Ležím v nemocničním pokoji a marně se snažím si vzpomenout,jak jsem se tady vlastně ocitla…Za velkými okny panuje sychravá nálada podzimního podvečera a já ani netuším co je za den…Třeští mi hlava a nemohu se zvednout.Jediné,čeho jsem si všimla je to,že jsem na kapačkách…Pronikavá bolest hlavy mi nechce dovolit si vzpomenout,co se vlastně stalo,že tady ležím a ani nevím,jak dlouho.Raději zavřu oči a pomalu zase usínám…Dřív než se ale ponořím do spánku projede mi hlavou otřesný pohled:jasně červené auto,co se proti mně řítí…A spolu s tímhle zábleskem se mi najednou vrací další a další vzpomínky.Poslední,co si pamatuji je středeční odpoledne.Ze školy jsem šla rovnou domů a docela jsem spěchala.Těšila jsem se,že si bezstarostně sednu k počítači a budu si psát s přáteli o jejich zážitcích ze školy a taky si možná budu psát s tím,do koho jsem tolik zamilovaná přesto,že o mě nestojí…Přecházela jsem přechod a už jsem byla skoro na jeho konci,když se ze zatáčky vyřítilo nějaké červené auto a napralo to přímo do mě…Pak si matně vzpomínám na to,jak ke mně přiběhl malý chlapeček a volal na maminku,ať něco udělá.Pravděpodobně zavolala sanitku a tak teď ležím tady…V hlavě se mi míhají tisíce otázek…Kdo byl vlastně řidič toho červeného auta?Ujel z místa kde mě srazil aniž by mi pomohl?Jak vážný je můj zdravotní stav?Kolik dní už tady jen tak bezvládně ležím?Vědí o tom moji rodiče?Přátelé?A pokud už tady ležím dlouho,byli se na mě podívat?Je mi smutno,nikde žádný doktor,sestra…na pokoji jsem sama a tak není nikdo,koho bych se zeptala a k tomu ta příšerná,vytrvalá bolest…Jako by mi někdo bodal nože do hlavy…Oči se mi samy zavírají,ale já nechci usnout!Co když přijde nějaký doktor nebo sestra a já budu spát?Jak se pak dozvím odpovědi na své otázky?Spánku se však neubráním dlouho.Spala jsem až do rána,kdy mě probudily hlasy.Dva doktoři a jedna sestra o čemsi debatovali nad mojí postelí ale nerozuměla jsem jim.Jejich hlasy zněly velice daleko.Otevřela jsem oči a chvíli trvalo,než jsem viděla jasně.Mladý medik zastavil svoje rozprávění ,usmál se na mě a pověděl: "Vítejte zpět,slečno.Vy jste nám tedy nahnala strach" Snažila jsem se opětovat mu jeho milý úsměv,ale moje mimické svaly mne příliš neposlechly. "Já..co se vlastně…?"Chci položit jednu ze spousty svých otázek,ale přeruší mne primář.Před týdnem Vás srazilo auto a ujelo.Naštěstí nějací lidé hned zavolali sanitku i policii.Jestli se chcete zeptat,zda řidiče toho automobilu chytli,nepotěším Vás.Policie po něm sice stále pátrá,ale naděje je velmi malá. Když Vás přivezli,byla jste ve velice kritickém stavu,ale díky vaší odvaze,síle a šikovným ručičkám našich lékařů,jste přežila.Týden jste ležela v komatu." "A teď?Já…Budu žít?"ptám se a všemi silami se snažím zadržet slzy,ale nejde to…Jsme na to příliš vyčerpaná a slabá. Medik mne vezme za ruku a povídá "Nebojte se ,uděláme pro to vše,co bude v naši silách.Tak krásného mladého děvčete by byla neskonalá škoda." Primář ho nenechá příliš dlouho mluvit a raději pokračuje sám "Velkým úspěchem je,že jste se probrala.Jste bojovnice,vidím to na Vás!Věřím,že to společně zvládneme.Teď byste měla ale raději spát,to Vás posílí." Už už chtějí odejít,ale mám přeci ještě spoustu otázek! "A byl tady za mnou někdo?Co moji rodiče?" "Byli tu za Vámi několikrát.Také jste tu měla sestru a bylo Vás tu navštívit