Kdo jsem já? Blbá a kýčovitá otázka hned na začátek. Ale proč ne, něčím se začít musí. Dobře, tak já jsem Michal. Ahoj, tady Michal. Tak teď to chce taký ten blábol o tom, co rád dělám. Jsem děsnej pařan a smilník. Prezentace pěkná, ještě kdyby to byla pravda, že... S kamarádama chodim někdy, ale žádný velký akce-jen v kruhu nejbližšim. A holky? Na kluky fakt nejsem a holky mě chladným nenechávají, jen se prostě nemusím dostat pod každou sukni. Jedna část okolí mě asi musí vnímat jako hrozného dě(f)kaře, další část (která tu první nezná) jako pravý opak. Člověk mnoha tváří :D Nejhorší je si stale uvědomovat na které straně toho spektra jste. Jedněm člověk vysvětluje, všech těch pět holek jsou jen kamarádky a nic s nima nemám a druhým zas, že jen ta jedna jediná existuje. Co je lepší? Dlouho jsem na své okolí kašlal a ono mi to později tvrdě vrátilo. Není snadné BÝT. Je to práce tvrdá a špinavá. A ještě horší je o tom přemýšlet, ale zase prolétnou životem jen tak, je taky hřích. Zapnout těch pár myšlenek, rozhlédnout se a pak se zas vrátit do šedého průměru. Sen člověka unaveného a z(a)traceného. A pohodlného. Jo, asi jsem pohodlný...vyhnout se práci, mrknout na net a napsat tento testament. Proč s tím bojovat? Kvůli užitečnosti? Snad i pro někoho? Vypnout mozek a už nezapínat. A na nic se neptat. Teď už bloudím v hluboké filozofii. Jen pár lidí poznali tuto stránku mé maličkosti. A všichni bez jakékoli pomoci. To vždy potěší/zarazí/ a...překvapí... Jak člověk může být nejen jedním z mnoha a zároveň nebýt sám? Existují někteří jako já? Na které také funguje krypronit?

Nejsem nějaký super hrdnina jako superman. To je spoustu lidí nebo aspoň tak vyhlížejí. Neochvějní, nic se jich nedotkne, prostě jsou a nic se jich nedotkne. Ale jejich srdce...je z kamene nebo ze porcelánu? Jeden člověk mi kdysi řekl, že ti nejsilnější a nejsebevědomější mají na sobě jen masku a povětšinou jejich maska je jejich pravím opakem. Nejodvážnější se v první řadě zhroutí a zbabělec se bije jako lev. Často jsem přemýšlel jestli mluvil o mě jen ve třetí osobě. Mnoho lidí vě me vidí lehce povrchního, baviče, možná trochu šaška, který dokaže povzbudit v nejhorších a nejtěžších chvílích. Sebevědomý a nebezpečenstvím čelem vzdorující, neochvějně pomáhající ostatním, bez jakéhokoli nároku na odměnu. Druhá skupina mě vidí jako člověka, který se snaží dělat titánské stavby a přitom si nevidí na špičku svého nosu. Člověka jdoucího bezohledně po mrtvolách, aby ukojil své ego. Osobu trpící sebelítostí a trochu i stihomamem. Dona Quichota nového tisíciletí. Další mě vidí jako člověka, který si "honí" ego tím, že se obklopuje davy kamardek, se kterými velice těsný přátelský vztah. A pro ně zase je tento muž, tento Michal, oporou a vrbou. Sami ho ale také vyslechnou a podrží. Jiní zase nevěří vůbec v to, že by s ním někdo či některé vůbec ztráceli čas. A poslední skupina...filozof, cynik. Zároveň však prý stělesněním Oldřícha Nového se špetkou Don Chuana. Suď jak suď.

Milovník historie, který žije pro každý okamžik současnosti a těšící se a zároveň i nenávidící budoucnost? Někdo, kdo nerad mluví před lidmi, ale vybral su tu cestu? Fanatik, inovátor či liberální myslitel, bigota? Diktátor nebo svobodomyslník? Anděl či pa(/o)dlý ďábel? Kamarád? Nepřítel? Patolýzal? Vůdce? Sám nevím, co si z toho vybrat. Někdy to, někdy ono. Někdy plamený řečník na obhajobu nevinných, kteří o to ani nestojí, někdy zase jeden v davu, přihlížející lynčování... Nelze zachránit všechny, ale proč se o to člověk ani nepokusí? Unáva? Syndrom vyhoření? Lenost? Je člověk líný, když se pokouší změnit svět jen někdy?

Milovat a žít...moje heslo. Milovat..někoho, kdo nemá zájem, abych ho miloval nebo někoho, kdo je na tom hůř než já a bere všechno? Nic mezitím asi není. A žít...sám nebo ve smečce? Sám-osamocen, nezraňován okolím, uzavřen sám v sobě...ve smečce? Roztrhán vlky-vůdci? Otloukánek? Nebo vůdce smečky? To je ale opět osamocená pozice... Kdo prokousne zezadu fuhrerovi hrdlo? Kdo ho chce nahradit? Ale já nejsem vlk. Existuje asi desítka lidí, kteří mě podpoří v tom nejhorším. Ale nestane se něco, co změní situaci a Ony se také neotočí zády? Snad jen bolestněji než ostataní? Možná si říkáte, že jsem důvěřivý, ale snad...každý musí trochu věřit na tu hvězdu ve tmě...každý věří na spasení...i Antikrist...

Jeden kamarád mi kdysi řekl, že jsem výborný filozof, ale špatný básník. Ale prý nerad filozofuju a rád básním. No, člověk se asi opravdu nerad šťourá sám v sobě, taká auto-pitva. Ale básničky zase ničí estetický dojem autora....i posluchačů. Všem těm, kterým jsem je psal se líbili, ale i podle mého to jsou děsy. Snad příště...ZNIČÍM VÁM ESTETICKÉ CÍTĚNÍ! Muhawahaha!