04.Leden 2009
zimní prolog
Jak je ironické, že padlé hvězdy jsou pověřeny plněním přání 
Výkřik tmy do dne, dne do mne a mne do tmy: Kdo ještě nikdy nerezonoval s přírodou, nechť pohlédne na zimní stromy při zimní procházce!... Jak mají na sobě ty suché strnulé umřelé listy a zafouká trochu vítr, vypadají jako by se třásly zimou...stejně jako já ( a každý jiný člověk, který nemá tři tisíce na péřovku
)
Sněží mi na ego....................hu
Orenishii | 23:59
12.Prosinec 2008
"mááám se rááád"
To je mi zase vtipné.....Ja se prostě milujuDny, kdy je mi servírováno s noblesou, že jsem jenom člověk
Například dnes jsem se uráčila zajít si do lékárny pro prášky, po cestě jsem si připadala strašně cool a v lékárně jsme společnými silami s paní lékárnicí zjistili, že mi chybí přesně tři koruny, na to abych dostala své vytoužené drogy Opravdu se domnívám, že máme v rodině něco jako dědičnou "chodivost". Mamka nachodí dvakrát tolik, protože se u ní rozvíjí skleróza a ja nachodím třikrát tolik, protože se mi občas naschvály lepí nejen na paty. A tak jsem šla domů pro tři koruny s pocitem, že už nejsem tak cool :)) a do uší mi zrovna hrálo "OooO jak se můžeš takle ptát, mám se rád, jsem absolutně šťastnej" :D Občas Hanče ale usoudí, že v tomhle světě, kdy se musí semtam usmívat sama nad sebou, není sama. Mám ráda Soňku. Je totiž úplně stejně normálně nenormální jako já. A když se podívám na jejího taťulína, tuším, že tam bude taky problém s genetikou :D Proste Sonička byla někde vyřizovat jakousi smlouvu a paní ouřada ji poprosila: "Tady se mi třikrát podepiště." Koho nenormálníhě normálního by napadlo, že to budou tři papíry pod sebou, Soničku určitě ne a tak tam hodila svoje příjmení hned třikrát vedle sebe
A víte, co je nejvtipnější, že ta paní ouřada se tomu ani nezasmála.....:)))
Dneska jsem šla kolem školky (dokonce čtyřikrát a nechtěně 
) a přišlo mi to zvlaštní, jak v oknech od školky, člověk vidí jen paní učitelky, jak chodí mluví, něco dělají a vypadají jako blázni bez publika a to jen proto, že ty spousty dětí co tam mají, nedosahují dostačující výšky, aby byly vidět :D Zdání klame.
Orenishii | 13:56
05.Prosinec 2008
funny day honey bunny
Chuť k práci podléhá všem ostatním chutím.........
Orenishii | 00:30
Vším sobě, někým mezi lidmi, ničím před Bohem..
Vůbec nikdo netuší, kdo jsem....jenom já vím kolik mě je...jen já....sama!