i několik přátel" "A Filip?Byl tady?" "Promiňte…Filip? To je Váš přítel?" "Ano.. Totiž ne…jen Kamarád…"Vzápětí jsem litovala své otázky…Jsem tolik naivní,abych si myslela ,že sem za mnou přijede?Nemá to zrovna nejblíž ,času má poskromnu a navíc asi ani neví,že jsem tady…A i kdyby věděl,proč by za mnou jezdil? Co pro něj znamenám? "Je mi líto slečno,ale myslím,že žádný Filip tu nebyl.Ale teď na to nemyslete a snažte se spát.Spánek vám pomůže." "Ano…děkuji" "A slečno,kdybyste cokoliv potřebovala,zazvoňte,budeme tu hned" oznámí mi ještě ve dveřích sestra a odcházejí.Zase jsem zůstala sama se svými myšlenkami,které se nemohli odpoutat od Filipa…Tolik bych si ho přála vidět když nevím,jestli ještě někdy budu mít tu možnost…To co říkal ten primář neznělo příliš přesvědčivě a tak mi vrtá hlavou,jak to se mnou vlastně je…Nechci nad tím přemýšlet!Nechci přemýšlet nad ničím a tak poslechnu doktora,zavírám oči a usínám…Najednou zaslechnu nějaké hlasy,ale nechci otevírat oči.Nevím kdo to je,ale slyším mužské hlasy a také nějakou dívku.Kéž by to byl Filip,ale ten je daleko…nepřijede.Otevřou se dveře a dovnitř kdosi vchází.Našlapují velice lehce,aby mne nevzbudili.Jsem zvědavá,kdo to je,ale příliš mě zajímá,co se bude dít na to,abych otevřela oči… "Vypadá tak..bledě a drobně…Jako nikdy…Je taková slabá" okomentuje dívka můj zbědovaný vzhled a já po hlase poznávám dívku,kterou mám velice ráda…Je to moje kamarádka z tábora,ale bavíme se spolu vždycky přes celý rok.Pokaždé si máme co povědět a nikdy s ní není nuda…Zrovna ji,bych tady ale příliš nečekala…To,že za mnou přišla ona,mi vlilo nepatrnou naději,že by spolu s ní mohl přijít Filip…Ale chlapec odpovídá "To ano…Jako by byla úplně někdo jiný…Kde je její elán a síla? Vypadá křehce a opravdu slabě…"Chvilku váhám,kdo by to mohl být ,ale hned vzápětí se kaji za to,že jsem váhala… Opravdu je to Filip,ale úplně jiný než ten,kterého bych si tady tolik přála vidět…Nad jejich slovy se vznáší nejistota a obavy…opravdu vypadám tak mizerně? "Víš…já…mám o ni strach" Prvně slyším slůvko strach z úst téhle dívky,která je vždycky nad věcí a plná jen samého optimismu… "Neboj,o ni se nemusíme bát.Vždyť ji znáš!Je tak silná!" Chlapec obejme dívku a políbí ji.Srdíčko mi poskočí radostí…Tihle dva spolu?Věděla jsem ,že Filip ji miluje,ale že Hanka…Vždycky tvrdila,že už Filipa nemiluje…Jak on se kvůli ní trápil.Moc to těm dvěma přeji,tolik k sobě patří!Mají o mne strach?To je to se mnou tak vážné?Chtěla bych otevřít oči a říct jim pár milých slůvek,ale ne.Až jindy…Tedy pokud nějaké jindy vůbec bude…Nechci,aby věděli,že jsem je slyšela…chvilku mlčky stojí u mé postele,nevím,zda se na sebe dívají nebo jen upínají své soucitné pohledy na mě… "Už budeme muset jít,ale zase přijdeme…snad budeš příště vzhůru.Drž se,jsi silná…Máme tě rádi " promluví ke mně na rozloučenou a odcházejí…Jsem moc ráda,že tu za mnou byli a řekli mi pár milých slov,ale také mám zase nad čím přemýšlet…Vážně vypadám tak hrozně? A je to se mnou opravdu tak vážné?Možná jsem měla otevřít oči a mluvit s nimi,protože co když až budou chtít přijít příště,už tady nebudu?A tak mne napadá kde mám vlastně telefon? A kolik lidí ví,že jsem tady? Přemýšlím ale ne dlouho...Zase se potápím do říše spánku…Tak mne napadá,že už bych se třeba nemusela probudit…To jsem to zase vyzdobila…teď se budu bát i usnout!

