Jak praví prameny

                Niagarské vodopády patří mezi jeden z přirozených divů světa. Vznikly přibližně před 10 000 lety, při tání a utváření ledovcových jezer. Název pochází z domorodého indiánského slova Onguiaahra, což v překladu znamená „Hromový hluk“. Vodopády leží na řece Niagara, která vytéká z jezera Erie a o 40 kilometrů dále po proudu se vlévá do jezera Ontario. Rozdíl ve výšce hladin obou jezer je 100 metrů. Nejvyšší vodopád na kanadské straně, Horseshoe (Kanadská podkova, Podkovovitý vodopád), má výšku 52 metrů a je 792 metrů široký. Na americké straně burácí dva menší, American Falls, o šířce 323 metrů a výšce 21 metrů a Bridal Veil Falls.

                Vše podstatné naleznete na:

·         Niagara Falls - Wikipedia, the free encyclopedia (Pro zdatné angličtináře)

·         http://www.rozhlas.cz/svet/portal/_zprava/131076 (Výborný článeček v češtině!)

·         Nebo si to jednoduše vygooglujte

Teskně hučí Niagara

                Budík zavřískal pátou ranní. Omšelé stěny obstarožního pokoje doposud prosycovala neprostupná temnota. Pod chlupatou, opelichanou, modrou dekou, namísto povlečení obalenou v prostěradle, se vzedmula jemná vlnka a hadovitými pohyby si to namířila k nízké, dvoušuplíkové skříňce, stojící pod pootevřeným oknem. S mrštností anakondy obtočila vystrčená levačka pevný obrys bočnice komody a plížila se pomalu nahoru, odkud dotíralo vibrující ševelení digitálního bručouna. Pokus o nekompromisní umlčení skončil fiaskem. Prstíky na konci vysunuté paže se proměnily v kmitající tykadélka mravence tápajícího ve feromonové smršti dozrálého jablka, jen nepatrný kousíček od kýženého cíle. Palec a půl nalevo, vedle. Dva palce napravo. Zase nic! Přirozený automatický reflex moderní doby, který si osvojili všichni pracující našeho hektického přelomu dvou století, tedy zklamal. Z centrály podvědomí přichází spěšný a jednoznačný příkaz – rozhýbejte mozek.

                Pomyslný klíč při otočení tiše zaklapne v zapalování, ale zaprášené svíčky neuronového startéru jen zachroptí a zvadnou. Samozřejmě, zapomněli jsme sytič! Ach jo, tyhle mizerně udržované kousky ze čtyřiaosmdesátého. Druhý pokus. Cvak! Jiskra, zážeh. Elektrický impuls probouzí rychlostí světla k životu miliardy dřímajících synapsí rozvětvené neuronové sítě, rozbíhají reaktor komplikovaných chemicko-elektrických procesů. Písty pivem ošlehané mozkovny zapředou v pravidelném rytmu. Um, tap, tap, tap, um, tapi, tapi,tapi, um. Párkrát prošlápnout plyn, aby nám to nezdechnulo.

                Unavené, zarudlé, nemocné oči odmítají poslušnost. Zdlouhavé zápolení s ochablými svaly. Souboj je litý a nemilosrdný. Konečně se ozve slabounké mlasknutí a víčka pevně zaklížená vyplaveným očním sekretem se otevřou na drobnou skulinku, zotavují se a přivykají panující tmě. Pak nabídnou chybující ruce upřesňující korekci azimutu. Svižný pohyb a elektronický vřešťan nadobro oněmí. Z protilehlé strany místnosti zavrzne pružina horní části dvoupatrové postele a zespod v odpověď odevzdané turecké povzdechnutí a zabrblaní.

