12. 9. 2007

                Spuštěnou žaluzií prosakují do pokoje plíživé stíny, ohmatávají hladké křivky předmětů, rozestavěných ledabyle na nízké skříňce s tepanými kovovými kličkami šuplíků, aby posléze ulpěly na strnulých pravoúhlých záhybech ohlazených rohů. Sedím na zemi s nohama nataženýma a překříženýma, opřenýma o střední příčku dřevěné židle zachovalého hnědého čalounění a pravidelně oddechuji, osvětlen mžikající září vypůjčeného notebooku. Na Sandusky se snesla zebavá nálada, uvelebila se a nechce se jí pryč. Zpravidla po ránu o sobě dává vědět. Nešetrně, neomaleně, drze, ostatně jako u nás doma, jak jsem se doslechnul. Zůstal jsem sám. Michal i Tomáš se rozutekli do všech stran, za svými tužbami, a tak jediné co mne teď zahřívá, namísto postrádaného vlídného slova, je teplo sálající ventilátorem z vyčerpaného procesoru. Smutním si dál ve svém bluesovém zachvění. Jako vždy.

Chtěl bych si pohladit Myšku, která kdesi v dálce zatím postonává, abychom si dopřáli vzájemného načerpání vitality. Ale nedosáhnu, což skličuje a trápí. Rozmrzelost rozháním materiálními náhražkami (také kvůli aktuální výkupní ceně dolaru), umělým dopingem, který na okamžik povzbudí a pak stejně prudce odhazuje do mazlavého bláta neuspokojení. Pohrávání si s představami alespoň pomáhá otupět dlouhé, chmurné chvíle. Ovšem to nekonečné čekání na doručení zásilky. Tak rád bych už psal na svém a listoval si čerstvými, nepokrčenými listy notových kytarových linek Claptonova Unplugged. Nezbývá, než se těšit a trpělivě vyčkávat.

V době oběda jsem se proto s krabicí od kytary a nástrojem samotným uvnitř vypravil do Downtownu, abych instrument před návratem do republiky vydal za výhodný peníz zpět svobodnému trhu. Pěšky, abych nezapomněl, protože autobusy už do centra během pracovního týdne nejezdí. Pořádná procházka na lačno ovšem neuškodí, přinejmenším vzroste apetit. Vypilovaný orientační smysl mne neomylně vedl přátelským americkým sousedstvím, s dřevěnými fasádami domů a pečlivě upravenými, na drobno posekanými trávníky, k půl druhé míle vzdálené, vytipované zastavárně. Ve vchodu zabřinkal na uvítanou veselý hlas mosazného zvonku. Předzvěst úspěšného obchodu?

Přesně cílenou agitací jsem manévroval výkupčího k uzavření oboustranně výhodné dohody, na jejímž konci jsem měl stanout lehčí o nadrozměrnou, neohrabanou kartonovou krabici a bohatší o kýžených sto padesát dolarů, přiměřenou satisfakci za původní cenu nástroje a čtyři regulerní celodenní lístky do zábavního parku Cedar Point. Měl ale neznamená stanul. Bodrý, plnoštíhlý chlapík s nádherně fialovým monoklem pod pravým okem mi s lítostí oznámil, že jej včera prachsprostě vykradli a proto právě nedisponuje potřebnou částkou. Pokud se však zastavím v pátek, promrhaný obchod mi vynahradí (snad). Termín jsme přesunuli v rámci pracovních potřeb na pondělí, načež jsem popřál příjemný den a obrátil plachty ke zpáteční turistické vycházce. Ohleděnou štreku mi v půli cesty ukrátil místní děda s bílým Fordem, jenž mě zcela spontánně naložil a odvezl ke Commons. Děkuji za ušetřené kroky.