Takhle jsem tady proživořila další tři dny a nic se nezměnilo.Párkrát tu za mnou byli naši,na mamince bylo vidět,jak jen s těží skrývá pláč a tatínek byl ten,co ji podporoval…nás obě!Ten mladý medik se jmenuje Martin a moc hezky se o mě stará…je milý a pozorný,jen vždycky když se chci ptát na můj zdravotní stav,rychle od toho tématu odbíhá a zdá se,že ho vždycky trochu zabolí tahle otázka.Ležím tu den za dnem a mám pocit,že se nic nelepší a navíc mi to přijde nekonečný…Jen když je tu se mnou Martin a povídáme si tak mi čas utíká…Vyprávíme si historky a on mě drží za ruku…Cítím se tak víc v bezpečí…Nikdy se nezeptal na Filipa,ani přes moji otázku hned po probuzení…snad se bojí zeptat? Nebo mi nechce ubližovat? Nevím,ale jsem za to ráda… Netuším,co bych mu řekla…

V neděli se za mnou stavilo spousta lidí.Přišla Káťa,moje nejlepší kamarádka ze třídy a vyprávěla mi veselé školní zážitky a také to,jak se jim všem po mě stýská a jak se jim mám brzy vrátit.Také mi vyprávěla,že už to dala dohromady s jejím novým objevem a jak jim to klape…Všechno jsem jí to moc přála,ale také jsem jí trochu záviděla,že tohle všechno může prožívat,zatímco já tady ležím a pomalu ani nevím,co je za den a jak jsem tu dlouho.Okolo poledne mě přišla navštívit celá velká parta přátel.Bylo jich tolik,že nebýt Martina,tak je za mnou ani nepustili!Zase se na mě přišli podívat Hanička s Filipem,ale také spousta dalších lidiček co k nim neodmyslitelně patří…Přinesli mi dokonce velikou kytičku,abych to tam prý neměla tak smutné…Byli první,které to napadlo.A přitom se podívejte na jakýkoliv Film…Tam má pokoj plný květin každý…Udělali mi velkou radost…Říkali mi,jak mne mají rádi,jak se musím moc brzy uzdravit,abychom mohli zase něco podniknout…Byli tak milí!Jen jediný človíček mi do téhle velké party chyběl…Ano,napadá Vás správně,že myslím Filipa..Tedy ještě jeho starší brácha,ale myslím,že ten nepřišel hlavně proto,abych se ho na něj neptala.Všichni slíbili,že zase přijdou a popřáli mi,ať se brzy uzdravím a odešli…Když se za nimi zavřely dveře,začala jsem přemýšlet …Mám-li odejít na pořád,a že se mi vůbec nikam nechce,chtěla bych vidět ještě alespoň jednou naposledy Filipa…Ale na to mám příliš hrdosti v mém na hadičky napojeném velmi slabém tělíčku,abych mu vzkázala,že ho chci vidět…Sám od sebe ale taky nepřijde…Ještě ten den se za mnou přišli podívat další dvě kamarádky,které jsem také moc ráda viděla…Za celý den jsem toho moc nenaspala a tak jsem byla dost unavená. A to měl Martin noční a tak si se mnou přišel povídat.Když se otevřeli v noci dveře,vždycky jsem věděla,kdo to je.Nešlo se nevzbudit,protože jsem ho pokaždé moc ráda viděla.Dneska jsem ale dlouho nevydržela,cítila jsem se moc slabá…Ráno jsem se probudila bolestí…Bolest hlavy se mi vrátila a měla jsem horečku.Doktoři se shodli na tom,že jsem byla včera příliš přetížená a tak mi zakázali víc jak dvě návštěvy za den a ještě musely