Intermezzo (4. 8. 2007)
Hej hola krajánci! Dnes žádné zbytečné žvatlání, vykecávání se, rozvláčňování a užívání neotřepaných slovních veletočů. Stručně a jasně, protože čas je relativní, jak řekl Einstein a já už jsem pochopil, co tím měl na mysli! Pustě z hlavy, páni fyzici, rychlosti světelné a procitněte. Albi (smím-li si dovolit toto familiérní oslovení) totiž objevil zákonitosti daleko světobornější! Prazvláštně pokřivený vztah mezi plynutím času v pracovní a mimopracovní době. Každý z nás, kdo někdy (byť náhodou či nedopatřením) pracoval, a není přitom notorickým workoholikem, tento fakt nemohl přehlédnout. Jak se čas vleče, plouží, klopýtá a belhá, jak každá minuta trvá věčnost, je-li konec šichty v nedohlednu. A pak frnk, vžum – volný den v pytli. Relativita a spravedlnost, dle lidských měřítek, jsou odvěcí rivalové. Ostatně, co očekávat od pána, který při studiích pokulhával v matematice na obě nohy? Nobelovu cenu?! Ano, jistě, ale kolik z vás tušilo, že za objev fotoelektrického jevu…
V jedné ruce chleba s džemem, pod druhou černé plastové tlačítka kapacitní klávesnice Michalova notebooku. Jen nezaměnit omylem při výkonu funkcí pravou hemisféru mozkovou za levou, to by byl průser, který by skončil minimálně prsty zapatlanými jahodovou drtí. V prvé řadě chci zmínit rapidně se zlepšující zdravotní stav. Zakoupením volně dostupných kapek se zarudlé, svědící, mokvající a samovolně slzící oči v nečekaně krátké době umoudřili, dokonce bez zanechání trvalých následků. Vidím, tedy jsem. Třikrát sláva zprvu podceňovanému Opconu-A!
Fakt – reinstalací struny D na zánovní kytaru, která se více než dva týdny povalovala nehnutě v papírové krabici pod postelí, se mi vrací optimismus do žil. Jejím nákup jsem zabil celé středeční dopoledne, protože mi autobus do downtownu (který jako obvykle nejel podle jízdního řádu) zavřel před nosem a ani přes běžecký výkon hodný Emila Zátopka a usilovné řvaní až k nejbližší křižovatce, se mi jej už nepodařilo dohonit. Naštěstí, protože bych stejně dřepěl hodinu před zavřeným krámem a nazdařbůh chytal lelky. Prodavač, který vždycky legračně kroutí očima, nadzvedává obočí a směje se od ucha k uchu, byl moc milý. Pamatoval si mě. V euforii jsem přibalil ještě dvě kazoo – „prdítka“ (např. Eric Clapton - San Francisco Bay blues; Ivan Mládek – Jožin z bažin), po kterých jsem vždycky bažil. Kvílení rezonujícího plastového „hudebního nástroje“ se rozléhá chodbami ubytovny Cedars, jako rachot lopatek špatně udržovaného mlýnského kola. Škoda jen, že mi pracovní vytížení prakticky nedovoluje cvičit.
Dokonce ani po zbytek dayoff se nenašla chvilinka. Brzké odpoledne jsme strávili lenošením, revitalizací a opalováním na vodních atrakcích Soak City. Žádný adrenalin na šplíchajících skluzavkách, ale lehárko ve velkých nafukovacích kolech, kolébajících se líně na hladině umělé řeky. Zůstat nepokořena ovšem nemohla její krapet divočejší sestra s vodopády, vodními tryskami, převracejícími se kbelíky plnými vody a umělým vlnobitím, čímž se srovnal akční deficit (a když připočítám nedbalé podcenění sluneční situace s desítkou krémem…). Avšak v dobrém rozmaru se často přihodí, že jeden či druhý (případně oba) snadno ztratí pojem o čase. Autobusový spoj k Mallu jsme propásli jen o několik sekund. Další se přikodrcá až za dvě hodiny. Michal duchapřítomně rozhodnul zavolat taxíka, jelikož jiná alternativa se nenabízela. Pravděpodobně bychom nestihnuli otevírací dobu National Bank, kam jsme jeli uložit výplatní šeky.
