Emre (soukromě ho nazývám Imrich) se odstěhuje ke svým tureckým soukmenovcům. Gott sei dank! Ráno jsem mu půjčoval zubní pastu a nezdá se, že by jevil tendenci pořídit si vlastní, ale možná mu křivdím. Anglicky každopádně hovoří asi tak plynule, jako ukrajinská ručně vyřezávaná matriožka, takže i já proti němu vystupuji z rozhovoru coby rodilý mluvčí. Transfer za neprověřeného Američana se uskuteční v nejbližších dnech.

                Od rána nechutně připaluje a přežít znamená vypít cokoliv, co teče, ať už to zaplatil nebo nadojil kdokoli. Na člověka z toho leze únava. Jak jinak si vysvětlit nehodu, která se mi přihodila odpoledne v kafiterii. Scvrklý a vyprahlý, jak stará souška na neobdělávané mezi, jsem přiklopýtal ke dveřím závodní jídelny (a závodní opravdu je, protože včasný návrat na směnu bývá zpravidla podmíněn zlomením světového rekordu v rychlostním pojídání) a nechal se poryvem zadního větru při jejich přibouchnutí donést letmo až k pultu. Naházel jsem neprodleně vybrané pokrmy na tácek a s provoláváním radostného a slastného pokřiku „HAM, HAM!“, chvátal k pokladně platit. A od pokladny přímo šupky dupky ke stolečku.

                Kdyby mi jen ten plnoštíhlý začmouzený mašinfíra nezahradil v posledním momentě jedinou průchozí cestu. Líná huba, holé neštěstí. Namísto srozumitelného a jednoduchého „Excuse me“, volím sice stejně jednoduchý a instinktivní, leč zbrklý úkrok vzad. Kdo mohl tušit, že za mnou kráčí čerstvě přežehlený Američan v bílé košili, zvyklý nedodržovat bezpečnou vzdálenost a s reakční dobou notorického alkoholika po tahu.

                Uhnul, takže košile přežila. Ovšem můj loket neomylně smetl jeho po okraj plný kelímek Spritu dobře mířenou ránou přímo do hlavního chodu. I am so sorry…