zjištění, průšvihů apřekvapení

            Na stanicipodám výpověď a trestní oznámení. Strážník, který měl situaci ve svých rukou,byl tak hodný, že mě s Lukášem odvezl k nemocnici.  Slušně jsem poděkovala. Na chirurgii byloprázdno.  Doktor mě poslal na rentgen,který byl mžiku hotový. Rentgen jsem odevzdala lékaři. Ten mi nohu pořádněprohmatal, sepsal jak se mi to stalo kde bydlím a tak.  Potom sestře, která celou dobu stála opodálnařídí, aby mi zasádrovala nohu a zašila roztržené obočí.   Při pohledu na hodiny zjistím, že je půlčtvrtý ráno. Pokud jsou naši vzhůru určitě se musí bát kde jsem. Jsou vždyzvyklí, že chodím domů tak ve tři. Je mi jich líto, ale vím, že mě pochopí.  Lukáše poprosím , aby mi zavolal taxíka.Zavolá mi ho a dokonce mě i odveze domů. Usoudím, že je to dobře, protože běhemcesty usnu.

           Doma sevzbudím až kolem poledne. Nade mnou se sklání Lukáš, se svým krásným úsměvem aještě krásnějšíma očima.  Za ním stojíuplakaná mamka, zachmuřený táta a David v polospánku.  „ Dobré ráno.“ Pozdraví mě Lukáš  a dá mi naší v historii první pusu.Vědomí, že před rodiči to není asi nejslušnější mě vypne. Polibek si náležitěvychutnám a na Lukyna se zářivě usměji. „Díky můj zachránce .“Zašeptám mu dovlasů. Slzičky, tentokráte štěstí mi zase stékají samy od sebe a zase mi jestírá Lukáš svými drsnými prsty kytaristy.  Dnešní den je celý povídavý, doma vypovím co a jak se stalo. Jak jsemblbá, že zavírám oči zrovna v noci. Ve slabé svěřovací chvilce přiznám ito, jak jsme s Davidem při naší bitce rozbily skleničky. David měpropíchne pohledem, ale máma řekne, že už si toho všimla dávno. No to sem simohla myslet. Mutti nic neunikne.

           Posvěřování jdu s Lukášem do mého pokoje, kde si vše vysvětlíme, řekneme azazpíváme. Bavíme se o všem možném. Nejvíc nás zaujme hudba. S ostychemvytáhnu texty písniček, které jsem složila. Některé mu i zahraji. Dodá, žepísničky jsou super a že Pokusákům můžu dělat textařku. Já slíbím, že o tompopřemýšlím a on že to navrhne klukům z kapely. A potom? Potom se krásně aněžně milujeme. Přesně tak jak jsem si přála ve svých snech. A po milionu letcítím, že mě má někdo doopravdy rád.

6. kapitola – Pápá moje vlásky!!

            I přesvšechno, co se mi poslední dobou událo jsem šťastná jako blecha. Od tohoošklivého uběhly už dva měsíce.  Už jekvěten, krásné teplo, za měsíc dělám zkoušky z mého kadeřnického umu.  Věřím, že je dokážu udělat.  Soud dopadl dobře, ten grázl sedí. Ukázalose, že na trestním rejstříku měl víc prohřešků stejného typu jako provedl mě.HIV nebo žádnou takovou ošklivou nemoc nemám. Přesto mě tíží dvě věci. Verča mislíbila to ostříhání na kterém stále trvá. To se má uskutečnit zítra, až misundají sádru. A taky, mě trápí to, že jsem už měsíc nedostala měsíčky. Co kdyžbudu těhotná? Lukášovi jsem se se svými obavami svěřovala. ON? Prohlásil, žekdyž budeme mít miminko, vůbec mu to nebude vadit. Dokonce řek že je to super.Pokud budu v tom mimčo si nechám. Uznávám ale že psychicky na to ještěnejsem dostatečně připravená.

           „ Nad čímzase dumáš, princezno moje??“ zeptá se mně můj milovaný. Dokonale mě vytrhnez myšlenek.“ Halo, tady planeta země slyšíte mně?“ zašermuje mi Luky svourukou před obličejem. Já mu odpovím“ Tady Venuše,  máme špatné spojení co jste říkala planetozemě?“ dělám blbosti.  Lukáš mi mi takyodpoví

“ Venuše, povídám, že mám hlad jako vlk.“

„ Já ale nejsem Karkulka , abyste mě mohl sežrat.“

„ Správně vy jste moje holka, která by mi mohla něcouvařit.“

„ túdle“ řeknu.