                Nevstávám, protože se tělo prozatím nevyrovnalo s nutkavou potřebou rozpohybovat se. Nevyrovná se s ní ani následujících dvacet minut. Některé věci se nesmí uspěchat. Muskulatura zmordovaná nepřetržitou fyzickou námahou na hranici lidských možností, bez nároku na příděl kvalitního regenerativního odpočinku (či dokonce spánku!), patří mezi primární atributy většiny metařů Cedar Pointu. Pohledem sklouzávám po pravidelné pravoúhlé skulině mezi špatně sbitými deskami dřevěného stropu, až ke rzí ověšenému historickému požárnímu kropiči. Opravdu funguje? Čas ale nepočká. Akutní nedostatek tryskem upalujících sekund nás žene svým svištícím rozevlátým bičem pod sprchu, spěšně osvěžit solí uleptaná těla. Hygiena. Oblékání. Nezapomněli jsme nic? “See you Emre!“

                Doběhli jsme včas, akorát se rozděloval proviant. Papírový balíček obsahoval honosné množství potravin – fruko a pytlíček sýrových křupek ve tvaru neporcovaného kapříka. Doplnili jsme jej o dvě šťavnaté mandarinky z vlastních zásob. Hnusné, staré, hnědé, rozškubané a koženkou obalené molitany zkorodované modré plechovky pro dnešek nahradí pohodlné, vypolstrované a odpružené sedačky klimatizovaného dálkového autobusu. Rozsazení – přední místa strategicky zabrali Taiwanci, za nimi dřepí v bratrsky spřáteleném sdružení československé buňky, zadní střed okupují jihoamerické státy (patrně Kolumbie a Ekvádor) a odkudsi zezadu kuňká polština. Motory se daly do chodu. S bezpečnou náručí náhradního domova se loučím se slzou dojetí v oku. Posléze zjišťuji, že se pouze jedná o další stádium mého zánětu spojivek a rozhodnu se jej raději zaspat. Aspoň, že mi Michal půjčil sluneční brýle. Z televizní obrazovky nad našimi hlavami pozorujeme instruktážní snímek o chování v autobuse, kde se nadšení důchodci euforicky sunou po schůdcích nahoru a dolů. Jediný pořad dnešního vysílacího programu.

                Včerejší předpověď hlásala polojasno, s třicetiprocentní šancí na déšť. Aktuální výhled z okna hlásá zataženo s pětadevadesátiprocentní šancí na lijavec. Z mp3 přehrávače nasávám do žil povzbuzující pozitivní mízu energetického drinku lahodných akordů a upřímných poetických textů slovenské punkrockové formace Horkýže Slíže. Kuko laškovně škádlí zručnými prstíky obézní struny svojí basovky, Sabotér s doktorem Štefánikem valchují trsátky kovové vlasy naleštěných elektrifikovaných krásek a Marek Viršík mydlí paličkami škopky hlava nehlava. Poslouchám se slzou dojetí v oku (netřeba doplňujících komentářů), dokud autobus nezpomalí a nezahne na odpočívadlo v těsné blízkosti benzínky a v Americe nepostradatelných fastfoodů.

Přední část autobusu se v mžiku vylidní a vítězoslavně, leč neurvale se nahrne do bližšího McDonaldu. Poté se odlepí menší skupinka, zjevně inspirovaná Michalových vytříbeným, labužnickým, motivačním proslovem o vynikají chuti baget v řetězci Subway, za podezíravého okukování čerpajícími rodáky. Při vstupu si dveře halasně odfouknou, aby nás upozornily na přechod do tradičně překlimatizovaného prostředí. Hltáme dychtivě pohledem ze zdi fotografie nabízených jedinců. Volba je složitá, žádá si trpělivost. Ovšem v rámci slintajících chutí a hladem stanovených limit. Italský chleba, švýcarský sýr, rajčata, okurky, zalít italským dresinkem, všechno to tam naházej, chlape a nezdržuj, beztak to vylézá ze stejné výrobní linky, jen to rozdílně pojmenujete. S prvotními pudy zvířete chmatám po svém kusu žvance. Rozškubat alobal a CHRAMST, CHRAMST! Hmmmm, nádherná vůně oblizuje dráždivě smyslové chmýří čichu, chuťové pohárky vřou na jazyku rozkošnou extází. CHRAMST, CHRAMST, CHRAMST! Ham, ham. Poslední sousta mizí v nenávratnu zažívacího koloběhu. Užívám si je. Očekávaná prázdnota. Panika. Deprese. Šílenství. Zmatek okradeného trávícího ústrojí uspokojuji směsí léty neprověřené pražené americké kávy. Před odchodem neodolám a za mrzký peníz v celkové hodnotě dvou dolarů zakoupím dvě obří sušenky. Jednu medovou se skořicí, druhou čokoládovou. V průměru dosahují asi patnácti centimetrů.