„Ne, ne, k Cedars určitě nepřijede, může vás nabrat pouze před EVC,“ sdělovala operátorka z telefonního sluchátka sympatickým hlasem. V kolik odjíždí bus k EVC?! Letmé nahlédnutí do jízdního řádu, následované úprkem na zastávku. Sláva, neupláchnul. S oddechnutím se usazujeme na zadní sedadlo. Dveře se zasyčením zaklapnou, motor zachrochtá, kola se odlepují od rozehřátého mazlavého asfaltu. Kurz severo-severo-východ, kupředu!
„To není on,“ rozebíráme horečně situaci ohledně přijíždějícího taxíku „vidíš, bere ty černochy.“
„Co tenhle? Taky ne! Zastavuje přece u těch tří ženských.“ Tak kde ten chlap sakra vázne?
„Kašlem na něho. Zeptáme se tady toho Mr.Taxi, jestli nás tam hodí,“ říká Michal, ale nakonec stejně nenastupujeme. Raději znovu volá operátorce, aby očíhnul situaci.
„Tak prý tady už byl, ale nabral nějaké jiné lidi. Dojede za chvíli.“
Posedáváme opření ve stínu budovy. Sluníčko nekompromisně připaluje. Kolem prolétajícím mouchám se zapalují křídla v letu. Řidič si dává na čas, asi ještě skočil na kafíčko a pár donutů. Z dlouhé chvíle obcházím vozy na parkovišti a kontroluju, kolik Američanů používá manuální řazení. Tři z deseti, ale příliš malý statistický vzorek zcela znehodnotil získané údaje.
„Pojď, to už je on,“ poznamenal Michal. Zpoza rohu se vyhoupnul široký bílý Lincoln s červeným čalouněním. Děda navodil příjemnou atmosféru. V přátelském hovoru cesta ubíhala mnohem rychleji. Servírované otázky odrážel z pohotovostí automatického nadhazovače míčků na tenisovém kurtu. Řeč padla i na Niagarské vodopády, řidič zajásal. Rozplýval se nad úžasnou a neopakovatelnou magičností toho místa, které pravidelně navštěvuje.
„A co se vám líbí nejvíc?“ zeptal se Michal.
„Samozřejmě kasino!“ vyhrknul rozzářeně šofér.
„Většina lidí si myslí, že je pohled z kanadské strany pěknější,“ pokračoval Michal.
„Jistě … protože je tam kasino. Kdyby bylo kasino na americké straně, tak by to vyšlo na stejno.“ Už nám to docvaklo. Zvuk cinkajících mincí nepochybně vyloudí na tváři taxikáře blaženější úsměv, než dunění valících se vodních mas. Načež prozradil i své oblíbené město – Las Vegas. Člověk tam narazí na spoustu známých obličejů, hvězd i hvězdiček, které zazáří a zhasnou. Ale hlavní důvod návštěv jeho oblíbené metropole nám uniknul. Do dneška netušíme, jestli jednoruký bandita nebo ruleta. Zaplatili jsme tři dolary na hlavu, rozloučili se a cupitali k bance. Bylo pět hodin a tři minuty. Tři minuty po zavírací době.
Lapáliím s taxi službou ale ještě neodzvonilo. Po dvou a půl hodinách prochozených mezi bankou, supermarketem (kvůli výměně šeku na cash), nákupním centrem a naditými regály uvnitř, kde Michal pečlivě zkoumal případné obohacení svého šatníku, se nám zastesknulo po útulném zákoutí našeho sluncem vyhřátého Cedar Pointského chlívku. Poslední zpáteční linka odjela v šest hodin. V rámci zhodnocení konkurenceschopnosti jednotlivých drožkařů, vytočil Michal tentokrát číslo ukrývající se v paměti jeho mobilního telefonu pod jménem Mr.Taxi, které si zapsal během dne. Černý, naleštěný minivan pro šest osob řídil plešatý černoch, jehož fotografii na taxikářské licenci bylo jen s obtížemi možné rozeznat od kakaové skvrny velikosti mexického dolaru nebo jakékoli jiné tmavé skvrny. Za neustálého vyzvánění jeho mobilu a nekonečného omílání fráze „Mr.Taxi, can I help you?“, s nedočkavými zákazníky na druhé straně, jsme se hlemýždím tempem šinuli k EVC. Aby dokázal svou dobrotu a morální ušlechtilost, vyzvednul cestou ještě tři další zákazníky a bezděky tím zařídil i okružní jízdu celým městem. Za promrhaný čas jsme mu při loučení přívětivě poděkovali a zaplatili každý čtyři dolary.