„ No tak já udělám něco sám. Ale musíš mi asistovat.“

„ Tak jo, ale podělíš se.“

            Společněse odebereme do kuchyně. Já se posadím na stůl. Lukáš by titul mistra kuchařeby nedostal. Chce udělat volská oka. Vajíčko rozbije tak šikovně, že tam je vícskořápky než vajíčka. Když krájí chleba, jdu do mdlob. Krajíce výškyhamburgerů, jsou na mě moc. A to nevíte co udělá jeden bláznivej chleba.  Ten Jouda se totiž řízne hluboko do prstu,vyjekne , pustí nůž a ten nůž udělá matrix. Začnu se smát z plných plic aLukáš na mně jen nevěřícně kouká, krev mu prstu stéká na podlahu. Když sedochechtám, nařídím mu, aby mi přinesl lékárničku. Zkrvácený palec mu ošetřímjako profík. Pofoukám mu jeho bebíčko. Vezme do ruky pramínek mých dlouhýchvlasů a žmoulá je mezi prsty. Navrhne, že by jsme si mohli zahrát na kytaru.Souhlasím.  Vezmu všechny texty, zpěvníkya bloky s písničkami. Já hraju na kytaru Lukýno zpívá. Nesmí chybět máoblíbená písnička Pramínek vlasů. Lukáš zpívá: „ když měsíc rozlije, světlo své po kraji, a hvězdy řeknou, že čas jejít spát, pramínek vlasů jí ustřihnu potají. Komu? Přece té kterou mám rád.“

          Listujemezpěvníky. Hrajeme střídavě na kytaru. Jsme do toho tak zabraní, že náš pozorujírodiče a David. Po puse, která stvrdila naše krásně strávené odpolednezatleskají.  Vůbec jsem si nevšimla, žepřišli. Proto teď zrudnu jak malina. Lukáš se pozdraví s našima a začne sipovídat s tátou o fotbale. Vůbec nechápu, jak může bát takový kliďas. Jábych s takhle přirozeně bavit s jeho rodiči nedokázala. I teď se přednimi ještě ostýchám. Je už večer, loučím se Lukášem, který jde domů. Já jsemdvě hodinky na PC a pak jdu spát. Zítra musím brzo vstávat, protože mi sundajísádru.

           Mamina měbudí. „Vstávej ospalče jdeš k doktorovi.“ Vstanu, obléknu se , vyčistím sizuby, nasnídám se a jdu na bus. Mám štěstí, autobus stojí na zastávce když sek němu dobelhám s mojí extra těžkou sádrou.  V buse mě samozřejmě někdo nepustísednout, ale všichni se na mě dívají jak při prudší zatáčce udržím jen tak takna nohou. Dokonce slyším dvě důchodkyně, které si povídají, že ta dnešní mládežje pakáž, že si radši láme všechny kosti v těle, jen aby nemusela to školy.  Přívětivě se na dámy usměji a pošlu je dotmy. Babky remcají, nadávají jaký jsem drzý spratek a kdesi cosi. To moje věcnení, vystoupím. Jdu na chirurgickou ambulanci, tam hodinu a půl čekám, než namně vyjde řada. Když už konečně je zvoláno mé jméno abych šla do ordinace,pošle mě ještě setra na rentgen. Tak musím počkat ještě na výsledky rentgenu.Výsledků se dočkám naštěstí brzo. Vstoupím do ordinace, slušně pozdravím. Lékařse usměje, prozkoumá mou zdeformovanou sádru a praví:

„ Jak vidím sádra ti nevadila co?“ Asi by se divil co jsems ní  všechno prováděla. Potom misanitář, mimochodem můj kamarád z baráku rozřízne sádru a jdu. Domů ne.Moje další kroky míří na gynekologii.  Protože nejsem objednaná, musím čekat, dokudlékař nevyšetří objednané pacientky. Když přijdu na řadu, tak si odložím v kabince a nechám se vyšetřitlékařem. Udělá mi ultrazvuk. Nic na ultrazvuku nevidím, ale panu doktorovisvítí oči. Zeptám se ho:“ Jsem v tom?“ Milý pan doktor se usměje(připomíná mi Aleše Čížka z ordinace) a řekne, že „ jsem v tom“. Začnubulet jak malá holka. Doktor se mě opatrně zeptá, jestli si to dítě nechám.Odpovím že jo. Sestra mi vyplní těhotenskou kartu, popřeje pěkné těhotenství,dá mi brožurky, které by se mi prý mohli hodit a odcházím. Slané slzy stírámještě cestou domů.

              Domůdojdu jako ve snách. Vlezu si do svého pokoje a pustím si mé oblíbené ploužáky.Pořád dokola si pročítám svou těhotenskou průkazku a příručky co jsem k nídostala. Pořád nemůžu uvěřit, že čekám dítě. Stojím, sedím, koukám,chodím..pořád myslím na toho malého drobečka ve mně. K obědu udělámsvíčkovou a zbouchám pět knedlíků.  Potomsi ještě dva přidám. Jím přece za dva. Jo jím za dva…zase si vzpomenu naprcka(tak jsem ho/jí pojmenovala) a bulím. Jsem šťastná i nešťastná zároveň.Jak to řeknu našim?? A tak zase přemýšlím a slzím a zase přemýšlím aslzím..pořád dokola. V tomhletom stavu mě nachytá David.

