„Požehnáni budiž naši otcové,

  kteří nás nejen zplodili,

  ale ukázali nám, jak žít.“

Velevážení přátelé, příbuzenstvo a fanatičtí konzumenti rozmanitého světa blogů,

pod tíhou četných žádostí, valících se ze všech stran, jak stádo neurvalých nasupěných hrochů, odhodlal jsem se konečně obětovat vzácné vteřiny volného času, abych zrekapituloval a přiblížil nezasvěceným zážitky uplynulých dní, události naší cesty do zaslíbené země za Velkou louží. Pohodlně se usaďte a při šálku dobrého medového čaje, voňavé kávy či sklence vyzrálého archivního vína a poslechu oblíbené relaxační melodie, vychutnávejte šplouchání informačního příboje datových toků internetu.

                Cedar Point (založený v roce 1870) patří mezi největší a nejznámější zábavní parky světa. Leží na americkém středozápadě, ve státě Ohio, nedaleko venkovského městečka jménem Sandusky. V posledních devíti letech vždy získal ocenění pro nejlepší zábavní park. Nabízí celkem 69 atrakcí, přičemž 17z nich jsou horské dráhy, čtyři dětské lokace, nepřeberné množství výherních stánků i automatů a vodní park Soak City, s kolekcí tobogánů, vodních skluzavek, prolézaček, „mokrého“ baru, umělého vlnobití a samozřejmě místa pro slunění. Lístek pro jednu dospělou osobu na den stojí průměrně 40 dolarů. Podle statistických údajů přitom běžný člověk během dvanáctihodinové návštěvy stráví jedenáct hodin čekáním v řadách a jen jednu hodinu skutečnou zábavou.

Poloostrov, kde se park rozprostírá, omývají zkalené a z nemalé části toxicky zamořené vody jezera Erie, které tvoří část linie přírodní hranice mezi Spojenými Státy a Kanadou. Proto není radno se s jezerem pouštět do křížku, čemuž napovídají ostatky uhynulých ploutvonožců, vyčuhující strnule z písku v neupravené oblasti pláže. Ve střežené lokaci plavčíci, pod vlivem sloganu „Co oči nevidí, to srdce nebolí“, udržují tvář pobřeží systematickým zahrabáváním kosterních relikvií pod zemský povrch. Ovšem jde pouze o kosmetickou úpravu s pramalým vlivem na kvalitu agresivní vody, která zasahuje lidskou pokožku rázně a bez varování, jak nám svou nádherně rozbujelou vyrážkou na dolních končetinách (tuším, že hovořila plynně čtyřmi jazyky) dokazoval krajan Honza.

Sandusky, poslední stanice před pekelnými branami, jakoby se vyhoupnulo přímo ze stránek románů Stephena Kinga. Autobusová zastávka dálkového Greyhoundu stojí uprostřed mlčenlivých polí, s hrstkou dřevěných barabizen okolo vyprahlé lesknoucí se silnice a oprýskanou cedulí s citátem kázání místního pastora. Do parku, kde bydlíme, odsud zbývá ještě několik mil.

Věrně bok po boku s místní marinou, vyhlíží i ubytovna mysticky a tajuplně. V dráždivém křiku nenechavých racků, se slunce opírá do jejích léty unavených boků a mřížkou v okně proti komárům, tvoří na protější stěně místnosti světelnou mozaiku. Původně zde býval hotel pro návštěvníky parku, založili jej snad v roce 1905. Když se s blížícím večerem trousí unavení pracanti po chodbách ke svým dveřím, vyprávějí rozvrzaná prkna v podlaze chomáče dávných příběhů. Malé, zašlé, hranaté pokoje, připomínají kajuty zaoceánského parníku dvacátých let minulého století. Přes stěny slepené kvapem ze tří vrstev tvrdého papíru, poslouchám z vedlejší místnosti tiché uprdnutí. Stav umýváren se sprchami typu teče/neteče a ostříhaným vlasy rozházenými po podlaze, evokuje thajské vězení.

Lepší náhradní domov jsme si pro další tři měsíce nemohli přát.