Tak tohle je jedna básnička, kterou mám celkem rada, psala sem jí asi pred pul rokem, bylo to celkem temný období, tak se nediwte!!!
LIFE
Láskou to začalo,
láskou to končí,
srdce mé upadlo,
do slzavých končin.
Slzy padají,
krev teče,
srdce se máčí v krvavé řece.
Nikdo ji neslyší,
nikdo ji nezná,
probudí někdo Sněhurku ze sna?
Je sama, jak kapka vody na poušti,
zachraní mě někdo,
proč mě všichni opouští?
Vyjdeme před budovu. V tom vidím velkou cedulis nápisem: Hřbitov. ,,Do prdele, co to je?" říkam si. Doktor říká:,, Si mrtvá. Ale bůh chce, aby si pomáhala. Ví, že si zalitovala svého činu. Proto z tebe je dark angel. Budeš lidem pomáhat zemřít!Budeš je zbavovat strachu ze smrti. Budeš je převádět na druhou stranu. ,,To ani náhodou, rozkřikla jsem se, radši shniju v pekle než vidět a pomáhat někomu zemřít! Neminim někoho k tomu nutit! K tomu mě opravdu nikdo nepřinutí, ani za zlatý prase! Bůh má asi dost velký ego, co? Si dost věří, když myslí, že budu dělat něco, co se mi z hloubi duše příčí! A ty doktore Božský, na mě moc nekoukej těma chápajícíma očima! Protože ty určitě nevíš, jaké je to zemřít vlastní vinou." ,,To opravdu nevím." Skočil mi do řeči ten anděl, vydávající se za doktora. Nenechal mě ani nic říct o slušném vychování a už zase mluvil:,, Sice nevím, jaké je zemřít, ale Bůh to tak udělal, aby lidé umírali, a proto je to správné! A když Bůh nařídí nějaký posmrtný úkol, je to taky správné! Říkala jsem si:,, Ty vole, ten v tý hlavě taky nemá nic. Ty mu asi denněvymejvaj mozek, teda pokud ho tyhle stvoření maj." ,, Mozek mam, aby si věděla," řekl ten anděl. ,, Co si o sobě vůbec myslíš? Jakým právem mi čteš myšlenky?" začala jsem na něj ječet. ,,A pro tvoji informaci nejsem vůl, ale anděl." Tak to už bylo na mě moc. Pustila sem se do něj:,, Ty anděli jeden namyšlenej s vlasama, jak štětiny od koštěte, drž už prosím Tě hubu! A moc nečum! Otočila jsem a chystala se odejít. Když v tom se mi nohy odlepili od země a já začala letět. Ani sem nevěděla jak. Stoupala jsem a pak zase klesala. Bylo zvláštní vidět jak se vítr opírá do stromů, ale mě se ani vánek nedotkl. Pomalu mi začínalo docházet, že není něco v pořádku. Hlavou se mi honily divné myšlenky. Jako bych to nebyla ani já. Před okamžikem jsem ještě chwílemi klesala, ale teďpořád stoupám. Stále výš a výš!
Tak zas někdy to napíšu dál.....
Můj život pomalu končí. Zbývá už jen několik nádechů a pár úderů srdce. Krev proudící v mích žilách opouští mé tělo. Omdlévám. Cítím, že umírám, ale náhle mě přepadlahrozná chuť žít a dokázat wšem, že mě jen tak něco nezlomí. Zvedám se ze země, ale pádam zpět.Je pozdě. Ztratila sem moc krve. Je konec.Avšak najednou se nade mnou sklání zvláštní postava v bílém plášti s visackou Dr. Božský. Tato prazvláštní bytost s krásnýma modrýma očima a s černými vlasy mě zvedá ze země. A pak? Jsem oblečená v černých šatech. Ze zad mi vyrůstají černá křídla. Stojím až za poslední řadou lavic v nějaké budově.Všichni brečí. Ptám se sama sebe: Proč? Když v tom vidím, jak vyjíždí rakev. Leží v ní holka, může jí být tak 16. Má krásné hnědé vlasy s měděnými proužky. Její oči jsou trojbarevné, přecházejí přes zelenou do modré až do šedé, spatřuji v nich chuť žít.Je oděna v černých šatech s korzetem.,,Takové šaty sem měla přece v nároďáku. Šila mi je mamina, to byla doba. Sakra, co je to za holku, že s dovoluje mít moje šaty!" pomyslela jsem si. Du blíž, ale v tom šok! Ty voe, vzdyt to sem já! Ale já žiju nebo ne? V tom zase za sebou vidím Dr. Božského.,,Pojď, musíme jit." říká Dr. Božský.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Tak co napsat do prvního článku??? Snad jen malé přání, aby se vám na mém blogu líbilo, nic víc nic míň. Budu se snažit sem dodávat nějak věci pravidelně, ale nic neslibuju, času taky nemám moc. Tak zatim...
