Pozn. (16. 7. 2007, večer): Prdnula mi struna D. Vraždil bych!
17. 7. 2007
Zoufalé probuzení do ošklivého dne. Od Sandusky se valí pošmourné šedivé balvany odulých mračen. Odkudsi z hloubi se ozve hlasité táhlé zakručení. Hlad. Rychlá snídaně – dva pendreky a mátový bonbónek na osvěžení dechu. Včera se někdo vysral ve sprše. Jak poetické. Stejně tam člověk musí vlézt, ať chce či ne, aby spláchnul pach potu předcházející dusné noci. Po studeném úvodu vřelé pokračování, typické. Rychlá hygiena a pak zpátky na pokoj, nasoukat se do něčeho krapet pohodlnějšího (a voňavějšího). Tmavě modrá krabice na kolech se přiřítí asi za dvacet minut. Tiché přemítání za doprovodu hlomoznějšího pochrchlávání. Michal odkvačil už dávno do práce, zatímco Turek se spokojeně rozvaluje na své posteli. Na podlaze kolem se stejně spokojeně rozvalují jeho zásoby potravin, o které pravidelně zakopáváme. Včera si stěžoval, že je nemá kam dát a že tady zavazí. Už si toho všimnul! Kdo ví, v kterém koleni byrokratického potrubí uvázla žádost o novou skříň, židli a zrcadlo, výměnou za téměř nevyužívaný stoleček, jenž prakticky pouze blokuje lukrativní pozici. Beru pas, kvůli proplacení hotovosti za šek, hrošíka a vyrážím.
Autobus přidrkotal se čtvrthodinovým zpožděním. Začínající déšť devalvuje smysluplnost křepčících zahradních rozstřikovačů, které masírují proschlý trávník. Uvelebuji se úplně vzadu, protože ostatní místa jsou buď zabraná, nebo mokrá. Vehikl zadýmí, zasupí, odfrkne a hrne se hekavě kupředu. Jedinou příjezdovou cestou, mezi šplouchajícími vlnami, opouštíme útočiště poloostrova. V levém dolním cípu zátoky jezera vykvetly stovky leknínů. U EVC (rekreačního centra pro zaměstnance) nabere funící herka dvacítku dalších nedočkavých nákupních maniaků. Někteří míří, podobně jako já, do hypermarketu Meier´s, jiní zas prošmejdit zákruty místního Mallu. Příjemně proklimbanou cestu narušuje pouze špatně upravený železniční přejezd, který dopřává uondané „Diesl-Rozinantě“ pořádné povyražení. Tanečně laděné, svižné úkroky mezi kalužemi a už se otevírají automatické, dobře naleštěné brány nákupního pavilonu.
Z dvouhodinové návštěvy vzešlo jmenovitě: sedm banánů, dvě nektarinky, bedna mandarinek, pytel jablek, dvě dvoulitrové PETky dietního citronového dryáku Rocky Mist a hodina a půl času, dokonale promarněného pendlováním mezi regály přetékajícími naleštěným zbožím. Velkovýrobní obr na zábavu s ročním obratem jako malá, solidně prosperující zemička si přece nemůže dovolit za svůj těžce vydřený peníz posílit linku, byť jediným rzí prošpikovaným Modrým ptákem navíc. Raději upřednostňuje vysoce pravděpodobnou variantu, při níž si spoj nakonec zaměstnanci stejně vynutí za pomoci revolučního hnutí, s holemi a zápalnými lahvemi v rukou a defenestracemi čelního představenstva manegmentu, z vrchní krajní pozice Power Tower.
Kodrcáme se domů. Pavlovův reflex pilně pracuje, když se potutelně kochám myšlenkou, na blížící se žranici v Coral Courtyard. Dnešní speciální zaměstnaneckou akcí je neplacené grilované kuřátko (že by na úkor autobusové dopravy?). Nákup zaplachtí nad stolem a nezdolatelnou mocí Newtonových zákonů žuchne na horní desku. Spěšně navlékám modrou nepromokavou bundu. Hustě lije. Vysoká savost mých černých semišových tenisek se postarala o netradiční zvukový doprovod. Čvachtám si spokojeně do piknikového stanu s přístupem od pláže. Jeden autogram do vstupních záznamů, aby náhodou někdo nezbaštil víc než je zdrávo, a už stepuju ve smečce lačně vyhlížejících nedočkavců. Bulka, fajn, hoď ji tam, salátek, proč by ne, kukuřička, hmm výjimečně provařená, kuřátko, no ještě aby chybělo a melounek na závěr. Pošušňáníčko už se nese. Labužnicky se nimrám a vychutnávám každé soustíčko, včetně řádného oblíznutí umaštěných konečků prstů. Kolegové usazení okolo rozebírají všednodenní i pracovní problémy. Většina z nich má na sobě uniformu a po obědě musí zase do práce. V takové plískanici. Fuj!