být krátké.Na návštěvy jsem ale stejně neměla ani pomyšlení.Nebylo mi dobře,všechno mne bolelo a snažila jsem se spát.Rodiče by mi stejně nic nového neřekli,všechny kamarády jsem včera viděla a Filip by sem nepřišel ani náhodou.Za celé dva dny jsem se s nikým krom doktorů ani neviděla.Prý za mnou byli rodiče a ségra,ale nikdo z nich mne nechtěl a vlastně ani nesměl budit.S Martinem jsem také mluvila jen jednou.Pomalu jsem se ale začínala cítit líp a tak už jsem toho ani tolik nenaspala.Myslela jsem,že už se vše bude jen zlepšovat a i Martin se pokaždé víc usmíval,když jsme se bavili o mém stavu.Martin byl moje podpora,moje malá zpovědníčka a byla jsem moc ráda,že ho mám.Za těch pár dní jsme se toho o sobě dozvěděli tolik…I když pár dní?Ležím tady už pěkně dlouho…Aspoň mi to tak přijde.Nikdy jsem nebyla v nemocnici ani přes noc a teď?Ležím tady a ani nevím,jestli se odsud někdy dostanu…Spolu s těmito myšlenkami jsem usnula a probudilo mě až někdy odpoledne lehké zaklepání na dveře.Dovnitř přišla Hanča,ale dneska byla sama.Otevřela jsem oči,aby si nemyslela,že mě probudila. "Ahoj" "kdes nechala Filipa?" "Šla jsem kolem a tak jsem se tu za tebou chtěla stavit taky jednou sama." "už jsem tu potřetí.Když jsme tu byli poprvé,tak jsi spala." "Jo,já vím,říkali mi,že jste tu byli" Povídali jsme si dlouho ,nikam nespěchala a tak jsme probrali …no skoro všechno…padla řeč i na Martina,že se jí líbil a prohřešili jsme toho spoustu. Na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem začala mluvit o tom,co mě tolik trápilo "Víš,Hani…Já nevím,jestli se odsud vůbec někdy dostanu" "Ale určitě…" Chtěla mne přerušit ,ale já ji nenechala "nech mne to doříct prosím…Nevím,jestli zemřu,nikam se mi od vás nechce,ale má-li to tak být,chtěla bych -a teď odkládám veškerou svou hrdost,která mi bránila to říct-ještě alespoň jednou vidět Filipa…Však víš…jen jako kamaráda,obejmout ho a poděkovat mu za to,že je a říct mu,třeba to,že doufám,že na mne nezapomene.A proto tě prosím,ač se mi nechce se před ním takhle zbědovaná ukazovat,řekni mu že bych ho ráda viděla.O nic se nedoprošuj,nic víc neříkej.Ani nevím,jestli vůbec tuší,že jsem tady…Bylo pro mě moc těžký říct ti to,protože jsem se jednou zařekla,že nikdy nebudu o nic škemrat a nebudu za ním pádit,ale jestli ho mám vidět třeba naposled,chci to." Jen se na mě podívala a viděla jsem,že se jí derou do očí slzy "řeknu mu to,neboj a za tebe doufám že přijede,i když nevěřím,že se odsud nedostaneš a neodejdeš s hlavou vztyčenou k nebi a s úsměvem…Mám tě ráda Kaťule a moc bych chtěla,aby ses netrápila…Vyřídím mu to co nejdřív."to už se jí slzy kutálely po tvářích a ani já se pláči neubránila…Prvně jsem ji viděla plakat.Dostala jsem strach.Neřekli jí snad doktoři víc než mně?Vzájemně jsme se tomu smály a při tom plakaly…Pak odešla a já čekala,co se bude dít.Klesla jsem na dno a vzdala se hrdosti.Opravdu jsem ho chtěla vidět.Moc.