Prozlátlé září, měsíc dozrávání a blížícího se vinobraní, přispělo do vínku nepřeberným množstvím volného času, svěžího spánku a vytouženého cestování za poznáním přírodních, kulturních a architektonických krás Spojených Států. Expedice napříč Ohiskými dolinami odstartovala minulé úterý, časným ranním probuzením. Plány směřovaly jednoznačně k severu a obří, nepřehlédnutelný ukazatel ve tvaru červenobílého křídla, označoval jasně metropoli na pomezí Kanadsko-Amerických hranic, sportovní velmoc, druhý domov vyjímečného českého hokejového brankáře Dominika Haška, Detroit. Sedm statečných, odhodlaných a nadšených turistů v Československém složení (jenovitě Bára, Lucka, Kuba, Michal, Monika, Peter a Tomáš), se nenechalo odradit ani laxním přístupem místních taxikářů, ani vychytralostí lstivých a ostudně hygienicky zanedbaných turků. Jejich záměrné, provokativní a ztrátové zdržování bylo v zápětí vynahrazeno defensivním taktickým odvetným prvkem zpomaleného placení a vysedání, čímž jsme zajistili výhodnější postavení při výběru rezervovaného minivanu, u místního poskytovatele Omara, v osvědčené autopůjčovně Kasper.

Navigace zdejšími komunikacemi byla stvořena přehledně a svědomitě, takže nečiní problémy ani lépe vycvičenějšímu lidoopu. Tedy i my jsme, přes nemalý cedarpointský intelektuální handicap myšlenkového vyprahnutí, nezaznamenali vážnější komplikace. Prostorný automobil poskytoval výborný zážitek i náročnější klientele. Atmosféru dokreslovala pestrá, poslouchatelná směs současné a historické tuzemské i zámořské hudební tvorby, která se však svou nevyváženou hlasitostí a spektrální úzkoprsostí jen horkotěžko, nesobecky dotýkala mnou favorizovaných interpretů. Benzín, doplnění proviantu, letmá návštěva národního parku, který připomínal leckterou standardní českou lesní okresku a kde jsme jen marně hledali cedulemi zmiňované jeleny. Popis čůracích pauz  z časových důvodů vypouštím.

Italsky vyhlížející chlapík na jednom z placených Detroitských parkovišť v historickém centru, jakoby z oka vypadnul mladšímu dvojníku Roberta DeNira a jako všichni, kteří zaslechnou netradiční akcent, hned vyzvídal a vyptával se, pátral po pohnutkách a záměrech naší výpravy. Načež nám vesele naúčtoval solidní sumu za prodloužené stání po dobu večerního baseballového zápasu Detroitských Tygrů proti Chicago White Sox, který mimo jiné dominoval na našem turististickém rozvrhu. Cestou za nákupem lístků se strhla vášnivá polemika ohledně zvolené hry, kdy část osazenstva preferovala návštěvu dynamičtejšího amerického fotbalu. V otevřené, mírumilovné diskuzi jsme minuli majestátní budovu City Hall of Justice se vzpínající se a do nebe hledící sochou, jejíž symboliku jsem ovšem neověřil. Debatu rázně ukončil, ze své zasklené kukaně, mladý prodejce lístků, oznámením, že fotbalové matche se pořádají pouze v neděli. Obhlédli jsme uchváceně místní krytý, pečlivě udržovaný svatostánek a pokračovali okolo bloku v honbě za basebollovým šílenstvím.

Michalovi nadobro klekla baterka ve foťáku, protože nabíječka vytracená během stěhování, vězí doposud buhví kde (osobně podezírám Emreho, jenž ji omylel mohl zpronevěřit). Pravděpodobně posledním zachyceným snímkem byli dva mohutní, zubící se tygři a rozměrný bilboard s baseballovou rukavicí v levém dolním rohu stadionu, ale krk na to nevsadím. Pár rychlých cvaknutí a alou podél zdi k protějšímu konci, předpokládané destinaci hlavního vchodu s pokladnami a předprodejem. Vysochaní tygři, posedávající okolo i nad uzavřenými branami, vzbuzují úctu. Přesto se jim přímo pod fousy pokouším rozverně vyfouknout jeden z napůl ze zdi trčejících velkých kamenných baseballových míčků. Leč marně, nepovolí. Nedaleko za klubovým fanshopem konečně vybíráme, dle barevného schématu na zdi, vhodný a finančně únosný sektor pro sledování hry. Avšak sehnat v den konání zápasu sedm volných lukrativních míst, bezprostředně vedle sebe, nepatří ke snadným záležitostem. Spokojujeme se se vzdálenějším, levnějším, ale výhledově srovnatelným postem. Cloumá mnou okouzlující rozdychtění, svěží netrpělivé očekávání večera.

