Záchrana světa a já

Když jsem znova otevřela oči, už jsem neležela venku, ale v nějaké studené místnosti. Majitel si to tady tedy moc nevybavil, byl tu jeden psací stůl, jeden počítač, jedna židle a čtyři lidé.Obvykle hned při kontaktu s lidskou bytostí pronesu nějakou rádoby vtipnou poznámku, ale teď jsem prostě jen ležela a dívala jsem se na ty čtyři. Oči mi skákaly z jednoho na druhého, z druhého na třetího. Ten čtvrtý byl řidič té sanitky. Napadla mě geniální myšlenka, že jsem padla do spárů zlodějů orgánů a teď mi bez umrtvení vyoperují ledviny, nebo hůř - umrtví mě úplně a vyoperují mi je stejně. Taky nic neříkali. Dala bych cokoliv za jediné slovo, nějaké vysvětlení, nebo alespoň nějaký výraz v obličeji, ale to jsem asi chtěla moc. Dívali se na mě bez jakéhokoliv náznaku funkčnosti mimických svalů. Nejvíc jsem očekávala od toho řidiče, byla to přece jeho vina, že tadyt eď ležím. Podívala jsem se na něj tím nejvyčítavějším pohledem, coj sem jen dokázala. Měl na sobě černou koženou bundu, bílé tričko a džíny. V davu bych si ho s největší pravděpodobností nevšimla, narozdíl od ženy, co stála vedle něj. V té zářivě červené minisukni a tílku, které odhalovalo víc, než zakrývalo, ještě ke všemu s jejím výrazným líčením byla opravdu nepřehlédnutelná.
Dalším ze skupiny byl postarší muž v obleku, tipovala bych ho na jejich šéfa, toho, co rozhoduje, jestli vezmeme ledvinu jednu, nebo radši obě. Pak mi pohled padl na něho. Kdybychom se poznali za jiných okolností, vrhnu se mu okamžitě kolem krku a budu ho prosit, aby se stal mým mužem.