Legrace si samozřejmě užiji do sytosti i v zaměstnání. Jako onehdy. Plahočím se takhle uondaně mezi prostřenými stoly, ve veřejně přístupném zastřešeném piknikovém prostoru a trápím znuděnou mysl rozvažováním nad nesmrtelností chrousta. Když tu mne svátečně oděná paní s apartně usazeným slaměným kloboučkem vyzve k diskuzi na téma zanedbané čistoty a nedoceněné hygienické situace. Oba její společníci svorně přitakávají. Tolerantně, s empatickým porozuměním, navrhuji uspokojivé řešení a chystám se k odchodu pro hadru, kýbl s vodou a čistící prostředek. Na cestu si jako motivační gradient odnáším instruktáž a žádost o upozornění vrchního managmentu na vyvěšení cedulí s nápisem „Pozor, tyto stoly jsou špinavé!“
Pawel už o konfrontaci ví. Jako teamleader udržuje nad věcmi opravdu přehled, nelze mu nic vytknout, ani upřít snahu. Bereme společně náčiní a vracíme se k místu činu. Fáze drhnutí číslo jedna. Na scénu přichází první supervizor a s rozvážností ostříleného mazáka se pouští do slovní přestřelky s jedním ze zúčastněných. Třu bezhlavě hadrou horní desku stolu tak urputně, až mne zachvacují obavy, abych omylem nezažehnul oheň. Prozatím se ale kouří jen Pawlovi z hlavy, když naslouchá vášnivé debatě mezi návštěvníkem a zástupcem vrchního velení. Fáze drhnutí číslo dvě – je nám spíláno kvůli nedostatečnému obměňování vody během čistících prací. Do rozhovoru se zapojuje vrchní manager, jenže spíše pasivně přihlíží, čímž dialog nabírá na horečnatosti. Pawel kroutí nevěřícně očima. Fáze drhnutí číslo tři – je nám spíláno pro nedostatečnou výměnu čistých hader. Objevuje se bezradná Andrea, třetí supervizor ve hře. Argumenty o nedostatečném počtu zaměstnanců a svobodné vůli se rozhodnout, v jakých podmínkách chce člověk jíst, jedná-li se o veřejný prostor (umístěný mimo placenou, ohrazenou oblast parku, s neomezeným přístupem) jen částečně zasahují úrodnou půdu. Nechápu, proč prostě nepoužili ubrus, jako spousta jiných rodin okolo. Ostatní jí dokonce bezproblémově za nezměněných (tedy „nečistých“) podmínek.
Záležitost se táhne neúnosně dlouho. Déle než třicet minut dřeme, mydlíme a leštíme osočovaný povrch. Přichází požadavek na výměnu čisticího prostředku a přetření špinavých laviček. Od vedlejšího stolu žádost o zopakování celé procedury i zde. Supervizoři už se dohodli s nespokojenými návštěvníky. Odcházíme změnit arzenál, abychom vzápětí pokračovali. Pawel zarytě mlčí, ale stejně tuším, co se mu nejspíš honí hlavou. Dokončovací fáze. Tři nespokojenci mermomocí dosáhnuli svých požadavků. Na dotazy ohledně spokojenosti se stávající čistotou reagují kladně. Zanedlouho po posledním máchnutí hadrou se zvednou a mizí. Toho dne je už nikdo u blýskajícího se stolu nespatří. Vedení požaduje důkladné přečištění všech stolů, které zaměstná celou eskadru sweeprů po zbytek odpoledne.
Následující den lze zařadit ke klidnějším. Úsměvné, leč marné dovádění vyhladovělých racků s pytlíky od McDonaldu, pět nalezených dolarů, slon na skůtru nebo odstraňování extrémně velkých zvratků mezi bezpečnostními skříňkami u hlavní brány. Zkrátka pohoda, ale o tom třeba zase jindy…
Očička, kytara, taxíkový den,umývání stolů v piknikovce, slon na skůtru, extra velké zvratky, pět doláčů, snídaně, racci
Lijavec (5. 8. 2007)
Lehounce mží. Oblohu zakryla asfaltově šedivá pochmurná pokrývka. Speciální ranní úkol – vyčistit všechny bankomaty a telefonní budky v zóně jedna. Plním umělohmotný červený kyblík prskající studenou vodou a odměřuji množství odlévaného mycího preparátu. Kde je zase hadra?! Špinavá, hnusná, rozškubaná. Naspal jsem pouhé tři hodiny! Vše kvůli pitomé soutěži se sbíráním vršků od pepsi coly a prachmizernému bezdrátovému připojení hotelu Breakers. Proč jsem jen nešel spát? Beztak vyhraju prd. Velké kulové v papundeklové krabici, sedmkrát obmotané lepicí páskou a převázané nahoře barevnou stuhou. Co už, stejně jsem hodlal výhrou obdarovat Michala, který bude mít za šest dní narozeniny. Třeba nakonec obdrží pouze tenhle cár froté ručníku, jenž mi právě padnul do očí a který hodlám použít jako nástroj uspokojení pracovních povinností. Ještě potřebuju druhý, na vysušení osaponátovaných ploch.
