Láska bolí a zraňuje. Dokáže potěšit i utišit. Odežene naši bezmocnost, uzamkne naše starosti a vyzvedne nás do výšin. Jemně si s námi pohrává a převaluje mezi obláčky, chlácholí naše rozbolavělé duše. Máme pocit, že nám nic neublíží. Stoupáme výš a výš. Nemáme strach z krutého pádu. Nám se to nestane, my můžeme klesat, ale nespadneme. Najednou to příjde. Snažíme se zachytit mraků. Proplouvají nám mezi prsty. Je to jen mlha, naše jediná opora a záchrana je obyčejná mlha a nám se zdály tak krásné a pevné. Až ted si uvědomíme jak je vše jemné a lehko zničitelné. Ted při pádu. Čím jsme blíže nárazu, tím rychlejš nám mizí naše naděje, pomalu se vytrácí. Naše víra i důvěra jsou pryč. Nejraději bychom toho druhého nenáviděli, vždyť díky němu jsme bez možnosti letu, jenže ani to nedokážeme. Chceme křičet, ale řveme jen do svého nitra, lvím řvem plném smutku, bolesti a beznaděje. Bolest je převeliká, podobá se bodáním ticíců jehel do našich útrob. Bolí to, ale musíme jít dál. Povídá se, že čas vše vyléčí, tak musíme čekat. Blíží se dopad. Bude to bolet, ale pak bude klid, krásný pocit. Nebudeme myslet, jen spát spánkem bezesným. Už jen pár metrů, zpomalujeme, jak je to možné? Na zem jen zklouzneme. Sotva na ní ulehneme cítíme prázdno. Chybí nám i ta bolest. Necítíme nic. Opravdu žijeme? Jak můžeme žít, když nic necítíme. Po chvíli se něco objeví, malinký začátek citu. Jen jemné šimrání v bříšku, jako by v nás ožívali motýlci. Pmalu nás zvedají a opět letíme. Nepoučili jsme se z minulého pádu. Teď znova věříme, letíme. Zapoměli jsme na bolest a nicotu. Určitě je to opravdové. Později nás překvapí rychlý pád. Nikdy se nepoučíme, stále lítáme a padáme.