Prší. Kapky se rozprskávají o špinavé sklo autobusu. Tu a tam se jich povícero slije dohromady a putuje okenní tabulí jako slimák k dolnímu gumovému okraji. Přežvykuji úlomky slaďoučkých sušenek, které se přímo rozplývají na jazyku. Venku se nepravidelně střídá sytě zelená hradba bující vegetace s mnohobarevnými střechami domů a domečků z ohijských předměstí a periferií, kterými pouze proletíme. Občas vykoukne ze šlehajícího deště důvěrně známý dům z červených pálených cihel (snad o něco tmavších), připomínající typickou architekturu rodného baťovského Zlína. V tlukotu pleskajícího klapotání usínám.

Nad Buffalem se oblaka, snad pod doteky železobetonových velikánů, trhají a rozevírají. K vodopádům zbývá patnáct mil. Zdoláváme prohnutou konstrukci mostu překlenujícího rozvalité rameno Niagary. U protějšího břehu, i přes výškový rozdíl několika desítek metrů, rozpoznávám hašteřící se labutě. Autobus odbočil vlevo a pokračuje podél nábřeží. Míjíme zelenou ceduli s bílým nápisem „Niagara Falls, New York Empire State“. Řidič zastavuje u chodníku vedle proskleného, blyštícího se informačního centra. Opodál se ve vzduchu vznáší ukotvená gondolfiéra. Jsme na místě. Žádné otálení, za šest hodin se vracíme.

Nezbytná zastávka – toalety. Nikdy nepodceňujte řádné vyprázdnění, protože neočekávaná exploze močového měchýře nepotěší v žádném věku, zejména po konzumaci ostřejších lihovin. Tolik tedy rádce mladých svišťů, ale zpět do reality. Ze zarámované fotografie, zavěšené nepřehlédnutelně nad umyvadlem, civí příchozím zhurta do očí potetované, plešaté individuum. Zřejmý účel, urychlení výkonu akutní potřeby. Při kontaktu s obrazem se totiž člověku nejen naježí všechny chloupky na těle, ale slabším povahám vzápětí i zázračně, leč neodvratně povolují doposud křečovitě napjaté svěrače. Běda, je-li obsazeno. Ponechejme však fádní statistické údaje úspěšnosti jednotlivých návštěvníků jejich osudu, opláchněme si ruce a pokračujme v započaté prohlídce k turisticky lákavějším atrakcím.

Movitější nechť si zakoupí sadu panoramatických pohledů, přívěšek na klíče, keramickou sošku, tryskající kamennou fontánku, naučnou knihu, kabelku, slaměný klobouk, kukátko s barevnými diapozitivy, psací potřeby, osušku, šperkovnici, model lodi nebo některý ze zbývajících zprofanovaných, komerčních, nadhodnocených braků. Nikomu se meze nekladou. Prosíme návštěvníky, kteří i po této finanční transfuzi nalezli v preparované peněžence nějaké dolary, aby se postavili do řady k dalšímu systematickému oškubávání – nákup hromadných vstupenek na šest nejvýznamnějších atrakcí. Pouhých pětašedesát babek na hlavu. Při skupinové slevě pětačtyřicet. To už části našinců připadá únosné. Mezitím co se dohadují kdo jo a kdo ne, kam, proč a jak, a jestli se to stihne, uvažuji o nenápadném zcizení leteckého větráku (používá se při větrných filmových scénách), který provzdušňuje osvěžujícím vánkem celý prostor rozlehlé haly. Na pokoji by se určitě v dusných odpoledních pařácích šiknul. Sžíravá, ale nerealizovatelná myšlenka. Škoda. V rámci úsporných opatření se kradmo odpojujeme od hlavní vlny. Chcete-li zachovat kontinuálnost výkladu, následujte prosím naši spikleneckou frakci k další zastávce, American Falls.

