2. kapitola | Záchrana světa a já
Po tělocviku jsem sklesle kráčela domů, naprosto vyčerpaná a hlavně na pokraji zoufalství. Před ostatními jsem předstírala, že Andropovy nadávky jsou mi ukradené, ve skutečnosti mě to ale ničilo. A ne protože bych do něj byla nedej bože zamilovaná, ale protože jsem prostě chtěla být dobrá, chtěla jsem být v elitě, prostě ta nejlepší, nebo aspoň oblíbená, k čemuž by mi být nejlepší výrazně přispělo.
Hluboce zabraná do svých představ a myšlenek jsem si ani neuvědomila, že přecházím silnici a že se ke mě blíží stará sanitka, této maličkosti jsem si všimla až moc pozdě, už se nedalo nic dělat.
Hluboce zabraná do svých představ a myšlenek jsem si ani neuvědomila, že přecházím silnici a že se ke mě blíží stará sanitka, této maličkosti jsem si všimla až moc pozdě, už se nedalo nic dělat.
Co je vaše první reakce, když víte, že za pár vteřin skončíte pod koly velké bílé popelnice na kolečkách? Mě osobně ztuhly nohy, nemohla jsem se hnout. Věděla jsem, že nestihnu uskočit, taky mi bylo jasné, že řidič nestihne zabrzdit. Říká se, že před smrtí se vám před očima promítne celý váš život. Blbost. Já přišla na něco jiného - během čekání na kolizi jsem si stihla všimnout spousty věcí - zaregistrovala jsem poznávací značku sanitky, to, že jí nesvítilo levé přední světlo, výrazy dvou babiček, co seděly na lavičce u cesty, ale co mě znepokojovalo nejvíc - všimla jsem si výrazu ve tváři řidiče. Ten chlap vypadal, že má radost, jak nám to pěkně vychází. Jako by chtěl, abych na té silnici byla, jako by chtěl, aby se můj mozek rozplácnul na jeho nárazník.
V okamžiku střetu jsem měla na tváři překvapený výraz. Hodně překvapený. Tak zaprvé to dost bolelo a zadruhé mi pořád vrtalo hlavou, proč se ten pitomý řidič tváří tak, jak se tváří.
Náraz sám o sobě jsem zvládla při plném vědomí, dokonce i ten krátký let nad silnicí se mi podařilo nezaspat, ale přistála jsem po hlavě, což asi byla chyba, ale já už jsem prostě taková chodící chyba. Teď momentálně chyba, která leží na silnici v bezvědomí.
V okamžiku střetu jsem měla na tváři překvapený výraz. Hodně překvapený. Tak zaprvé to dost bolelo a zadruhé mi pořád vrtalo hlavou, proč se ten pitomý řidič tváří tak, jak se tváří.
Náraz sám o sobě jsem zvládla při plném vědomí, dokonce i ten krátký let nad silnicí se mi podařilo nezaspat, ale přistála jsem po hlavě, což asi byla chyba, ale já už jsem prostě taková chodící chyba. Teď momentálně chyba, která leží na silnici v bezvědomí.
Na té silnici jsem ještě na chvíli otevřela oči, viděla jsem řidiče sanitky a starší ženu v růžové mikině, jak se sklání nad mým bezvládným tělem, taky jsem vnímala rozšiřující se kroužek přihlížejících, náhodných kolemjdoucích, co už se nemohou dočkat, až to budou vyprávět doma. Pak se mi všechno rozostřilo a najednou byla tma.
