Dovolte mi, než přeladím na nostalgickou vlnu vzpomínání, abych několika svižnými poznámkami zhodnotil aktuální situaci. Je nádherný slunečný den bez jediného mráčku. Těžko stravitelnou výheň poledního žáru alespoň sporadicky osvěžuje ideální jachtingový vítr, jenž z jezera přivanul trošku chladnějšího vzduchu. Před okamžikem jsem se Modrým ptákem, rozhrkaným smradlavým kostitřasem stejnojmenné společnosti, sloužícím k dopravě zaměstnanců mezi jednotlivými destinacemi, vrátil z obhlídky Downtownu – centra Bohem zapovězeného městečka Sandusky.

Smělý, ale poněkud bláhový plán na zakoupení šestistrunné celomasivní španělské krásky od Fenderu, ztroskotal na prostém faktu, že je neděle a tudíž prakticky všude zavřeno. Leccos se zkrátka člověku v plném pracovním nasazení snadno vytrousí z hlavy, zvlášť pokud musí sám odpoledne na šichtu. Čas do příjezdu dalšího spoje jsem věnoval bezcílnému zevlování ulicemi (bezděky nalezl obchod s hudebními nástroji, hurá) a pokochal se i pohledem na vyplouvající historickou dvoustěžňovou plachetnici, která právě opouštěla bezpečí mola.

                Po návratu čekalo v pokoji na podlaze překvapení v podobě ledabyle se povalujícího nevybaleného černého kufru, s turecky znějící visačkou. Naše nejhorší představy získaly z nenadání velmi konkrétní rysy. Kvapně přerovnávám a uklízím následky dosavadního nevázaného života, aby nově příchozí mohl vychutnat požitek z kultivované společnosti, v níž se ocitnul. Alespoň než si na ten chlív zvykne. Přichází doba uskromnění a odříkání. Snad tu Emremu, klučinovi osmahlému, nebude těch pár dní s námi zle.

                Otočím-li kalendář o tři stránky zpátky, nutně narazím na den poměrně bezvýznamného data 20. červen. Všední pracovní středa, kdy si jen hrstka vyvolených vzpomene, co vlastně prováděla, a kterou bych pravděpodobně i já přecházel prostým mávnutím ruky, kdyby se nejednalo o vůbec první důležitý den našeho pracovně kulturně a ozdravně vzdělávacího pobytu. Po batolecích krůčcích předcházejícího večera, kdy jsme sotva stačili rozestlat kavalce a osedlat rozdivočelé vozíky kvílejícího železného spletence jménem Mantis a Milenium Force, byla pro nás na dnešek přichystána série neodkladných kroků, krůčků a cupitnutí, byrokratickou mašinerií zábavního giganta.

                Úvodní etapa – Human Resources (neboli lidské zdroje; vzdálené asi třicet metrů od vchodu do ubytovny). Zapomněl jsem se namazat opalovacím krémem! Po mnohaminutovém klimbání v nekonečné frontě se pomalu, ale jistě přibližujeme k proskleným dveřím jednopodlažní sádrokartonové úřadovny. Tou dobou mi již sluníčko pomohlo bravurně zvládnout techniku mimikry a se slzou dojetí v oku pozoruji nabíhající domorodé zabarvení, s nadějí na přijetí do rodinného klanu místních rudokožců. Uvítání u posvátného naleštěného pultíku uvnitř místnosti je tradičně vřelé a čiší ochotou pomoci. S vypětím všech sil odchytávám každé třetí, místy i druhé slovo, abych zjistil, k čemu který formulář vlastně slouží a neupsal čirou náhodou i duši (beztak to tady vyjde na stejno). Občas dokonce lámanou angličtinou odvětím zřetelné yes, no nebo odvážnější OK. Z nepatrným zaškobrtnutím ohledně trestnosti v minulosti mi briskním zásahem vypomohl Michal. Vše se zdá v pořádku vyřízeno. Usměvavá plnoštíhlá slečna za pultem však kroutí hlavou ze strany na stranu, jak střelka kompasu v blízkosti kabelu střídavého proudu a odkazuje na zanedbanou nevzhlednost mého dvoudenního kozího vousu. Omluvy, výmluvy, ani výhružky nepomáhají. Odevzdaně si nechávám orazítkovat pravici a vyrážím s letmým rozloučením pro holicí strojek. Po rekordně rychlém odsrstění nebrání nic v cestě fotografování na identifikační kartičku. Úkol splněn. Časová ztráta na první etapě, včetně zřízení účtu u místní National Bank, asi tři hodiny.

Podle instrukcí načmáraných do mapy vyrážíme k další kanceláři – Training Office, na krátkou zastávku s přátelskou úřednicí, která nám bodře vypravuje o mimopracovních možnostech zaměstnanců a nabádá nás k navštívení co největšího počtu nabízených zájezdů. O poznání méně hovornější kolegyně nám posléze vyplňuje růžové formuláře, týkající se povinného tréninku.

                Michalovi zastávky na Park Operations Office a First Aid, kde si prošel povinným protidrogovým testem, proběhly jako na drátkách. Husím pochodem přes půlku parku jsme pak zdolali cestu k hotelu Breakers, který jsem měl zakroužkovaný jako následující styčný bod. Ačkoli mi již z počátku cosi nehrálo do noty. A taky že jo!

„Hello, I am your new employer and i was redirected here from Human Resources“, vysoukal jsem na starší paní, která se přihnala po netrpělivém zabřinknutí na zvoneček, položený na stole. Michal se v duchu pousmál, protože jsem právě dotyčné vesele sděloval, že jsem její nový zaměstnavatel (nikoli employee, což je zaměstnanec). Konstruktivní čtvrthodinovou debatou jsme se dopátrali očekávaného rozuzlení. Jako park cleaner jsem v hotelu naprosto postradatelnou osobou a co je nejpodstatnější Park Services Office leží na úplně opačné straně areálu, odkud jsme se právě přivalili. Kvaltujeme nadšeně zpátky.

Vzorně vycíděná kancelář Park Services se krčí pod zelenkavě natřenou ocelovou konstrukcí horské dráhy Raptor. Uvnitř se krčí vzorně vycíděná obsluha, pod zelenkavě poblikávajícím monitorem historického počítače a chrastícím reproduktorem vysílačky. Okamžiky útržkovité výměny informací vyplňuje Michal pohotovými dodatky a komentáři. S kapkou štěstí a trpělivosti se nakonec vyřešilo i nedorozumění ohledně kontraktu. Šťastně si odnáším rozpis pracovních dnů na první týden a procitnutí do tvrdé reality, můj supervizor je asi třicetiletá černoška, jmenuje se Andrea Orso a nerozumím ji prakticky ani slovo.

Nu což, šup do Wardrobe vyzvednout uniformu a tradá za zábavou…