Jedna moje část si je plně vědoma svých povinností a úkolů a ráda by se do nich pustila, aby je měla za sebou a nakupily se další, moc dobře ví, co a jak je třeba udělat, jak se chovat, jak žít. Samozřejmým protipólem je lenoch, hříšník, ďábel, zlo, našeptávač, který radí, nech toho, zítra je času dost - dal by se ještě zvládnout, ne sice vždy a ne jednoduše, avšak je tu ještě ta třetí "strana", neustále znavená, zklamaná životem, v nejlepším případě smutná, často však deprimovaná, ztrápená bolestí a steskem. Ta tvrdí, že nic kromě štěstí mojí milované nemá smysl, ani můj život, který by nejraději zahodila - jak má mít potom moje "svědomité" já nějakou šanci se prosadit, když má rovnou dva protivníky, kteří mu neustále podráží nohy a jejichž síla roste ze všech těch vzájemných konfliktů? Nepleťte si to se schizofrenií, jsou to rozpory uvnitř jedné osobnosti - ale trhá mne to na kusy!