Záchrana světa a já

Už druhým rokem jsem kadetkou policejní akademie a musím se přiznat, že se velice vymykám průměru. Pan Andropov, můj ruský tělocvikář, mi pěkně po americku říká "Looser", a když to chce ještě více rozvést, nebojí se říct, že jsem největší nemehlo, jaké kdy na akademii postoupilo do dalšího ročníku. Já nemůžu nesouhlasit.

Když jsem vlítla do šatny, nikdo už tam nebyl. Při pohledu z okna jsem zjistila, že všichni už jsou nastoupení na hřišti a Andropov je zrovna počítá. Rychle jsem na sebe hodila svůj cvičební úbor a doběhla k ostatním. Barbara, moje letitá nejlepší kamarádka, se na mě už z dálky uculuje. Mého pozdního příchodu si bohužel všiml i náš ruský kulturista, ani se neobtěžoval mě pozdravit, dokonce jsem mu nestála ani za celou větu, neboť ke mě klidným krokem přistoupil, pousmál se a zašeptal se svým silným přízvukem: "Kliky, teď." Věnovala jsem mu takový ten pohled, kterým se někoho ptáte, jestli to myslí vážně, on mi vražedným pohledem odpověděl, že vážnější už to nebude a když už začal rudnout a nadechovat se na várku ruských nadávek, radši jsem se vrhla k zemi a začala dělat kliky.

Když jsem se chystala na třicátý třetí klik, moje tělo rezignovalo - začátek se sice povedl skvěle, na zem jsem položila celé tělo, ale ta druhá část už tak slavná nebyla, protože místo elegantního zvednutí se ze země tam prostě jen tak zůstalo ležet, nepomohly ani Andropova povzbuzující slova, která v souhrnu znamenala asi to, že s třetím ročníkem na akademii už vážně počítat nemám.
Inu, já s tím přesto počítala, přece mi nemůže špatný průměr v tělocviku zhatit plány být tou nejlepší detektivkou od dob Sherlocka Holmese!
Jak už jsem řekla, já s tím počítala, ale osud se mnou měl jiné plány. Toho odpoledne jsem totiž umřela.