Mezi přední, vyhledávané atrakce Detroitského Downtownu se řadí jednokolejná nadzemka, kde každá ze třinácti zastávek je unikátním uměleckým dílem (nejvíce jsem si oblíbili mozaiku historických automobilů, poskládanou z kousků barevných kaménků). Vyšplhali jsme se proskleným schodištěm na nejbližší z nich a nakrmili nenažrané turnikety hrstkou stříbrných čtvrťáků (přesně 50 centů na hlavu a to se vyplatí!). Eskamotérská jízda rozkvílenou kolejí zejména v zatáčkách naháněla husí kůži. Důvěřujte technickému stavu automatizovaných vagónků, které úpí a skučí a hýkají, jak stádo nedočkavých jaků v říji. Ale pohoda, odrážející se ve tvářích rodáků, nás zakrátko uklidnil. Pozoroval jsem a vstřebával odlesky vypulírovaných mrakodrapů i paradoxní zhroucenou třípodlažní budovu uprostřed ohyzdné, zaplevelené planiny, obehanou zborceným děravým plotem. Průjezdy útrobami domů,mnohakilogramová ocelová paprč, zavěšená na tlustých řetězech, zakroucená skulptura „Shapa-ai“ i panoramatický výhled přes řeku za kanadskou hranici se lehce vrývají člověku do paměti. Při druhém okruhu jsme se vysoukali z hýkající soupravy před Joe Louis Arénou, zimním stadionem Detroit Red Wings.

Ledový dóm úspěšného hokejového týmu nepůsobil z venku nijak monstrózně nebo snad dokonce extravagantně. Vyvolával neutrální až fádní dojmy. Přesto se nad ukrytou mrazivou plochou vznášela přízračná mlha mystična a lákala příchozí k nahlédnutí. Skupinka černošských pracovníků, natírajících právě zábradlí jasně červenou barvou s pronikavou vůní čerstvého, zasychajícího laku, nás odkázala k zaměstnaneckému vstupu na odvrácené straně budovy. Ale pouze jsme si zašli a promrhali cené minuty. Druhý pokus dopadl daleko lépe. Michalovo neodbytné vyjednavačské umění nám nejen zajistilo možnost spatřit útroby slavného areálu, ale také krátkou, zážitkově intenzivní prohlídku se sympatickou průvodkyní.

Když nám vrátná, mezi řečí a podepisováním návštěvních záznamů sdělovala, že usměvavý, kultivovaný muž, třímající v pravici naditou sportovní tašku, jenž právě prošel asi v metrové vzdálenosti a věnoval nám přátelské pokynutí je Steve Yzerman, strhlo se neočekávané davové šílenství. Probudil se dřímající duch hokejového fandy a kupa rozjívených nadšenců se houfně hrnula směrem za odjíždějícím stříbrným automobilem. Než se podařilo ochrance uklidnit vzniklou situaci, stihnul ještě slovák Peter zaklepat na boční okénko a vyfotografovat prchajícího velikána.

Poklidná prohlídka neodkryla žádné další charakterové neduhy zúčastněných. Postupně jsme navštívili všechna významná místa. Šatnu domácích, hlediště, hrací plochu, kde právě probíhalo zaledovávání, hráčskou lavičku a atraktivní divácké lože pro zámožné, s vlastním barem a toaletou. Vše za neustálého útoku blýskajících aparatur, osazených CCD snímacími prvky. Na železných konstrukcích pod střechou stadionu, visely velké prošívané dresy se jmény nejvýznamějších hráčů. Okamžitě jsem naleznul Yzermana, ale Haškovo jméno patrně na výsluní Detroitské slávy nepatří. Škoda. Nacházel se alespoň v seznamu vítězů Stanley Cupu z roku 2002, který zdobil stejně jako mnoho dalších bílé stěny zákulisí hokejového chrámu. Spletenec chodeb jsme opouštěli nadmíru spokojeni.