Když spadnuly první větší kapky, ždímal jsem hadru teprve u třetího vypulírovaného aparátu. Znalecký pohled na zamračené nebe neprozrazoval zhola nic. Byl neutrální. Avšak svou neutralitou neustále provokoval do takové míry, až mi nepříjemnou předtuchou přeběhnul mráz po zádech. Nicméně jsem pokračoval v práci, udržoval mysl průzračně jasnou a za pobrukování „Prší, prší“ se dál ráchal mýdlovými bublinkami napěněné čepice kbelíku. Pokud se váhy meteorologických podmínek zvrtnou nesprávným směrem, alespoň provedu pořádný zatěžkávací test nepromokavého obleku.
Šimravé mžení s občasnými kapkami plynule přešlo do kontinuálního vtíravého mrholení. Ochladilo se. Přehazuji přes hlavu kapuci a utírám skla i provlhlý kryt posledního telefonu. Prakticky zbytečně, protože během okamžiku jsou vysušovací práce opět naprosto nepostřehnutelné. Finito! Sayonara umazané cáry hader, au revoir saponátový koktejle. S tak důvěrnými přáteli je nutné se vždy náležitě srdečně rozloučit, než je vzápětí lajdácky odhodíte do temného kouta osiřelého skladiště. Parádním slalomem kličkuji švihácky mezi loužemi k orosené kovové bariéře, za kterou se hromadí netrpěliví hosté. Ostatně jako každé ráno, protože park se otevírá přesně s úderem desáté. Dřív smí dovnitř jen šťastlivci, kteří si koupili pas pro časnější vstup. Jejich entusiasmus však záhy pomíjí, zjistí-li, že téměř všechny atrakce namísto rachotícího pohybu zarytě mlčí. Pak bloumají prázdnými ulice parku a brblají nad svojí nerozvážností.
Zaujímám před uzavřenou ohradou obranou pozici a ostřížím zrakem sleduji, aby neproklouznula ani myš. Občas je nevyhnutelné uklidnit vlídným slovem nedočkavé návštěvníky nebo je požádat o ustoupení o malý krůček, jestliže se příliš tlačí na nebezpečně se naklánějící zábradlí. Dnešek je jiný. Zatrolené počasí! Zatímco mi přes okraj kapuce stékají deštné slzy, čtu si v rozladěných pohledech lidí, podupávajících naproti. Rozmrzelost, únava, beznaděje, bezradnost, zoufalství, hořkost zklamání, vše co se zračí v těkajících očích. Někteří se maskují strojenými úsměvy, ale je to chatrná rouška. Jak asi vypadám já? Co lze vyčíst? Netuším. Snad lítost a soucítění s prokřehlými výletníky a stejný falešný úsměv, který nám ordinují rozkazem. Keep smiling! Pouťouchlá pravidla, pitomá firemní politika. Nicméně se zubím jako klaun na třicátém slavnostním výročí humoru. Jen ten červený nos ještě nasadit.
Spustil se déšť. Vydatný, vytrvalý, nenasytný. V kalužích se plískanicí tvoří veliké, pravidelné oblouky kruhové vlnění. Lidé se schovávají pod střechy a přístřešky křiklavě zabarvených stánků s rozmanitými druhy dovednostních her. Obsluha navlečená do černobíle pruhovaných mundůrů, které připomínají dresy Juventusu Turín, zlákala pár jedinců k ověření svých dovedností. Ostatní čvachtají pod deštníky nebo pláštěnkami koupenými za drahý peníz u hlavního vchodu. Zbytek neodvratně promoká. Tak si svůj den určitě nepředstavovali. 10:00 - hrazení se otevírá.
