11. 7. 2007

                Imrich stále s námi a bez pasty. Včerejší volný den jsem sotva stačil postřehnout, jak si prosvištěl kolem a skoro ani nepozdravil, a už se zase chystám do práce. Ten čas tak letí, když si člověk potřebuje odpočinout a načerpat nové síly, ach jo. Podstatnou část dne tedy trávím spánkem, cíleným i nevyžádaným a nezdá se, že by mohlo dojít ke zlepšení, jelikož se tento týden potáhne ve znamení zdravé pracovní činnosti. Náplní včerejška byly nákupy. Výsledek? Španělka za sto babek zastrčená pod postelí (zpětná výkupní cena plných 28 dolarů, svině!), zásoby konzervovaných těstovin (už zase?!), burákové máslo na ochutnání, hromada mandarinek, hrstka banánů a pár cukrátek navrch, na přilepšenou.

                Mimo to patří Turci zřejmě k národu nadaných šprýmařů. Když mě v noci před usnutím přepadla neutišitelná žízeň, vypravil jsem se spoře oděný s dolarem v ruce k automatu pro něco k pití. Emremu, který se právě vracel z kouřové a zvědavě zjišťoval směr mé mise, jsem vše podrobně vysvětlil a pospíchal dál. Kdo by z jeho chápavého výrazu ve tváři usuzoval, že chystá záludnost století. Od okamžiku Emreho zrádného žertíku nosím klíče neustále sebou. Nejen že zamknul, ale zmizel si neznámo kam, mimo dosah všech audiovizuálních přivolávajících prostředků. Nepomohlo ani zoufalé bytí hlavou do dveří a provolávání mezinárodního hesla: „Turku otvor!“. Sebral jsem zbytky rozumu a odpochodoval na vrátnici pro náhradní klíče. Děda, uvelebený rozšafně na vypostrované židli, přežvykoval kus pozdní svačinky. Chvíli se vzpíral myšlence vydat klíče bez identifikační karty, ale nakonec povolil. Bohužel, ani jeden ze dvou nabídnutých kousků opracovaného kovu nefungoval. Do zámku sice vklouznuly oba klíče jako po másle, ovšem otočit s nimi, toť úkol hodný mistra magie Davida Copperfielda. Propadnul jsem amoku a s očima podlitýma krví rozzuřeně mašíroval na vrátnici spáchat rituální obětní vraždu a sebevraždu, sadou lesklých obroušených a naprosto bezcenných plíšků. Naštěstí se Michal právě vracel domů. Pár minut po druhé hodině ranní už jsem spokojeně chrupkal, zachumlaný pod dekou.

                Třeba se mi zdálo o výletu na Niagarské vodopády, kam pojedeme ve středu 25. července, ale už si nevzpomínám.

13. 7. 2007 (pátek)

                Středeční noc. Probouzí mne tiché šramocení. Se zatajeným dechem naslouchám vývoji situace. Srdce zuřivě bije do tympánů podžeberního klenutí. Vzduch by se dal krájet. Dal by se krájet, protože neoprané ponožky naházené pod postelí mu dodávají charisma léty dobře zaběhnuté olomoucké syrečkárny. Klepy klep! Na mysli mi tane hrůzná myšlenka na malou holčičku s pohledem masového vraha, kterou jsme viděli na historické černobílé fotografii v pondělí, při návštěvě hotelu Breakers. Stála se svým mladším bratříčkem v obrovském sudu s černým nápisem Barrel of Fun a zírala výhružně a chladně na kolemjdoucí hosty. Běhá mi mráz po zádech, když si fotografii vybavím. Kluci hned laškovně rozvíjeli scénář laciného béčkového hororu, ale přece zapůsobil. BUCH, BUCH! Mžourám rozklíženýma očima a soukám se z postele. BUCH, BUCH, BUCH! V pyžamových kraťasech už řádně zaděláno. Nikdo ze spolubydlících není doma. Opatrně otevírám skřípající dveře. Aaaaaa! Za dveřmi stojí v slipech prokřehlý Michal. Turek se zase pochlapil, propukám v bujarý smích.

                Čtvrteční noci se nic zvláštního nepřihodilo, jen Turek nechal klíče do rána zvenku v zámku. I pátek třináctého, jindy hrozivě vyhlížející datum, nic převratného neukázal. Směnu jsem v dobré náladě švihácky probelhal na mých zpuchýřovaných, náplastmi poslepovaných nohách. K obědu lasagne z konzervy, na svačinku a dvakrát dva hot dogy za dolar, k večeři ananasový kompot a třetinku kakaového mlíka. Před hlavní bránou mě při zametání zastavil pohublý obrýlený a inteligentně vzhlížející černoch (kombinace, která není často k vidění) a spustil kulometnou palbu chvály na svou návštěvu v parku, jak vše klape jako na drátkách a že odvádíme jako zaměstnanci výbornou práci. Slíznul jsem ochotně smetanu velebení a i puchýře rázem bolely o něco méně.

                Jedinou tmavou skvrnou byl malý ptáček, kterého jsme našli odpoledne s Christopherem (asi třicetiletý černoch, ale paradoxně mu jde rozumět) pod lavičkou. Zlomil si v letu krk, ale stále žil. Při tom pohledu se člověku svíralo hrdlo úzkostí. Jen se točil dokola na špinavé sluncem rozpálené zemi a ani nepípal. Nedalo se nic dělat, natožpak ho strčit do plastikového pytle a hodit do kontejneru. Přenesli jsme jej opatrně z dosahu dotěrných očí, prožít poslední chvilky. Ach jo, někde se holt pátek třináctého podepsat musel.

                Pro ty z Vás, kteří neustále lamentují nad mou zaostávající básnickou tvorbou, vězte, že jsem značně apoetizován, jelikož mě v práci ruší neustálé šustění smetáku a plechové práskání lopatky. Neodbytným jsem v deliriu vypotil následující řádky.

Notorická

Už nikdy nezajdeme na víno

má zhuntovaná ledvino.

Když tělo marně pátrá

v místech, kde byla játra,

a nalezne jen kámen,

je s námi prostě amen.