Řekl jsi, že nemá cenu začít znova.
Co jsem na to mohla říct?
Vypukla ve mně bolest, nová,
avšak tahle bolí mnohem víc.
Po konci nový začátek může být,
navěky mohu v něj věřit.
Takhle však můžu o něm jenom snít,
ale jen díky snu nemám šanci přežít.

Proč neřekl jsi "prozatím" ?
Čekala bych tisíc let,
věřila, že tě neztratím,
že z poupěte bude ještě květ.

Takhle ale zničil jsi víru, zničil mou naději,
co mi tedy zbylo?
Když jen ze strachu z konce utnul jsi raději
vše, co před ním by bylo.

Vcházím do máslového oparu
Ozvěnou vnímám poloden
Dnes je ten den,na který jsem čekala
Den kdy mrtví házejí černé růže do mechu

...vyčkávají...

Obrysy křídel se nepravidelně vlečou
Zapichují se do černobílého světa
Jako rohy jednorožců
Ve snu, který otevírá oči

...černí andělé přicházejí...

...Den odvety

Možná bys měl vědět, že mě to ještě nepřešlo,
že ani bez potoků slz se to neobešlo.
Až teprve teď mi dochází,
jak tvoje láska mi schází.
Jak mi chybí polibky, doteky a tvoje rty,
jak mi chybí tvoje ruce, jak mi chybíš právě ty.
Jak mi chybí něžná slova, to tvoje: Miluju tě!,
škoda, že nejde to vzít zpátky, protože já zbožňuju tě!
Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik citu a právě k tobě,
stejně už nic nezmůžu, za tu smůlu vděčim sobě.
Teď už ti jen věnuju tyto řádky,
miluju tě, sakra, chci všechno vrátit zpátky!

Bolest ze srdce vyrvaná
jak zkažený zub kleštěmi
cítí se o něco obraná
a říká si : "co ještě mi?"
Co ještě mi můžou vzít?
Když já jsem ten pocit!
Měli by mě vlastně chtít
když chtějí něco prožít.
Chtějí štěstí, chtějí lásku
nejde to však bez bolesti
dívají se na nadsázku
jako jejich ratolesti.
Proudy žalosti a bolu
chtít nemohou všechno stále
jít nahoru a zase dolů
do černých hlubin a ještě dále.
Strach z lásky a těžká volba
utrpení věků tvých
jako pánův vrchní štolba
vede koně v opratích.
Svázané zvíře, slza v oku
kráčí hrdě smrti vstříc
překročí smrdutou stoku
nevrátí se nikdy víc.
Bolest v duši ukrytá
tvarů a podob nesčetně nese
smrt do srdce vyrytá
rezavým nožem někde v lese
do staré kůry kmene stromu
staršího než život sám
není ještě dávno tomu
kdy dosáhl ke hvězdám.
V žalu utápí se duše
a čeká kdy se vystřelí
jako lovec ze své kuše
šípem, časem zetlelým.
Bolest, vida všechen žal
chce odtud utéct- nemůže!
Na dně sklenky z vody kal
vrývá se dál do kůže.
Do kůže a ještě pod ní
s časem zápasit se nedá!
Rotuje jako šroub lodní
bezmocně si v koutě sedá...

neodejde...

Až jednou přijdeš na místo,
Kde vítr hlas listům dal.
A všude stromů nejmíň sto,
Tam popojdi o krůček dál.

Až na malé mýtince
Jen chvíli čas svůj obětuj,
Skloň zrak k tamté pěšince,
Ničeho se neboj a dál pevně stůj.

Však je to jen uzlíček,
To co na pěšince leží.
Přistup ještě kousíček,
I když mráz po zádech běží.

A skloň se k té hromádce,
Vždyť to sličná dívka je.
Ale co ty škrábance?
Co ty z krve krůpěje?

No tak otoč tu dívku,
Ať do tváře jí vidíš!
Proč jí chytáš za ruku?
Co k ní vlastně cítíš?

Vždyť to láska k tobě jen,
Ta jí vzala život,
Když tys pýchou oslepen
Neslyšel její brekot.

Teď máš špatné svědomí?!
Až teď toho lituješ?!
Listí v lese zašumí…
…a ty své oči otevřeš.
A spatříš jen strop svého pokoje…

Ano,ano,ano

jsem tu zase já

nenapravitelný básník

a mé slova o všem a oničem

dnešní menu:

hotovky

zdrcená duše vzpamatovávající se z rozchodu,příloha

láska a její nástrahy,příloha

dušená andělská křidélka,příloha

víra na rožni,příloha

minutky:

krása ženy,zeleninová obloha

puklé srdce,zeleninová obloha

bolestivá muka básníkova,zeleninová obloha

plněné sny,zeleninová příloha

přílohy:

trpké prohry

kypré tuposti

dušená podlézavost

aperitiv:

slunce

hvězdy

ticho

nápoje:

nenávist 12

zášt 15

závist 16

Dobrou chut Vám přeje šéfbásník

Chci křičet, plakat, myslet na cokoli,
cítím však jenom prázdno mezi námi.
Čas zastavil se spolu s hodinami,
zbytečně ptám se, proč to ticho bolí.
Proč nedokážu říci těch pár vět,
říci, že to, co bylo, teď už není,
že přejde čas, přinese zapomnění,
že zbytečné je ohlížet se zpět?
Nenuť mě, prosím, k lásce ze soucitu.
Věř mi, už žádná snaha nestačí tu,
pohaslý plamen znovu nezasvítí.
Nech mne jít, prosím. Sbohem. Děkuji Ti.

