Stejně tak,jako řeka, slzy tečou,
schováváš svou smutnou tvář,
před ostatními, i před sebou samou.
Jako mrak sám na nebi si připadáš.
Pořád bloumáš ve vzpomínkách,
jako na schvál, připomínáš si svůj smutek.
Takhle to snad nepůjde dál.....
V tvých očích vidím, že jsou stále smutné,
pláčem skleněné.....
Hluboké jak studna a smutné už od dna.
Stejně tak, jako pavouk cítíš se,
pleteš kolem sebe dlouhou síť,
kde tě nikdo neuvidí, vyjdeš až budeš chtít.
Stále se mučíš ve vzpomínkách,
bloumáš v nich stále, jakoby napořád....
Jsou černé, bloumáš v tmách.....
A já se topím v očích tvých stále ubrečených.