Vždycky jsem věřil, že baseball je akční, rychlá, adrenalinová hra, s vynikající diváckou kulisou. Ach, jaký krutý omyl a pytel slepoty, navlečený neobratně přes hlavu, jsem si na sebe ušil. Oslnivé, dynamické, barevné digitální reklamy, pečlivá úpravy hrací plochy se zkrápěním, bronzové shochy místních baseballových velikánů v nadživotní velikosti, předražené stánky s pivem, preclíkama a suvenýry, roznašeči prodávající popcorn a buráky, falešný zpěv operního pěvce, komolícího americkou hymnu k obrazu svému a všudypřítomní strážní tygři, jistě učarovali, ale klání samotné prakticky uspávalo.

Peter a Lucka usnuli už při třetí směně. Od šesté směny začali ostatní pobrblávat, že už by chtěli domů. Přesto jsem společně s Michalem držel oči na stopkách, pohrával si novým míčkem s umělecky vyvedeným symbolem D a sledoval taktizování a strategii zdlouhavého utkání. Nadhazovač Chicagských bílých ponožek neustále prověřoval první metu a vysloužil si tak u domácího publika občas pobouřený pískot a bučení. Navzdory mizerné úspěšnosti odpalů (nedivím se, ono trefit rotující bílou kouli, letící rychlostí 90 mil v hodině není žádná sranda) se vyvedly během zápasu asi tři homeruny. Diváky dostávaly do varu pouze jingly a nápisy poblikávající ze světelných reklam, hlášky jako „Make some noise!“ nebo „Roar, roar, roar“. Znovu a znovu ochotně nacvičeně hlučeli a povykovali. Tleskáním dokončovali uměle zažité znělky. Cítil jsem faleš, frašku a vzpomínal na burácející kotel zlínských medvědů. V poslední směně nabrala hra obrátky, když se domácí pokoušeli zvrátit stav skóre na svou stranu. Prohráli 3:2. Nebýt vynikající večeře v řecké restauraci, patrně bych také usnul spokojeným spánkem spravedlivých. Ale nelituji. Byl jsem tam a užil jsem si všechno.

Slunce se zhoupnulo do dalšího dne. Columbus, hlavní město Ohia. Expedici postrádá dva členy, Tomáše a Petera, kteří se upsali cedarpointskému výletu na Niagarské vodopády. Chápu se obezřetně místa spolujezdce, mapy a velím čtyřkou státní na jih. Po cestě si dovolíme drobnou zajížďku, Seneca Caverns (Senecovi jeskyně, resp. Senecké jeskyně, jelikož Seneca je název okresu. Nezaměňovat s krajem Seneckých slnečných jazer). Muzika na vlnách FM rozezvučela americké folk-country hitovky. Výborně! Důsledně kopírují charakter krajiny míhající se za okny. Pastviny a lesy, farmy, kukuřičná pole. Typický zdejší venkov. Osamělé domy podél cest, s garáží, stodolou a silem na sklizené obilniny. Tu a tam ohrada s kravkami či rozhříveným stádem plnokrevníků. Sjíždíme na 119.

Nabádáme Michala, aby se poptal někoho ze starousedlíků na cestu. Otálí a váhá. I jemu odkrývané scenérie evokují typickou zápletku béčkových hororů, kdy zákeřní farmáři posílají nic netušící bandu mladých vysokoškoláků na jistou smrt. Ale přece jen zastavuje. Vesničané zrovna nesrší sympatiemi, ale z rozevlátých gest poznáváme i na dálku přibližný směr. Šokovaný Michal popisuje po návratu domorodce jako málomluvné, podezřelé individua s podivným chováním. Napříč skličujícím překážkám vytrvale pokračujeme dál po zapadlých, prašných, šotolinových cestách. Cedule nás stočila napravo. Za horizontem vystupují střechy dvou dřevěných domků a oschlá paluba odstaveného člunu.