Urychleně rozebíráme a odklízíme zábradlí. Je těžké, mokré, špatně se drží a vyklouzává. Voda mi natekla škvírou za rukáv, lechtá a studí, ale nemůžu ten kus železa jen tak odhodit. Lidem je ukradené co táhnu na rameni, derou se dál bezohledně kupředu. Dav se řídí pravidly hysterické masové tuposti. Bohatě postačí jeden neuvážlivý splašenec, inu zákon akce a reakce (raději momentálně preferuji zákon atrakce a relaxace). Kroutím se a smýkám, jak Alberto Tomba křížený s Alešem Valentou, abych náhodou nenaroštoval na konce zábradlí nějakého vyhecovaného seniora. Pozor! Vyjevený klučina málem přišel o zánovní čepici. Na poslední chvíli jej zachránila klopená doleva s přídřepem a odražením. Že se ale pronese, potvora. Teprve ve skladu si úlevně oddechnu. Tradá pro další kousek.
Lijavec zhoustnul a zesílil. Intenzivní, bezplatná akupresura zbědovaných těl. Proudem vody, valícím se špinavými strouhami šedivých chodníků, se brodí tři postavy zahalené do modrých hábitů. Tři stateční. Adam, Diego a Džejkob, metaři z jedničky. Kdo jiný by vzdoroval nevoli počasí, zuřícím živlům, nácviku apokalypsy?! Směřují odhodlaně k hlavní bráně. Boty se už dávno podvolily. I hlukem šlehajících střapců H2O proniká nahoru k uším jasné čvachtání. A ta husa chodí bosa, a ta kačka blátotlačka! Vybavují se mi palčivé, zmáčené vzpomínky na devadesátý sedmý. Zas stojím zapřený v červené brance, po pás ve vodě, peru se o převahu s rozbahněnou, zdivočelou Bečvou a hlasitě i plačtivě nadávám, zatímco v nízkém domku z kotovicových cihel po mé pravici tichounce popraskává. Dost minulosti! Až jindy. Proč si sám naleptávat zklíčenou morálku. Teď zatnout rozjektané zuby a jít! Levá, pravá, levá, pravá, čvachty, čvachty, tak se mi to líbí. Čochtane, Česílko, Jarmilo! Závidíte, co?!
Kontrola vstupního náměstíčka. Systematicky křižujeme mezi vchodem, kasami a přístupovou cestou s řadou vlajkových žerdí. Americká pýcha z hvězd a pruhů visí na hlavním stožáru jako zmoklá, zaříznutá slepice. Kde nic, tu nic. Smetáme vodu, protože veškeré smetí už pohltila a odnesla neznámo kam. Marně. Otáčím kormidlo k návratu. V dálce se pochechtávají racci. Sláva, racci, země na obzoru! Ještě pět čísel a Main Midway bude splavná. Pozorně střežím, abych nedopatřením nepřešel jezero až do Kanady. Z neprodyšné deštné stěny se vynořil Pawel. Svolává nás dohromady. Vypadá rozmrzele, tipuji na pořádný průser. V uspávajícím šplouchání vykračujeme k Park Services.
Nádhera! Nikdy bych se nenadál. Sny se mění ve skutečnost. Zhmotnění vytoužených představ. Na stole se povalují na tácku z tvrdého papíru čtyři dýmající kafíčka ze Starbucksu a stejný počet lahodných, polevou zalitých a mletými ořechy posypaných donutů. Pawel oznamuje radostnou zprávu. Velení se ustrnulo nad zoufalostí situace. Smíme se dosyta nabažit neočekávané štědrosti, zahřát se, odpočinout si. Přestávka potrvá déle než půl hodiny. Nahřívám prokřehlé ruce o plochu sálajícího kelímku. Donuty se rozplývají na jazyku. Příval cukru, okouzlující aroma ořechů. Energetická bomba vměstnaná na kousek zakrouceného děravého pečiva. Patřičně vychutnat každé sousto. Klidně, beze spěchu. Tímhle akrobatickým motivačním překvapením si neoddiskutovatelně získávají naši náklonnost. Přímé, přesně cílené gesto. Zajímavý příklad pozitivního působení. Ale příroda ukrývá eso v rukávu. Třímá trumfy času, robustnosti a množství. K noci daleko a pršet nepřestane.
