27. 8. 2007

                Jsem rozladěný, nevrlý, mrzutý, či hezky česky výstižně řečeno, nasraný. Přesně tato slova bych s vysokou pravděpodobností použil ještě včera ráno. Avšak mezitím jsem si obalil nervy dvojitou porcí zmrzliny, litrem čokoládového mléka (resp. 1 qaurt – 0,946 l), uklidnil se sledováním výborného sci-fi dramatu 12 opic, s věčně plešatým Brucem Willisem v hlavní roli a nabral síly při příjemném, pozdně nočním poslechu Claptonova podmanivého, hořkosladkého, bluesrockově rozechvěného hlasu. Tak musím chtě nechtě zase napsat „I am fain!“, vůbec nejfrekventovanější anglickou větu mého zaoceánského pobytu.

                Počasí rozehrálo záludný aprílový mariáš. Tahá z rukávů jednu divokou kartu za druhou a ručička barometru mých nálad se proto protáčí ve stejně šílených spirálách. Cituji sebe sama z 20. 8., kdy jsem pro nepříznivé klimatické podmínky nenapsal více než tento krátký odstavec:

„Přeji příjemný, pohodový, slunečný den. Přesný opak odpornosti, která od včerejška zavládla tady. Puto dia! (raději si ta španělská slova ani nepřekládejte, díky Diego). V ledové posteli ležím zachumlaný a skrčený do klubíčka, aby krev roznášející drahocenné teplo a kyslík, putovala co možná nejkratší cestou. Jen prozáblé konečky prstů se lačně ohřívají nad bílými písmenky posetým kusem formovaného polymeru, aby za sebe natěsnaly slova v prostém prozaickém pořádku. Brrrr! Zzzzimmma. Moment, někdo klepe. Tak pardon, to mi jen jektaly zuby.“

Zatímco venku vzduch prosycovaly štiplavě ostré, mrazivé jehly odporného mrholení, střídajícího hustý déšť, jasně červené diody digitální matice, nad kasami před hlavním vchodem, zobrazovaly krutou pravdu naměřené teploty. Sedmnáct stupňů Celsia. Po třeskuté zimě vpravdě povzbudivé jarní poohřátí, ale tady a teď, v nastolených nestandardizovaných životních a pracovních podmínkách, uprostřed parného léta? Čert aby to spral. Projít vyprázdněnou ranní chodbou (podotýkám, bez oken!) do zledovatělých sprch, toť úkol hodný mistra otužilce. Opuštění vyhřátého vodního hnízdečka a následný návrat pak zvládnuly jen zatvrzelé, otrlé povahy. Jen pod nátlakem urgentní časové tísně, na hranici mentálního kolapsu, jsem podbízivě přesvědčoval tělo k poslušnosti. Příště mě nechá určitě na holičkách.

Jindy zaplněná Main midway zela téměř prázdnotou, až na hrstku neodbytných. Nerozumím tomu. Venku nečas, že by ani psa nevyhnal a přesto se najdou ochotní zaplatit oněch přemrštěných čtyřicet tři dolarů za vstup, aby strávili hnusný, nechutný den promenádováním mezi uzavřenými atrakcemi a občas dopřáli krapet výživy vyhladovělému měšci firemního rozpočtu u některého ze stánků rychlého občerstvení. Pracovní morálka poklesla hluboko do záporných hodnot. Na zaplavených cestách nikde ani smítka, ani park cleanera vidět nebylo. Netuším, kde se schovávali ostatní, ale já jsem proseděl čtvrtinu dne zalezlý na zaměstnaneckých záchodech a tu a tam si odskočil ohřát ruce pod horkou vodou z kapajícího kohoutku. Přesto jsem toho dne patřil k nejpilnějším členům týmu.

Po týdnu proloudaném v permanentně promočených botkách, předvedlo ohijské počasí dokonalý obrat o tři sta šedesát stupňů. Vlastně těch stupňů bylo pouze dvacet tři, ale Celsia. Čtyřicet stupňů Celsia! Pot se řinul z lidí, jako mýdlová voda z hadry při ždímání, LED diody na zobrazovacím panelu ztrácely hromadně tovární výrobní parametry, červená barva na násadách smetáků houfně slézala, slaměné štětiny se samovzněcovaly a zapařené nožky plačtivě prosili o vysvobození ze zamořené zóny. V duchu jsem přepočítával, jestli vydělané peníze postačí po návratu domů na amputaci obou zruinovaných dolních končetin. Na konci vyčerpávající pracovní směny již byla naše těla natolik dehydratovaná a vysušená (z obvyklých 80% na 23% vodnatosti), že jsme, nadlehčováni proudem horkého vzduchu, jen s obtížemi doplachtili ve snížené gravitaci k ubytovně. Při troše štěstí jsem mohl, po prvním úspěšném bezmotorovém zdolání Atlantiku, předčasně přistát v rodné domovině.