Dbejte zvýšené opatrnosti! Blížíme se k okraji. V němém úžasu vstřebávám nátlak sílících dojmů z odkrývajícího se panorama. Za pevným, chromovaným zábradlím strmí příkrý sráz zubatých i ohlazených výčnělků a ztrácí se kdesi hluboko v nenávratnu. V pozadí, ve shluku hotelů a kasin, dominují vyčnívající křivky štíhlé věže. Dole pod nimi se ke skalní stěně lepí historická budova vodní elektrárny, na jejímž návrhu se podílel Thomas Alva Edison. Nalevo hlomozí, skučí, bublá, šplouchá, sténá, stříká, bobtná, převaluje se, šplouchá a přepadává přes rýhu zemského zlomu rozlícená řeka. Letící kapičky vytvořili ve vzduchu za hranicí spádu vlažný zamžený opar. Rozněcují dynamiku větrných hrátek. Uchváceně zíráme do věčnosti. Nezkrotný živel matky přírody. Obyčejná voda,(ne)polapená ve fascinující, nepoddajné formě. Nesmiřitelná, průbojná, nebojácná. Vířící. Živoucí! Kolik slov by se dalo vytryskat do prostoru, ale stejně všechna hned strhne dravý proud a odnáší do neznáma. Stejně všechna zaniknou v burácení halekajícího mohykána. Stejně všechna prasknou, rozprsknou se a splasknou jako mýdlové bubliny. Zmizí. Slova bývají mnohdy nevděčná. Přetvařují se a pitvoří, zmítají, rezonují. Odhalují pouze náznaky a polopravdy. Jen díl vnímané skutečnosti. Mizérie neurčitelnosti. Ačkoli se snažíme urputně čelit ostudě selhání z nepopsatelného. Když kdesi uvnitř nás, hluboko vzadu v hlavě, zakoření a rozkvete báječná, vzpouzející myšlenka nesdělitelného, lochtá a provokuje a šije sebou. Je. Ale je pro nás. Nikoho jiného. Nelze ji říct, předat, znázornit, ani vyhandlovat. Lze vést. Až k samotné hranici podobnosti. Přiblížit se.

 Když tápající žáci prosili Buddhu o vysvětlení krásy, přistoupil mlčky ke květině a ukázal na ni prstem. Bez hlesnutí. Ukazoval cestu k nepřekročitelné linii myšlenky. Patrně se již ztrácíte, nevadí, neděste se. Vyzkoušejte někdy v budoucnu posedět u plápolajícího ohně a na okamžik se do něj upřeně zadívat (ne přespříliš blízko, jestliže si nepřejete levnou depilaci obočí, případně dalšího porostu hlavy). Vezměte do ruky orosenou sklenku přívlastkového vína, a zatímco jej důkladně žmouláte na jazyku, ponořte a uvězněte jiskření plamenů pohledem do zlatavého či rubínového moku mezi obrysy broušeného skla. Třeba pochopíte. Přiblížíte se. Získáte vlastní nesdělitelnou myšlenku. Jen Vaši. Takové jsou Niagarské vodopády. A miliardy jiných věcí okolo nás.

A možná Vás jen tahám za nos, zahrávám si s alchymií demagogických přeludů, abych snadněji oblouznil a zviklal prostoduché, a sám chorý na mysli se ve svém brlohu ďábelsky, psychopaticky a potutelně smál. HA, HA, HA! Neotálejme již déle a naloďme se na houpající se palubu Maid of the Mist. Chystá se projížďka k vypoulenému, zurčícímu oblouku Kanadské podkovy. Pevně věřím, že jste neztratili svou igelitovou, tyrkysově modrou pláštěnku, se jménem lodi na zádech. V opačném případě se připravte na pořádnou sprchu. Zvedněte můstek, odvažte kotevní lana. Kocábka se vratce kymácí na hřbetech neposedných vln. Držte se pevně! Pozor, klouže to. Kapitán si přerovnává čepici. Motory zarachotí a zabrumlají, odplivnou do výšky nasátou tekutinu, lodní šroub se zavrtí v navazelínovaném ložisku a nabírá otáčky.