„ Těpic Moniko co řveš?“ zeptá se mě s udivenýmobličejem.

„ Budeš strejda.“ Hlesnu velice tiše, ale tak, aby to bráchaslyšel.

„ Coože?! To si děláš srandu ze mě ne?“

„ Ne to je holej fakt.“ Zvednu k bráchovi hlavu. Onvykulí oči jak rybička Nemo.

„ Teda…to jste s tím Lukášem sakra rychlý…“

„ No to jsme.Davide NIKOMU o tom neříkej. Hlavně ne našim.To bych si mohla hodit mašli.“ prosím ho.

„ Jasně ségra budu mlčet jako hrob.“ Slíbí mi. Věřímmu.  Jeto prima brácha, i když se pořádhádáme i pereme. Nemohla bych být jedináčkem. Naše postrkování by mi totižstrašně moc chybělo.

               Pomalu,ale jistě se blíží druhá hodina, ve kterou mám být ostříhaná.  Jdu vstříc osudu, obléknu se a vyrážím. Kdyžstojím před zrcadlem, které máme ve výtahu, nemůžu nepolitovat svoje krásnévlasy. Ale co sázka je sázka. Vždyť za sedm let mi zase vyrostou tak co. Dojdupomalu pěšky k Sandře, kde mě má Verča stříhat. Zazvoním, Sandra mi otevřea já nestačím zírat. Sandřin pokoj je přeplněn mými přáteli  s mojí láskou. Ptám se, co tu všichni dělajía oni mi řeknou, že chtějí vidět, jak vypadám ostříhaná. Vejrám jak chlebaz tašky, sednu si na židli a Verča se pustí do práce. Během stříhání sivzpomenu co v sobě nosím, strašně mě dojme, že mám tolik přátel kteří měmají rádi, fajnové rodiče a bráchu, dobré známky ve škole..prostě štěstíobecně. Z mých blankytně modrých očí padají slzy jak hrachy. Všichni měutěšují, že nebudu řvát kvůli vlasům. Nechám je v domnění, že lituji svýchvlasů. Potom to ale nevydržím. Vykřiknu: „ Čekám dítě!!“ Všichni se na měpodívají. Zírají s otevřenou pusou. Lukáš se vzpamatuje jako první,rozeběhne se ke mně a před všemi mi dá pusu. „ To je přece super já budu táta!“Křičí a točí mnou dokola. Jsem ráda, že je rád. Z jeho očí cítím lásku kterou ke mně cítí a je mi blaho. Na rukoumě odnese zpět na židli, aby mě Verča mohla dostříhat. Za deset minut, když siprohlížím, co to na tý hlavě mám, musím uznat, že je to hezký a že mi to sluší.Mám na hlavě hovorově vrabčáka, asi takového jaký nosí herečka RenataVíznerová. Moc se mi to líbí a ostatním taky. Potom mi přejí k miminku.Jsem celkem unavená. Lukáš jde se mnou. Přesvědčil mě, abychom našim řekli co nejdříve, že čekáme rodinu. A takjdeme.

               Domavládne idyla. Naši koukaj na telku, David někde randí. To je ticho před bouřískoro se složím. Lukáš je muž činu čapne mě za ruku slušně naše pozdraví a užto ze sebe chrlí.“ Pani Kociánová, já bych Vám chtěl něco říct.“ Řekne Lukášklidným a vyrovnaným hlasem.

“ Ježíšmarjá co?“ zeptá se mamina vyplašeně.

„ Čekáme s Mončou rodinu.“

„ Cože? To jako dítě?“

„ Jo, to jako dítě.“

„ Co to bude? David o tom ví? Jak to chcete uživit? A ..“mamina pokládá otázky jak kulomet. Lukáš jen v klidu odpovídá. Slova seujme táta.

„ Moniko jsi si jistá, že si to chceš nechat?V osmnácti letech?“ zeptá se mně.

„ Jo tati jsem. My to s Lukášem nějak určitě uživíme.“

„ No mládeži…“přehluší táta máminu kulometnou palbu otázek.

“ Myslím, že bych Vám měl popřát hodně štěstí, lásky apeněz. Už se těším na to, až budu děda.“ S tímto nás propustí. Koukám jakvejr. Popaměti jdu do svého pokoje. Lukáš jde se mnou. „ No vidíš. Dokázalijsme to.“ Řekne a zažmoulá v prstech pramínek mých krátkých vlasů.

The End