Jinak se nic zvláštního neděje. Blížící se závěr léta vychutnáváme napasovaní do propocených uniforem. Michal přiložil z rezervního tendru překypující lopatu antracitu do výkonnostního kotle svých sil a na poslední chvíli se pokouší zachránit nevyváženou finanční situaci s pomocí extra hours a pomocí Boží. Naproti tomu mně se začíná stýskat po vydatném odpočinkovém režimu minulých týdnů, neboť jsem na výplatním šeku se zděšením zaznamenal neuvěřitelných 154 odpracovaných hodin, což i mne, při dvanácti pracovních dnech, vyvedlo poněkud z míry. Jde do tuhého, protože podobnou pracovní náplň přichystali vykutálení supervizoři i na zbývající dva srpnové týdny. Namísto poklidného rozjímání s bublavými tóny, harmonického českého seskupení Bluesberry, dál brouzdám ve svých kdysi bílých teniskách s klimatizací (a když zaprší i s vodním chlazením), zaprášenými, rozehřátými, asfaltovými pěšinami Cedarpointských zákrutů a křižovatek.

Jediným rozptylujícím povyražením tak přispěl k uvolněnější náladě Patrick, místní klučina se zeleným ID, tedy školou povinný (rozumějte high school), který všední dny tráví zavřený v institutu, kdežto víkendy prací pro zábavního velkomagnáta – pana C. Dr. Pointa. Jestli jeho burcující bombový poplach, kdy zaměnil ve své bujné představivosti vodní dýmku mírumilovných Indů za pověstný pekelný stroj iráckých fundamentalistických radikálů, pobavil i přivolanou policejní hlídku, nelze spolehlivě doložit. Nicméně jsem potlačil hurónský smích, deroucí se z hrdla a cestou k píchačkám si provokativně zpíval „Smoke on the watter, fire in the sky …“

Emre se nám odstěhoval. Konkrétně do pokoje 447, jak dokazuje zelenou pastelkou načmáraný nápis na zdi, vpravo vedle vstupních dveří. Učinil tak s grácií, za hlasitého šustění igelitových tašek, šoupavého práskaní dřevěných šuplíků, cinkání poloprázdných sklenic od džemu, lupání nedopitých PET lahví, brumlání tureckých lidových songů, v přátelském hovoru s rozvernými krajany, při bzučivém zapínání nenaolejovaných zipů svého kufru, dnes v 00:32 zdejšího času. Věřím, že zmínka o neomaleně přerušeném spánku mé maličkosti by byla zbytečností. Rozloučili jsme se formálním podáním pravice. I my se brzy budeme stěhovat. Ubytovna Cedars se jako každoročně zazimovává. Poslední možný termín přesunu – 10. září. Nová lokace, EVC, vícenásobně v minulosti zmiňovaná, se vytrácí v záhybu horizontu načechraných korun stromů, přibližně dvě míle od parku. Výhody? Nepřetržitý přístup k internetu (snad), East of Chicago a Luis hned za rohem. Nevýhody? Neznámé prostředí, časnější vstávání, trmácivá cesta autobusem do práce a zpět.

Technické problémy se stávající konektivitou hotelu Breakers přetrvávají. Krom toho trpím nutkavou, důkladnou pohodlností, nutící mne omezovat myšlení i psaní k nutnému minimu. Zůstaňte naladěni s námi…

Vlasy děda Vševěda

Mrzutý starče, víš-li,

kdo vyškubal tvé zlaté vlasy?

Pokradmu k dveřím přišli,

trošičku nahrabat si asi.

Po hrstech brali, rvali, drali,

až všechny vytrhali!

Nu tak tu sedím, leštím pleš

a kolem mrštně lítá,

a skáče výš než veš,

stařecká senilita.

Zbabraný obraz

Zbabral babral obraz obra.

Litý souboj zla a dobra.

S grimasou smrtelné křeče,

princ se strachem krčí, kleče

v kleči

a ječí.

Fiasko

Pan Jan jest věru kavalír.

Pěstěné vlasy, hustý knír.

Pýří se, třpytí jak drahokam,

v rozverném kruhu sličných dam.

Jistě jej krapet mrzelo,

zarděl se, dělal drahoty,

když šle jej švihly přes čelo

a pak mu spadly kalhoty.