I kdybych měla zase skončit na dně, jdu do toho. To štěstí, ve kterym budu alespoň chvíli žít, mi za to stojí!! A to jsou moje poslední slova.. Tohle je teď moje heslo do života.. cítím, že chvíli šťastná být můžu, cítím, že na chvíli zase můžu být s ním a tak to i udělám.

Já přeci nejsem ten člověk, co se stále lituje, co ze sebe dělá chudinku.. nejsem ten člověk, který dělá, že trpí.. nejsem sakra troska a omlouvám se, jestli vám tak přijdu. Já už jen nevím, jak mám sama se sebou žít, já už si sama se sebou nevím rady. Cejtim, že sem sama na tomhle světě, plnym bolesti, strachu a lži, prostě tady není nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Říkám si, že jsem už třeba došla na konec toho všeho a co přijde teď..? Co? Nic.. pořád se jen ztrácim někde tam dole..

Sedím tady a smutně koukám na nebe,
vzpomínám na chvilky, kdy jsme byli spolu.
Proč jen pořád nemůžu zapomenout na Tebe?
A každá taková myšlenka mě sráží až úplně dolů.

Kdoví jestli alespoň jedna z těch hvězdiček tuší,
jak moc Tě mám pořád ráda.
Kdybych jen mohla vyléčit svou bolavou duši,
jenže to nejde, když mi ukazuješ už jen svá záda.

Sedím tady a srdce mám zlomené,
proč jen ho nemůžu mít z kamene?
Věděla jsem, že rozchod hodně bolí,
ale netušila, že daleko víc, než výprask holí.

Pořád tady sedím, ale už je ráno
a hvězdy nahradila sluneční zář.
Proč jen mi to je osudem dáno,
že už nikdy neuvidím Tvou tvář?

Vím, že čas nemůžu už zpět vrátit,
nikdy však toho nebudu litovat.
Nechtěla jsem Tě nikdy ztratit,
teď už můžu jen vzpomínky uchovat.

Nezbývá mi nic jiného než se s tím vyrovnat,
je to těžké, vždyť tě tak miluji.
Jsem si ale jistá, že už nikdy to nepůjde urovnat,
a jak tělo bez duše do postele se stěhuji.

Zavírám oči ale ještě nechci spát,
neustále do hlavy mi vcházíš.
Nechci usnout, určitě se mi o tobě bude zdát,
už takhle mi moc scházíš.

Kde to jsem?
Je mi chladno,
V ústech mám krev či víno?
Motá se mi hlava,
Kolem je jen tma,
hvězdy a Měsíc,
chci se ho dotknout,
ale má ruka,
je tak daleko od těla.
Měsíci, počkej!
Má druhá ruka s ním odplula.
Pořád ten chlad,
Chci vstát,
Nohy mám v okovech,
Na rozdrolených kamenech,
Plíží se ke mně postava?
Asi jen má představa.
Ne! Jsi to ty,
Můj drahý,
Tvůj úsměv krásný,
Jsem v Tvém srdci.
Ale proč ta dýka?
Co ten stín?
Ach, to je Tvým vyznáním.

Já v těžké krizi jsem,
Tak mě pochop, to chci jen.
Že s Tebou budu,
rozhodla jsem se v době nejtěžší,
Teď musím napravit tuhle chybu,
která je současností.
Nehledej v tom jen zlý sen,
To je realita, tak to tak ber!
Je mi líto, že Tě opouštím
A o Tvé odpuštění se ještě drze pokouším.
Tvé přátelství bych si chtěla aspoň udržet,
Neboť je to pro mě víc než svět.
Mám Tě ráda a chci Tě za kamaráda mít,
Teď však nadešel čas, kdy spolu nemůžeme být!

Srdce mě bolí, rozum se vzpírá,
není to možné, musím si lhát,
kde se jen rodí v člověku víra,
že mohl ho někdo milovat?

Oči mě pálí pod tlakem soli,
chtěla bych křičet, chtěla bych řvát,
proč to tak mrzí, proč to tak bolí,
proč jsem tě měla milovat?

Proč jsi mi slíbil pohádku z mraků,
když jsi ji dávno zapudil,
má přání a dojmy, skupina vraků,
byl jeden hlupák a ten tu žil.

Ten hlupák tu stojí a píše ta slova,
co láskou jsou zpita, však pro duši žel,
já jsem ta žena a zároveň vdova,
já čekala tě a tys nepřišel.

Slzy s krví míchají se,
prší, blýská se.
Ze zápěstí krev stéká,
s bolestí se žít nedá.
Láska bolí,
venku pořád hřmí.
Slzy tečou čím dál víc,
z lásky se stává pouhý chtíč.

Mám zemřít teď nebo zítra?
Proč na mě ten kluk za oknem tak zírá?
Znám ho snad?
Kéž by to byl můj vrah.
S bolestí v srdci se žít nedá,
můj život na lásce hodně strádá.
Ten kluk za oknem je můj ex,
chtěl po mě jenom sex.

Slzy po tváři mu stékají,
něco křičí.
Proč? A co?
Neslyším ho.
Nikdy neuslyším již,
ztratil k mému srdci klíč.
Zápěstí krvácí,
čím dál tím víc.
V krvi už ležím,
už se po usnutí neprobudím.
Marně slyším kluka řev,
cítím kolem sebe už jen krev.

Procházím se,
jen tak temným lesem.

Nebylo to dávno,
co vyryla jsem moje a tvoje jméno.

Teď procházím kolem té břízy,
vzpomínky na tebe se vrací.

Utíkám pryč, co nejdál,
ublížil jsi mi tím, že jsi lhal.

Jak tohle zkončí,
jak ven mám vyjít?

Křičím o pomoc,
je to ta nejděsivější noc.

Uléhám znovu pod břízu,
tentokrát sama usnu.

Nechci se vzbudit,
už nikdy být!

Až do nemocnice mě tvé psychické vydírání dovedlo. No tak dělej,jen se raduj,vždyť se ti to povedlo. Ne... teď za ochránce mého začínáš se vydávat, už je pozdě lásko, klidně se tím zalkni..jen ať. K čemu mi jsou tvé lítostivé kecy. Zničils mě, vzals mi lásku i chuť do života a to jsou ty nejdůležitější věci. Podívala jsem se do zrcadla, jen troska na mě hledí, hledá a tápe po odpovědi. Proč jsem ti to jen dovolila? Byls mi až moc blízký a zneužils znalosti mých slabin. Prosím ušetři mě slov ,,já tě miloval" a podobných kravin. Ublížils mi jako nikdo předtím. Při pohledu na tebe začíná se ve mně vařit krev. To ponížení, které si mi způsobil, ne to nenapraví jenom řev. Pochybovals o mé věrnosti a tím za děvku si mě považoval. Ale já když miluju, tak nepodvádim, chci aby sis to pamatoval.Tvé věčné bezdůvodné žárlení mě přivádělo k šílenství. Věčná pochybnost,lež a pomluvy to bylo tvé království. Jak snadno se člověk může zklamat.Zjistila jsem, že toho o tobě nevím ani za mák.

Na co vlastně čekám…?
na tvoje slitování…?
pekelným mukám,
mé tělo se brání …

Až na dno jsem musela sáhnout,
na dno propasti té nejhlubší…
Naděje a víra měla zhasnout,
ty jediný jsi, kdo nic netuší…

Došla mi síla uvěřit v naději,
utápím se v dávných dobách,
zavřít tu knihu tajů měla jsem raději,
trpím potichu,
namočená v tichých slzách…