Bělovlasý děda (patrně Seneca osobně, v některéch ze svých reinkarnací) v khaki košili, s vyšívaným nápisem „Caveman“, zapálil švihácky cigaertku a s vědrem pod paží se přišoural k pootevřeným dveřím našeho minivanu. Z nosné idei rozhovoru vyplynulo, že se jeskyně otevírají široké veřejnosti pouze o víkendu. Alespoň nás ochotně pozval k prošmejdění přilehlého obchůdku, který, jak se zdá, tvoří nezbytnou součást většiny amerických turistických atrakcí. Dřevěný srub, zastřešující vchod do jeskyní, opravdu bobtnal náporem zboží se speleologickou, mineralogickou, indiánskou, americkou a jinou kýčovitou tematikou.

Místo kýžené prohlídky hlubinného komplexu jsme si tedy prohlédli ručně malované schéma, visící na zdi, a vyslechli informace o aktuálním stavu hladiny podzemních vod, která oproti obvyklému stavu dosahovala až k mínus páté vrstvě sedmiúrovňové jeskyně. Běžná prohlídka zabere nejméně hodinku času, vyprávěl děda, zatímco ve starém, doškrábaném, dřeveném stole pátral po dopise od brněnského rodáka, s brožurami popisujícími a zobrazujícími Moravský kras a Macochu, jímž se chtěl pochlubit. Ze zdvořilosti jsme zakoupili několik drobností, aby měl děda, jenž napaloval jednu od druhé, v budoucnosti čím zaplatit nákladnou operaci. Mobilním telefonem zavolal manželce do dřevěného výminku naproti přes dvorek, kde patrně přebývali, aby přispěchala obsloužit kasu. Pak povysvětlili bodře směr a otevírací dobu jiných jeskyní, kousek před Columbem, popřáli šťastnou cestu a vyrazili jsme. Senecké jeskyně jsme na počest zajímavého zážitku překřtili na Grandpa´s Caverns – Dědovy jeskyně.

Asfalt tiše šumí hlazením nesjetého dezénu zánovních pneumatik. Charakter krajiny změnil tvář. Pole a roviny ustupují, vytrácejí se, vlní, zdvihají a propadají, předávají svobodně trůn vládě lesnatých svahů. Trochu jako příroda za kudlovským kopcem. Na úpatích postávají odlehlé samoty. Mezi stromy tu a tam prosvítají dřevěné a kamenné zdi luxusních srubů. Columbus se blíží. Patrně jsme se minuli odbočku na vytipované jeskyně, třebaže nás Děda mnohokrát ujišťoval, že nás ukazatele neomylně dovedou. Houby, poslední jsem viděl asi pět mil nazpět a pak už nic. Opouštíme zelený ráj. Před čelním sklem rázem hučí roj čtyřproudé dálnice, směřující k downtownu. Na obzoru se rýsuje shluk výškových budov.

Centrum tvoří všehovšudy dva bloky. Vše pěkně po ruce, coby kamenem dohodil, ledva několik šouravých kroků starého belhavého válečného invalidy. Vesměs banky a úřední i obchodní zázemí hlavního města, plus pojízdné stánky s prodejem hotdogů na každém třetím rohu. Ve středu se majestátně přímí, obklopena malým parčíkem se spoustou soch a bronzových skulptur, neorománská stavba ohijského senátu. Restaurovaný interiér skýtá pro nezaujatého turistu pravé potěšení. Olejové malby, sousoší na mramorových piedestalech, busta Abrahama Lincolna, vykládaná kamenná mapa okresů státu Ohio, vstřebávající mrazivou atmosféru střídmě nasvíceného sklepení. Všude kolem historické relikvie, kopie dobových dokumentuů, obrazů, fotografií. Nejúctyhodněji však působí ve dřevě vyvedená zasedací síň, kaple moderních demokratických ideálů, kde zadumaní zástupci jednotlivých okrsků mění horoucně plány a sny svých oddaných ve skutečnost. Jen příliš nerušit znuděného securiťáka během pravidelné obhlídky denního tisku.