Ostatně to patří ke zvyklostem, což jsem pocítil docela nedávno (konkrétně v sobotu) na vlastní kůži. Směna se loudavě chýlila k závěru, zatímco se nad parkem zjevila mračná opona barvy nemyté sloní kůže. Teamleader Pawel se odkudsi vynořil, se stručnou informací „It’s going to rain“. Smutně jsem přitkával a nechal si potvrdit domněnku, že není možné si na sebe vzít vlastní pláštěnku. Pitomá politika firemního oblečení! Kde v jedenáct v noci seženu nepromokavý komplet? Nicméně jsem měl předvídat, že nebude neustále jasno. Zatnout zuby a protloukat se bubnujícím vodním živlem. Mohli o tom natočit krásný film. Frank Sinatra v hlavní roli. Jmenoval by se Sweeping in the Rain.
O několik minut později (stupeň promočení – až na kost), přejímám rozkaz z vedení, zahájit neprodleně Butt-Picking zeleně na Mainmidway. Sbírání pohozených vajglů a jiného svinstva z křovíků? Teď, uprostřed tmavé noci a běsnící potopy světa? Humoristi? Ne, blázni! Prozřetelnost supervizorů se vymyká chápání běžného pozemšťana. Díky za Pawlovu duchapřítomnost a ochotu vypůjčit vlastní bundu z voděvzdorného materiálu. Jak blbec oblézám provlhlé rostlinstvo a v chatrných vizuálních podmínkách pátrám po zatoulaném odpadu až do poslední pracovní minuty. S prostým „Smetákem“ každý rád zamete.
Následujícího dne zakupuji ve Wardrobe, za skromný obnos dvaadvaceti dolarů, nepromokavý komplet tmavě modré barvy s černým lemováním.
20. 07. 2007
Heslo dne: „Bez práce nejsou doláče!“
Po dvou dnech vytrvalého deště opět vysvitlo sluníčko. Po obloze pohodovaly stáda načechraných, zářivě bílých kudrnek a ranní zebavá teplota během dne pomalu ručkovala po příčkách Fahrenheitovy stupnice vzhůru. Směna utekla jako voda. Ve volném čase jsem konečně vyplnil nepopsané zadní strany pohledů, ale kdy je zanesu na Human Resources k odeslání? Zítra bude hůř. Open – Close, sedmnáct, možná osmnáct hodin v lopotě. Brrr! Napadá někoho, jak se správně motivovat?
Asi se zakuklím ve vzpomínkách na přepychové úterý s grilovaným kuřátkem a večerní návštěvou East Chicago, pizzerie, kde člověk zaplatí za vstup a pak může, baštit co hrdlo ráčí, pupek vydrží a nohy unesou. Nakvartýrovali jsme se dovnitř jak dvojka bulimiků, po ročním pobytu v Osvětimi a odstartovali maraton mezi talíři s nakrájenými kousky křupavě vypečeného těstíčka, posetého nejrozmanitějšími dary matičky přírody. Když nás obsluha protlačovala při zavíračce smetáky skrz dveře ven ulici, poprvé za celý náš pobyt v USA jsem odcházel s pocitem dosyta najedeného člověka, huba mastná, opasek povolený, ve tváři blažený výraz rozkoše. Další dva dny potravy netřeba.
Emre už s námi zůstane nadobro, protože Američan z pokoje Turků, který jej měl vystřídat odjel a nový Ekvádorec se vyměnit netouží. Nevadí, zvykli jsme si. Překousneme to stejně tak, jako když Emre ztratil klíče od pokoje. Opravář, který přišel přehodit zámky v jednu hodinu ráno, mě probudil vytrvalým bušením na dveře. Ochotně jsem přijal nabízenou možnost, odložit zdlouhavou a hlučnou operaci na ráno. Kdybych jen tušil, kolik problémů tím přivodím! Škoda mluvit. Doposud odemykáme stále stejným klíčem, Michal se pohádal s dědou na vrátnici, jenž ovlivněn hloupými předpisy, mu tupě odmítal vydat klíče a v pořadníku oprav nás přesunuli na poslední pozici. Zajímalo by mě, v kterou brzce ranní hodinu se zase ozve opravářova zaťata pěst, útočí na oprýskanou čelní desku rozvrzaných dveří.
23. 7. 2007
Omluvte sníženou aktuálnost příspěvků s nadále klesajícími trendy, úměrnými množství vynaloženého pracovního úsilí a délkou potřebného zotavovacího spánku. Dále heslovitě:
· Pozítří se jedeme podívat na Niagarské vodopády, hurá!
· Kdy už přijdou vyměnit zámek?!
· Kdy sakra při daných směnách zajedu do města koupit strunu?!
· Michal obdržel druhé napomenutí, ještě dvě a letí z parku…
· Neustále mi samovolně slzí oči, musím skočit na první pomoc
· Předevčírem jsem zachránil svou první ztracenou osobu (malý černošský klučina)
· Noční jízdy na Raptoru, dnes, krátce po zavření parku, jupí!
· Jeden z mých spolupracovníku se jmenuje James Bond, agent s povolením zametat
· Zase těstoviny ????!!!!!!