Winter
Nevim jak vy... ale
A opet se mi potvrdilo...
Ze
Co skutecne spadlo z nebe...
Ta bila...
Hnusna...
Mokra...
Studena hmota se mym
Kdyz sama nemam na satstvo a boty?
Pokud ma nekdo z vas lepsi pocity ze zimy...
Nebo alespon par kacek navic
Nevim jak vy... ale
prosím přinuťte někdo čas, aby ihned zrychlil a posléze se zastavil!!! Jáá to nevydržím!! je to jako nemoc! umřu! :-(
Tak.. a je to jasne.. muj osud je speceten... umru.. nedockavostii!! Zere me.. primo zeme trha kusy duse a rve mi srdce... Nevim kde mi hlava stoji.. u niceho neposedim... ona mi to nedovoli... najist se nemuzu... spat nemuzu... co me vyleci? snad jenom on.... :-) ale ja se dockam!!! :-D
Zvlastni, jak rychle ubiha cas preztoze se nam zda, ze stoji. Obzvlast, kdyz se neco blizi... Zda se, ze cas vubec neubiha, a ze se nikdy nedockam, ale kdyz se podivam zpet, tak si uvedomim, jak dlouho uz vlastne cekam... Uz pouhych 393 hodin... :D
Znáte to? V podstatě máte dobrou náladu a myslíte si, že vás nic nerozhodí... Na něco se těšíte, něco se vám podaří a najednou se tu objeví něco... byť úplná prkotina, která vás navede na zlé myšlenky a veškeré snahy o optimismus jsou v tahu... Už se netěšíte, ale nemůžete se dočkat, protože vám ta věc připomněla, že to na co čekáte zrovna nemáte a přitom by jste to tak moc chtěli... Úplně vás to rozladí a dobrá nálada je v tahu. A proč? Jenom protože někdo jiný má nějakou depku... Neuvědomuje si, že si za spousty věci může sama...
Dnesni vecer je obzvlast temny. Eva sedi na rame otevreneho okna. Studeny vitr ji zacuchava dlouhe svetle vlasy a pohrava si s hedvabnou nocni kosilkou, ktera je to jedine co ma na sobe... Spolu se slzami ji po tvari stekaji kapky deste, jakoby ji chtely smyt smutek z obliceje. Z kuchyne se ozyva ryk a rinceni nadobi roztristujici se o podlahu na miliony strepu. Kazdy z nich se ji zaryva do srdce... Najednou se zabouchly dvere a Eva uslysela plac sve matky. Pootevrela dvere sveho pokoje a zahledla mamu, jak se zavira v loznici... Otec odesel. Sebrala z vesaku kabat, prehodila si jej prez ramena a bosa vysla na ulici. Kolem poulicni lampy se hemzil hmyz. Mura krouzila oslepena kolem svetla, dokud nedopadla mrtva na chodnik z jehoz povrchu ji splachl dest. Prochazela ulicemi a myslela na vse, co ji v posledni dobe potkalo. Ven vychazi pouze v noci. Ve skole uz nebyla dlouho. Boji se. Uz nesnese pohledy a nadavky spoluzaku. Uz nesnese vecne kopani a shazovani ze schodu... Rodice se rozhadali. To ale stale neni to nejhorsi... Vysla z postranni ulicky a vydala se po aleji jabloni. Zastavila se az u domu s ciselm 242. To je to nejhorsi... V okne bylo jeste svetlo, avsak nepsatrila siluetu sveho milovaneho... Je pryc. Dnes je to rok. Kolikrat ji sliboval, ze se vrati... Volal cim dal mene a nevzpomel si ani na jeji sedmnacte narozeniny, jez slavila pred mesicem. Vydala se do lesika pobliz. Prestalo prset a za mraky se vynoril uplnek. Nezne ji pohladil po tvari. Sesla z kopce a sedla si na koleje. Velkyma prazdnyma ocima si prohlizela mesic, jako kocka touzici po vecnosti... Svetlo sililo a sililo...