Bádáš temnotou,

bádáš jinými světy,

dusíš se světa prázdnotou,

neslysíš lidské věty.

A je to jako past,

ma lidské životy,

pro zlo je to slast,

jsi v zajetí nicoty.

Víš jak by to bylo krásný... Jít do šatny a zdržet ho tam, aby jsme tam byli jenom sami dva... A vyndat Nůž!! Couval by ke stěně a vystrašeně se ptal, co to dělám... Pořád by couval, až by narazil na stěnu.. Totálně by byl vystrašenej, na nic by se nezmohl... jenom by se ptal.. Možná by i začal kričet, ale spíš by hrůzou ztratil hlas.. O nic by se nepokusil, věled by, že už nic nezmůže.. že se neubrání... Došla bych až k němu- nůž v pravý ruce, který by mířil přímo na jeho tvář.. Pomalu bych mu ostrým hrotem přejela po tváři... Za chvíli by mu stékala krev po oblíčeji a po oblečení.. Zbláznil by se, ovládl by ho strach..

A potom jenom namířit nůž na jeho srdce.. a ptát se proč? Jenom by mlčel.. Nechápal by... Ani by se nezmohl na slovo.. Do ticha by se ozval jenom můj posměšný smích.. A pak prostě říct: ,, Je mi tě líto" a bodnout... A dívat se mu do očí.. Ten šok, ten strach a ta bolest... Utrpení.. Možná by i začal litovat.. Vytáhnout nůž z rány.. a znovu bodnout... Poslední pohled a Sbohem.. Otočit se a poslední, co by kdy v živote viděl by byl můj černý kabát, který by vlál za mnou.. Zabouchnout dveře a neotáčet se...

Smutek...neznám jiný cit než chlad a smutek... Co je to radost? Neznám smích. Láska je cizí, neskutečný cit. Jsem ještě vůbec člověk? Chladná, smutná a neskutečná. Právě sedím v mém prostorném pokoji a z každé stěny je cítit ten mráz. Jediný Vánoční svícen u okna a malá svíčka na stole vnáší světlo do tmy. Naději do vyhaslé duše. Smutná písnička hrající pořád dokola utvrzuje v tu nudou, smutnou a depresivní náladu. Samota, klid, beznaděj.... Ale neřekla bych, že se mi to nelíbí, spíš naopak. Menší nepořádek je to jediné, co bych tady změnila, jinak nic. Ta prázdnota je nádherná. Ale to nikdo nedokáže pochopit. Ale proč? Na stole je pořádná vrstva prachu, už dlouho nikdo neuklidil, ani žádného předmětu se nikdo nedotkl. Pouze sklenice a láhev s nějakým pitím dokazuje život. Samota.... není zlá ani ošklivá, ale krásná. Zvuk klavíru a výrazný hlas z kazety se rozeznívá celým pokojem. Na podlaze je poházeno pár starých fotek z těch dávných dob, kdy jsem nebyla sama a dokázala jsem se smát. Ale časem se úsměv vytratil a všechny vzpomínky jsem uložila hluboko do paměti a už na ně radši ani nevzpomínám. Chlad ale proniká do mého těla a pomalu mi mrznou prsty. Mít teploměr, asi by v něm zimou zamrzla rtuť. Občas si tu připadám, jako ve sklepě, ovšem není tomu tak. Na zdi pořád ještě visí ta fotka... Fotka dvou šťastných lidí, kteří se měli rádi...Vezmu sklenici a dopiji z zbytek pití, nejspíše vína a sklenici zlostně hodím po obraze. Sklo se poškábalo a sklenice je na kousky. To mě rozzuří. Hodím po obraze ještě pár tužek a nakonec ho sundám ze zdi a hodím na zem. Au! Řízla jsem se do prstu. Je ovšem natolik zmrzlý, že neukápne ani kapka krve.Ne, už se nechci změnit. Mě se to líbí tak, jak to je. Ten monotónní zvyk. Trochu sebou trhnu, když uslyším zvon z nedalekého kostela. Odbíjí půlnoc. Napadne mě, až se zvon rozezní na moji počest. Uslyším ho jen z slabě z dálky, pořád se vzdaluje. Chce se mi spát. Cítím se unavená a upadnu na podlahu, do hlubokého, věčného spánku a z prstu mi ukápnou poslední kapky krve, mojí poslední naděje....