Vyplouváme. Rychlost stěží pár uzlů. Šouráme se centimetr za centimetrem. Příď rozráží pěnící přívaly. Otáčím hlavou ze strany na stranu. Všude je něco k vidění. Bárka se pilně přibližuje k American Falls. Napravo se vine kovová konstrukce se zábradlím, ústící přímo v hrdle vodopádu. Právě po ní opatrně našlapuje průvod učarovaných turistů ve žlutých pláštěnkách. Voda víří vzduchem v miniaturních kapénkách. Zvedá se vítr a kropí palubu i cestující mokrou salvou. Rychle zabalit hlavu přilnavou kapucí a utáhnout provázky kolem krku. Sluneční brýle by potřebovaly stěrače. Pláštěnky se náporem větru šustivě vydouvají. Připadám si jako v hejnu modrých papírových draků, připravených k odletu. Jen ať se nepřetrhne šňůra! Támhle ve vodě plave kachna! Jako by se nechumelilo. Otřepe promočená křídla, zamává na pozdrav a proletí rovnou skrz padající masu vody. Úctyhodný sportovní výkon. Nezdálo se mi to? Ne, Michal informaci potvrzuje.

Připlouváme do záhybu Horseshoe. Voda je všude. Lodní šroub zuřivě rotuje, aby udržel vzpouzející se loď na místě. Kocháme se hučící krásou v samotném centru dění. Padesátimetrové duhové kadeře, rozpuštěné střemhlav do vichru pod převisem. Tajím dech a pak ověřuji postupně svých pět smyslů. Sychravý chlad, osvěžující pěna, hukot a šumění, mlha prozářená zlatícím se sluncem, nasládlá vůně se štiplavou příměsí rybiny. Báječné. Spolucestující vášnivě diskutují, fotografují, smějí se, nevěřícně kroutí krky, svírají křečovitě madla zábradlí. Setrváme ještě desítky sekund, než se příď obrátí ke zpáteční plavbě. Nabaženi k prasknutí. Určitě se mi jednou při vzpomínce zasteskne, o to bohatší však odjíždím. Při dorazu o molo sebou loď prudce škubne, ale nikdo se na zadek neposadí, ani nespadne jako shnilá hruška.

Prohlídka se chýlí ke konci. Po krátkém občerstvení v tradičním americkém (kousek salámové pizzy) a českém (dva dobře vychlazené kousky orosené chmelové) stylu, se mimoděk stáváme svědky tanečního vystoupení potomků domorodých indiánů. Úzkostná podívaná na zlomenou vůli zástupců kdysi hrdých a vznešených kmenů. Šaškovské křepčení a trdlování pro pár špinavých šestáků a trochu falešné slávy, pobavení hrstky nevděčných. Jen se čiňte tatrmani, když jste svou víru zaprodali rarachovi ohnivé pálenky, půdu prošustrovali za zrezavělé pušky, nechali se vláčet, balamutit, ponižovat a přivázat k řetězu, jako psi (pestrobarevný svět Karla Maye). Ach jo. Vytrácíme se mlčky, se sklopenou hlavou.

Ve stinném parku, kousínek od výstražné tabulky s nápisem „Nekrmte divou zvěř!“, krmíme dobře domestikovanou veverku. Přesto si nabízené dobrůtky bere z dlaně obezřetně, s vrozenou ostražitostí. Zakrátko se slétají první opeřené krysy – racci. Zavětřili žrádlo. Jak se někde rozdává, nesmějí chybět. Krkouni hamižní! Běhají chaoticky trávou ve stále zužujících se dostředných kruzích, hledajíc, kde by co zblajznuli. Ale pozdě. Nezbylo. Škoda, taky bych něco zobnul.

Přeplněné paměti digitálních fotoaparátů praskají ve švech, pod náporem rozdychtěných výletníků, kteří se na poslední chvíli pokoušejí vměstnat genius locci do statické posloupnosti komprimovaných bajtů formátu jpg. Ještě jednou z profilu a ze strany a s růžovým gumovým tentononcem na hlavě a s Edinosovou sochou a … Tak prrrr! Pro dnešek stačilo. Koupit pohledy a fofrem k autobusu nebo odfrčí bez nás. Jůůů, ten chlapík maluje obrazy sprejem! Řekl jsem stačilo! Utrmácení se hrneme do přistaveného dopravního prostředku. Šest otravných hodin „domů“. Ale nestěžuju si. Dnešek byl opravdu výjimečný den. Usínám a do snění se loudí ozvěny budoucnosti. Chicago, New York, Philadelphie, … Šest otravných hodin „domů“. Šest hodin průměrného spánku s hubou přilepenou k chladnému sklu. Šest hodin na československou party u Louise!