-
Hodinu před zavírací dobou, otrávený a zrasovaný, promoklý na kůži, bloumám nahodile zdánlivě nekonečnou Main Midwayí. Vysoký, kudrnatý, obrýlený čech Ondra, prodává z pojízdného stánku před hlavní branou světelné meče, káči, chrastítka a další postradatelnosti. Při každém průchodu okolo, mu k dobru nadhodím jednu provlhlou hlášku:
„Netušil jsem, že Soak City se rozšiřuje na celý park.“
„Hmm, tak to Pánbůh zase kropí, no ale kdo sesbírá ty zvířátka, to fakt nevím.“
„Právě začali rozebírat Gemini, plány na Archu jsou už rozpracované.“
„Oznámení, Archa se dává do kupy za Park Services. Seznam vylosovaných zaměstnanců zveřejníme později.“
„Prý už sehnali od každého zvířátka do páru, ale utekli hroši, tak bacha!“
S humorem přežíváme. Těším se na teplou sprchu, suchý pokoj i ušmudlanou postel. A najednou stojím v rozvrzaných dveřích s číslem 486. Ztrápený, ale rozesmátý. Nechám se od Michala vyfotit, včetně Glumovských, zkrabatělých, mrtvolně bílých nohou. Pro přílišnou drastičnost nelze snímky zveřejnit. I v otrlých vzbuzují panickou úzkost. Labilnější propadají amoku. Strkám do mokrých bot zmuchlané noviny, aby lépe proschnuly. Kvapem plním svá přání a zalézám do zebavé postele. Víčka těžknou. Usínám. Dobrou noc.
14. 8. 2007
Až do včerejška téměř každý den nepřetržitě lilo. Ztrácí smysl rozebírat každou spadnuvší kapičku. Déšť, bouřka, průtrž mračen, mozuny, stále na tutéž melodii. Každé ráno tahat ze škrpálů denní tisk. Pravdaže by bylo o čem vyprávět, to zase jo. Ovšem ne tady a teď. A basta! I když přece jen, nezmínit alespoň náznakem úterní (7. 8. 2007) bouřku, kdy blesky řezaly potemnělé nebe a hromy burácely, jak stádo ženoucích se mustangů, zatímco jsem při buttpickingu šílel strachy, kdy do kovových kleštiček udeří výboj statisíců kilowatt, to by nedělalo dobrotu. Ale víc neprozradím (leccos napovídá hnědá barva mého spodního prádla).
Máma má mísu. Ema má mámu. Máma mele maso. Ema mele mámu. Michal měl narozeniny. Už i výmluvný Wolkerův epitaf za ním drobounce pokulhává. Celý den jsem trčel v práci. Open close. 7:30 – 00:25. Dárky trčely schované na pečlivě utajovaných místech. Když jsem se vrátil, už spal. Sice se probudil, ale byl nevrlý, jako každý koho vytrhnete s krásného snění. Mručel a skuhral, ale nic kloudného z něj nevypadnulo. Skromnou gratulaci vlastně proklimbal. Teprve na druhý den zářil radostí. Nejvíc jej potěšila šestice lahvovaných míchaných drinků Black Jack Cola.
Včera odjel s kamarády na dva dny do Iowy, protože má, na rozdíl ode mne, poměrně svobodnou volbu při vytváření a měnění pracovního plánu. Já si vyhrazuji dnešní dayoff pro dokončení všeho rozepsaného, nákupy a odpočinek. Odpusťte, že z časových důvodů skoro vůbec nezveřejňuji vypocené záznamy. Kdyby se nám něco vážného přihodilo, nebo jsme nedej Bože umřeli, určitě se ozvu.
Abych nezapomněl. Během jednoho parného dne (asi hodně dávno), když jsem pozoroval černocha kymácejícího se v rytmu hip hopu, mne napadlo, proč to taky nezkusit. Z krátkodobého úžehu si pamatuji pouze refrén (omluvte jadrnější tvary v textu).
Už jsem v Americe,
jako cvičená opice
se smetákem v ruce,
čekám, že přijde revoluce
každý den.
Tak kde kurva je
ten americký sen?!
Pozn.: Odpoledne jsem si v Best Buy koupil nový mp3 přehrávač. Čtyřgigový San Disk Sansa e260R, jehož cena ve výprodeji činila neuvěřitelných 127 USD, včetně daně. V přepočtu asi 2800,- korun českých. Neuvěřitelné! Předchozí dvougigový typ mně v našich poměrech i při internetových cenách vyšel na čtyři tisíce a to i přes absenci FM tuneru, který u těchto kousků, určených pro evropský trh, není k mání. Držte palce, aby se všechny skryté výrobní vady projevily do konce září.