2. 9. 2007
V paprscích svítání se jemně chvěji chladem a lítostí. Zamlklý, rozpačitý, rozbolestněný. Ticho oblizuje holé stěny. Všichni odešli. Zapírám srdce, aby neochrnulo. Nezatrpklo tísnivou myšlenkou. Nezhořklo leknutím a neuhnilo. Tam, na rohu kostrbaté postele, leží útlá, světlá knížečka. Poznávám dobře šumění stran, když se promnou, vůni obracených listů, hebkou linii napřímeného hřbetu. Zatajený dech, jenž zůstal uzavřený uvnitř, když se dočetlo. Poznávám slova něhy srovnaná do linek. Kdo je zapomněl? Všichni odešli. Ona zůstanou. Strnulá, neměnná. Němá, a přece jasně hovořící. Zesnulá, ale stejně živoucí, jako kdysi. Stokrát, tisíckrát jsem je převaloval na jazyku. Kdo je zapomněl? Kdo jiný si ještě vzpomene, jestliže ne já? Nikdo? Ach ne, stovky, tisíce jiných! Já vím. Věřím. Nemohu Tě opustit, nechci. Pošeptám k nebi křehkou modlitbičku a zapálím smuteční světélko, jež plápolá v mé duši. Kdo je zapomněl? Jiří Orten, 1. září 1941.
Voňavá slova ctící linku,
kdo vás tu jenom zapomněl?
Jste o kráse. A pro maminku.
O slunném jitru vlídných včel.
Jste o pýše a pokoření,
krutosti, kterou hlodá žal,
než utiší se v odpuštění.
Jste pláč i smích, jenž doplakal.
Jste kapky nejhebčího citu.
Víra a touha, prolnutí.
Lítost a něha, naděje v skrytu.
Jste života, až do smrti.
Kdo vás tu slova zapomněl?
Kdo tlumí tlukot srdce jeho?
Odešli všichni. Oněměl.
Minutu ticha pro němého.
Ostýchavá každoroční vzpomínka na Jiřího Ortena, obsadila v uplynulých letech v mé mysli až rituální post. Nezlobte se proto, že jsem zde uronil trochu svých rozpaků, abych ulevil obtěžkaným víčkům. Ale zpět k přítomnosti.
Akce „Kulový blesk“, s mohutnou jednosměnnou Cedars - Commons, proběhla ve čtvrtek 28. 8. 2007. Když jsem se na svých vratkých, rozechvělých a prací nespočetněkrát podražených kolenou dopotácel do zátiší naší termity rozvrtané haciendy, zavelel Michal stručný pokyn k přesunu. Neholduji zrovna mánii balení. Obzvláště pak, pokud nahromaděné věci přesahují kapacitu pětasedmdesáti litrové krosny, batohu a několika nestabilních igelitových tašek z hypermarketu Maier. Každopádně debordelizace místnosti se úspěšně vydařila v poměrně krátkém čase, včetně nebezpečného, toxického odpadu neopraného spodního prádla a ponožek, které musely být neprodyšně uzavřeny v podchlazených olověných transportních boxech, aby se míra propuštěného škodlivého záření minimalizovala a eliminovala. Pokoj osiřel kradmou předtuchou nové sezóny.
Stěhovací vůz se dostavil téměř v zápětí. Dvě a půl hodiny čekaní na jeho příjezd jsme vyplnili příjemným sledováním nového dílu Die Hard, s přibývajícími roky čím dál, tím více vyžilejším, ale stále obstojným „Johnem McClanem“ (recenzi filmu, který více než kdykoli v minulosti sází na sílu speciálních efektů, raději oželím). Mimo to nás neminuly ani drobné administrační móresy s vytracenou ubytovací dokumentací, které kupodivu, oproti běžně praktikovaným zvyklostem, stačilo vyřešit prostým vyplněním náhradního formuláře. Malý zázrak. Nahromaděná bagáž za tři lidi, zavalila neúprosně obsah úložného prostoru a neukojeně kynula přes okraj zadního sedadla, jako valící se lávová vyvřelina, ale nepovolila. Držela tvar a dokonce ani polštáře a ložní prádlo, které jsme museli převážet, ani krabice s kytarou, ani chladící olověné boxy se špinavými ponožkami se nepodvolili. Karavana úspěšně dorazila k novému útočišti.
Nebudu sáhodlouze rozebírat otřepaná klišé přihlašovacích manévrů, ani principy valivého ložiska koleček vozíků, na kterých jsme převáželi věci do útrob nového zázemí. Domnívám se také, jistě právem, že vyčpělé opisování nudné a zdlouhavé cesty, plné nebezpečných klesání, ostře klopených zatáček, terénních nerovností, drolícího se kamení, rozbitých střepů, hořících odpadkových košů a pneumatik, jedovatých plazů, útoku rozdurděné smečky neochočených mývalů a nájezdu hunských kočovníků, patrně nevzbudí v případném čtenáři valnější ohlasy. A úroveň ubytování?
Apartmán, ukrývající několik tří až čtyřmístných pokojů, skýtá bohatý komfort společné kuchyně s ledničkou, vařičem, dřezem, mikrovlnkou a nasávající digestoří. Také toalety a sprchy jsou sdílené, v hojném počtu dvou neuzamykatelných kusů. Svým částečně zachovalým vzhledem umělohmotných kójí, navozují sprchy alespoň vzdáleně pocit čistoty a bezpečí. Vzpomenu-li pachuť ocelově mrazivého odéru v thajském železobambusovém zákoutí zplesnivělého Cedars, zaplavuje mne blaho. Atmosféru domova dokresluje hnědé kanape, kulatý stolek, historická televizní škatule a kvílející a prskající klimatizace „společenské místnosti“ (prostor mezi vchodovými dveřmi a kuchyní).
Pokoj je malý, útulný, tapetovaný, s kobercem, spoustou úložných prostor, vlastní televizí, lampou a dvěma židlemi. Připočteme-li jednu dvoupatrovou a jednu standardní postel, kupu navrstvených přivezených věcí a tři vzrostlé nocležníky, snadno docházíme k závěru, že kubatura kumbálku neodpovídá plnohodnotným nárokům počestného Evropana. Výsledkem jest neustálé narážení, bouchání, povrzávání, československé klení, nadávání a nebál bych se použít těch slov, hrubá vulgarita. Většinu času tak trávím uvelebený na spodním patře rozhekané postele, pozorováním mistrně opravovaného výpletu její vyšší části, čekajíc, kdy napínající se pružiny povolí a z vrchu s mohutným žuchnutím sletí, i s našponovanou matrací, náš tělnatý slovenský brat Tomáš. Další volnočasovou aktivitou bývá z pravidla vyhánění miniaturních mravenců z napadených potravin. Musíme koupit bazalku.
Omlouvám se za poprask způsobený hyperbolickou poznámkou o Michalově finanční bilanci. Užívejte si nachylujícího se léta.