Uplynul den,dva,tři,přišli přátelé,rodiče,všichni jen ne on!Odložila jsem svoji masku,zůstala mi jen má pravá tvář.Na nic jsem si nehrála,byla jsem upřímná ale nebylo mi to k ničemu.Nepřicházel.Jednou v noci jsme si zase povídali s Martinem "Chci se tě už dlouho na něco zeptat" bála jsem se,jaká otázka padne,ale jestli ho něco trápí,ven s tím "Kdo je vlastně ten Filip?Ptala ses na něj hned ten den co jsi se probrala a pak jsi se o něm alespoň přede mnou nikdy nezmínila.Jestli se o tom nechceš bavit,pochopím to." "Ráda ti odpovím,není co tajit.Byla jsem do něj dlouho zamilovaná ,ale nikdy jsme to nedali dohromady…" "ty jsi zamilovaná pořád ,viď?" zeptá se při pohledu na můj smutný pohled"Ani jednou tu nebyl…nikdy jsem nevěděla,co si o tom všem myslí,ale teď mi to začíná být jasné…Dokonce jsem se natolik ponížila,že jsem mu vzkázala,že bych ho chtěla vidět,že nevím,jestli se odsud někdy dostanu a jestli ráda bych ho ještě někdy viděla,ale on? Nepřišel! Jsem mu ukradená a chápu to…Jen jsem myslela,že alespoň pochopí moji situaci a přijde…Přecenila jsem ho.Ale myslím,že tohle jsi asi slyšet nechtěl" "Ne,jsem rád,že jsi mi to řekla…Jen …víš…vím,že do tebe je blázen nejeden kluk a ty je ani nestíháš odhánět,ale myslím ,že jsem se stal jedním z nich…Někoho,jako jsi ty jsem ještě nepotkal…"Nevěděla jsem,co na to říct a tak jsem udělal to ,co situace žádala…políbili jsme se…Věděla jsem,že jestli se odsud jednou dostanu,že právě Martin bude ten,kdo mě bude doprovázet kam jen budu chtít…Ale dostanu se odsud? Co když přeci jen přijde Filip a já? Já zase nebudu vědět kudy dál?Ale nad tím teď nechci přemýšlet.Martin je tu se mnou a ten mě neopustí…Po chvilce ticha mi dal dobrou noc a odešel…Netušila jsem,že ho tu noc vidím naposled,netušila jsem,co se odehraje v dalších hodinách a nenapadlo mne,že už mu nikdy nebudu mít možnost říct,jak moc důležitým pro mne byl.

Ráno jsem se probudila a měla jsem moc zvláštní pocit.Přišli za mnou rodiče a sestra.Ten den jsem tušila,že se něco stane.Všem jsem jim řekla,jak moc je mám ráda ,že jsem jim moc a moc vděčná za to,že se mnou byli od mých prvních krůčků,prvního slůvka a vždycky stáli při mně…Odcházeli s úsměvem a to jsem potřebovala.Jediný koho jsem neviděla a tolik jsem po tom toužila nepřicházel.Za to jsem stále blíž a blíž cítila jak se po mě sápe ONA…Smrt…Najednou se otevřely dveře,ale jestli čekáte,že vstoupil on,nečekejte.Přišla za mnou Hanička…Zase.Věděla jsem co mne čeká a tak jsem i jí pověděla,co pro mne znamená a dostala pár čísel ,jmen a dopisů,které měla předat.Jako poslední jsem ji chtěla požádat o vyřízení krátkého vzkazu Filipovi… když jsem začala,přerušila mě se slovy : "bylo to tvé přání,chtěla jsem ti ho splnit" Objala mne a zadržela slzy,její uplakaný úsměv byl upřímný …myslím,že i ona věděla,že je to poslední úsměv,který mi věnovala…Podala si kliku od dveří s tím,na kterého jsem tady celou tu dobu čekala…Měla jsem snad cítit zlost,že nepřišel dřív,ale protože jsem věděla ,že nemám tolik času,veškerou zlost jsem odložila.Otevřel dveře,usmál se a nenechal mne mluvit "Prosím nic neříkej,chci se ti omluvit,že jsem nepřišel dřív.Od začátku jsem věděl,kde jsi a že jsi na tom špatně a byl jsem zbabělec.Když mi Hanka řekla,že mě chceš vidět,nemohl jsem se sebrat a jet za tebou.Miluju tě a zbabělý jsem proto,že jsem se chtěl vyhnout tomu,abych tě viděl odejít…Chtěl jsem tě nechat odejít bez rozloučení,ale to bych si pak nikdy neodpustil…Musím se rozloučit a musím ti říct,že tě miluji a omlouvám se za to,že jsem nechtěl trávit každičkou chvíli s tebou…" tohle dořekl se slzami v očích a sedl si ke mně. "teď zas nech mluvit ty mě,prosím…nemám už moc sil a vím co mě čeká…Ta dvě slova co můžou jen stěží vystihnout to,co k tobě cítím chci,aby byla poslední co řeknu a tak mě jen polib,obejmi a nech mě zemřít…nechce si mi odejít a nechat vás tu,ale má to tak být…Miluji tě