Stáří

Starý muž stojíc pod hvězdami

kouká k nebi a přemítá.

Jak šel život a kdo je s námi.

Na staré časy vzpomíná.

Vybaví se mu různé věci.

Vždyť to není jenom pár dní.

Celé bytí to stálo přeci.

Za všechny prachy, parádní.

Stojí tam tak a v lunu zírá.

Studené světlo které znal.

To světlo mu moc připomíná.

Chlad očí, které miloval.

Připomíná mu to tu dobu.

Kdy srdce jí chtěl rozehřát.

Chtěl ji říct: "Dál s Tebou budu.

Co víc bych si moh jenom přát".

Tenhle okamžik jeho těžký

stále ho tíží jako stín.

Dál pak musel jít jenom pěšky.

Pronásledoval ho jen splín.

Konec bývá často smutný.

Ale všechno radost vyrovná.

Za šťastná léta, to je jistý.

Co byla ta s ním spokojná.

Následoval však úsek temný.

To, když rozhodla se odejít.

Stejně však dál ji zůstal věrný.

Měl totiž důvod pro co žít.

Ten důvod bylo jejich dítě,

které mu stálo po boku.

Je to člověk co nezradí tě.

Po celý život, sto roků.

Dneska i z ní je velká žena.

V lecčem je matce podobná.

I ona v sobě však nosí.

Bolest jíž se nic nevyrovná.

Kouká na otce co k nebi zírá.

Osuší slzy, pak ho obejme.

"Tati láska ta neumírá,

ta na věky tu s námi je"