Kam ovšem dál? Kolotoč nabízených variací se soustředěně ustaluje na nesmiřitelném dilematu. Zoologická zahrada kousek za městem nebo celosvětově známá, morálně rozporuplná návštěva preparovaných lidských těl. Romantika zamřížovaných zvířátek a lechtavé škudlilství vítězí nad chtíčem spatřit obnaženou ztuhlou tkáň. Dobře provařenou prasečí tkání, ukrývající se pod poetickým názvem Polish Hotdog, naopak tlumíme vydatně déle nesnesitelné kručení břicha, zatímco nám makedonský prodavač vypráví o svých nelehkých začátcích. Se slzou soucitu obětuji nebožákovi na tipsech plnohodnotný dolar. Spěcháme, za pár minut zoologická zavírá, snad nám dovolí zůstat déle.

Únik z labyrintu mapou nepodchycených čtvrtí, ulic, zákrut a odboček zabral už dvacet minut. Kroužíme beznadějně v bludných spirálách kartografického stihomamu. Napravo i nalevo se vycíděné rezidence zámožných střídají s pečlivě udržovanými paloučky golfových trávníků, bankrů a greenů. Sláva! Pestrobarevně vyvedený ukazatel se zvířecí tématikou nakopne i negramotného. Sjíždíme na vyprázdněné parkoviště, kde poblíž hlavní brány rozžhavený motor konečně oněmí. Pohledná ošetřovatelka se dotazuje, zda tušíme, že areál v následujících deseti minutách zavírá. Přitakáváme a pokračujeme odhodlaně ke kasám. Zahraničním hostům z Evropy, pět minut před zavíračkou, přece nelze odmítnout slevněné vstupné. Žádné otálení. Kvapem do severoamerické sekce.

Snažím se zmožené spolucestující vyburcovat k úpěnlivějšímu tempu. Avšak únava je neobalamutitelný protihráč. Zejména slabší pohlaví urputně protestuje, patrně postrádaje kvalitní stravovací přestávku u makedoneského zlobra. Přesto přidáváme do kroku, byť prakticky neznatelně. Ovšem zvířátka, patrně v dobrém rozmaru, přichystala hanebnou léčku. Jakoby se zavírací dobou i ona dostala padla. Bloumáme kolem osiřelých klecí a z televizní obrazovky u jedné z nich pozorujeme dovádějící smečku mladých vlčat. Zoufalá náhražka za realitu. Teprve u výběhu medvědů zaznamenáváme rozruch. Nedočkaví strávnící buší tlapama na dveře, aby se doprosili u ošetřovatele trochu toho žvance. Nikdo však neotvírá. Kozy o pár metrů dál pomekávají na bobkama posetém betonovém zápraží. Tupě zírající los postává uprostřed bažiny a přežvykuje kus zeleně. Pumy líně polehávají rozvalené na odrápaných větvích a rosomák pobíhá nervózně klecí sem a tam. Nosorožec si podupává v čvachtavém bahýnku, Panda Červená visí nehybně z větve dolů. Anakonda, měřící sedmadvacet dětí na délku, působí v nepřirozeně miniaturním teráriu až komicky. Kaloni se zachlumlali pod svá křídla. Tučnáci ustrnuli ve strohých grimasách a pouze pitoreskně pomrkávají. U Komodských Draků testujeme zmáčknutím tlačítka „načuchávadlo“. Vražedný dech, jenž sám o sobě, prosycen nespočetným množství bakterií, dokáže zabít zakousnutou oběť, zamotá hlavu na notnou chvíli i vycepovanému ortodoxnímu cibuláři. Ptačí voliéry bereme příznačně, letmo. Výběh slonů zeje prázdnotou nebo že bych je byl přehlédnul? Zato s tygry si raději nezahráváme. Ze skalnaté jámy by se člověk horkotěžko drápal nahoru. Opice se jako vždy vzájemně obírají a pohupují na zavěšených lanech. Jejich družka zatím ve vedlejší místnosti opečovává novorozeného potomka. Čas (a hlad) ale tlačí a většina chovanců netouží po dalším okukování. Odnášíme si neutrální pocity. Kam se hrabou na Lešnou...

Zkažený apetit jsme si vyspravili tříhodinovou návštěvou čínského bufetu. Nacpal jsem si nácka k prasknutí a kdyby okolo nás nezačali číňani, pozorujíce zděšeně neutuchající chuťě, netrpělivě vysávat, nejspíš tam jíme dodnes.

Středa byla dnem nákupů. Do osazení vozu se vrátili Tomáš s Petrem a prolnuti duchem Niagarských vodopádů, vnesli do kokpitu příjemně osvěžující náladu. Jistě přišla před dlouhou cestou do sousedního státu, Pennsylvanie, vhod. Ve voze se vedly vášnivé diskuze o kvalitě, kvantitě i ceně značkového zboží v jednotlivých outletových prodejnách, jejichž obsah mi ale převážně unikal. Skrze mou neúčast cloumalo ostatními horečné nákupní opojení. Přepočítavali peníze i minuty, které si mohou dovolit utratit. Rozjímal jsem, odpočíval a ponechal myšlenky hrát si s imaginací uhýčkanou blankytem prosluněného nebe. A co bych si vlastně měl koupit já? Nic mě nenapadlo.

Dálnice. Rovný, štíhlý, šedivý, vyasfaltovaný proud, brázdící krajinu od nekonečna do nekonečna. Tachometr ukazuje 70 mph (cca 120 km/h). Objekty podél silnice se slévají do kolorovaného leporela. Automobily prolínají přerušované bílé linky v dynamických interferencích. Hledím z okna na projíždějící náklaďáky. Tahače. Trucky. Hltavá dieslová stvoření v černém kouři. S oble tvarovanou kapotou, masivním chladičem a výfuky zkroucenými vzhůru. Řidič svírá uvolněně volant a pečlivě sleduje linii před čumákem svého brumlajícího mazlíka. Černé sluneční brýle, kšiltovku naraženou do čela, hustý knír a pár dní neholenou tvář. Stahuji okýnko a typickým gestem naznačuji kolemjedoucímu šoférovi, aby nás potěšil svižným zatroubením. Nasadí blyštivý úsměv a zdvihne paži, aby zatáhnul za kabel vedoucí ke klaksonu. Tůůůů! Tůůůůů! Spokojenost dolehla na všechny. Hned se jede lépe.

Zastavujeme před kolonií jednopodlažních krabicoidních budov, táhnoucí se asi pět set metrů z jedné strany na druhou. Každá hostí průměrně 20 obchodů, obkličujících celý její obvod. Ve vzduchu visí vůně rozpáleného plastu, až příliš dobře známá všem pracovníkům Greinerových Neubuzských závodů. První poločas stanoven na třetí hodinu odpolední, kdy proběhne vyrovnávací mítink. Prásk, padnul startovní výstřel, honba za vysněným zbožím právě začíná. Z kolektivu se vzápětí vyčleňují dvě nesourodá, logicky snadno rozpoznatelná družstva. Přidávám se k mužské části peletonu, v předtuše promarněného odpoledne. Nejsem zrovna chronický nákupní typ. V obchodech s textilem (třebaže značkovým) se pohybuji zpravidla sporadicky, pokud si situace vyžádá. Jen tu a tam se mne zlehýnka dotkne šimravé nutkání, chytnu slinu a jako ohař pak šmejdím kolbištěm regálů a hledám kořist, kterou bych zakousnul. Lesní rohy však ukončili loveckou sezónu a mlčí. Jen hřbety knih a obaly hudebních CD mi hlaholí v ústrety. Pročítám jména neznámých autorů a z názvů a souhrnů se snažím zachytit střípky děje. V prodejně Sony obdivuji nejnovější elektroniku. Poloprofesionální digitální kamera za dva tisíce dolarů je skutečným lákadlem. Je libo botky od Adidasu, Pumy nebo Nike vašnosti? Či snad preferujete sadu nablýskaných golfových holí nebo multifunkčního kuchyňského robota? Račte si vybrat, meze se nekladou!

Nakonec jsem si přece jen vybral. Super dres od Niku se na další florbalovou sezónu VŠSK určitě šikne a pokud ne, alespoň si v něm na pokoji můžu přečíst klasický román Oscara Wilda – Obraz Doriana Graye, v originále.