Orenishii | 00:27
09.Listopad 2008
mrtvý básník....znovuzrození 2
Škatulkuju dění:
FASCINUJÍ MĚ hrobky velikánů (ačkoli nevěřím na posmrtné švitoření) ,
DĚSÍ MĚ dny, kdy vím, že je ve mně něco špatně (jako bych marnila čas žít),
ROZKLÁDÁ MĚ jeden specifický zvuk.......jako něčím ťukat do mušlí...zvuk se pak rozléhá tlumeně do dálky a rytmicky se opakuje...je to jako dýchat pod vodou...kdo toto v písni použije, ten u mne navždy vyhraje 
,
BAVÍ MĚ celý ten mýtus, například vypadám jako esemeskující puberťačka a místo toho tady do konceptu odlehčuju své přetížené hlavě...obohacuju svůj telefon o "jaderné poznatky" (něco jako niterné poznatky o jádru věci )....hluboké vypadá povrchně,
ROZESMÍVÁ MĚ větrný vír s přísadou listí, který se mi mermomoci chce točivě vetřít do přízně a taky pod sukni a snaží se vystřihnout filmový shot............daří se mu to :)
Orenishii | 15:12
mrtvý básník....znovuzrození
Přemýšlím, že už dlouho si chci stáhnout film Společnost mrtvých básníků....lákávý dekadentně znící název :) No a při té příležitosti........to bylo teda zatraceně divné období.....možná ještě je. Netroufám si říct, protože divná období vždy mlčky přečkávám a ony samy transformujou, ale todle je jiný.....delší. Připadá mi trefné nazvat se mrtvým básníkem. Aniž bych tušila, co se stalo, něco ve mně na čas umřelo. Bezdůvodně samo. Až teď v jeden den najednou zase atmosférický boom a myšlenky 
Je široce známo, že mám nejnepraktičtější a nejpodivuhodnější představy o jednom jediném pokoji v mém budoucím domě. Chci v něm mít vcelku domácky přijemno, skoro až nonstop vánoční atmosféra :)), ale jeden pokoj bude jiný. Bude divný. Bude v něm spousta divných věcí, tak aby když do něj vstoupí člověk, měl aspoň patnáct minut co na práci s očíma (popřípadě jinýma končetinama :)) ) Postupně shromažďuju nápady a předměty, které se v tom "podivínově" objeví. Třeba kaňka do pohádky ve vzdálenějším horním rohu, ten druhý vzdálenější roh by mohl byt zaoblený a ze zdi budou trčet obrovský starý nádražní hodiny a v jednom ze spodních rohů bude "vynálezcův koutek" - deska....tak akorát aby se pod ni mohl posadit člověk a zespoda tý desky bude malý světlo. Když vynálezce něco napadne, doslova se mu rozsvítí :))) Tak rohy bych měla pořešené co dál mi nabídne cesta životem než se odstěhuji z matčina hnízda?? 
Orenishii | 14:44
06.Září 2008
Sólo v biografu a co to nezpůsobí......
Je až nezdravé, jak moc mě uvrhuje lidská fantazie a kreativita v jakousi poblouzněnost. Nazývám to stav "náhodný kolemjdoucí". Připadám si tak, vůčí všemu, co je reálné. Zaseknu se, uváznu v něčem, co ani zdánlivě nepřipomíná časoprostor. Je to jako hrát si na přízrak a svojí přízrakovostí se vysmívat (i když výrazem spíš pláču a nevládnu si) celé reálné systematičnosti. V takovou chvíli se mě ONA netýka, je mi jedno, někdy i hůř, nesnáším ji a odmítám. Je závažnou otázkou do budoucna, proč mě do takového vytržení dostávají jen lidské výtvory. Neboť stav z přírody je zcela odlišný a stává se jen, když přijde jeho čas (vysledováno!) Je to snílkovství....Je to snílkovství, když to vůbec není růžové, ani v oparu, ani se mi tam nemihají pozitivní vize budoucnosti? Je to prostě neutrální zásek v cizí kráse, kterou bych chtěla za vlastní...a v ten čas je to smutné.
Stačí tak málo k tomu vrátit se na zem. Ale v tu chvíli není zem...teda je, ale dokážete si představit, jak asi přízrak vnímá zem...........:))
Asi se zasměju, až se ráno probudím bez večerního sentimentu, budu muset do práce, budu si moc dobře uvědomovat situaci v rodině, budu vědět, že věci oné paní reality tě zatraceně rychle dokážou vrátit na zem.......:D
Orenishii | 23:31
15.Srpen 2008
beseda o písmu svatém (obrazně)
V těchto stavech bych měla psát knihy...ale to už jsem vlastně zavrhla, páč by pak stoupl ten počet sebevražd Nerozumím obdobím, kdy je mi fajn, ale vím, že mi vlastně hůř nebylo. Celkově to shrnuju jako strach. Přežíváni, snaha zapomenout na to co mě děsí, a to jenom z nudy. Z nudy, protože když jsem měla plno starosti s citama, pak všechno bylo paradoxně snažší a pocity vřelosti ke krásám světa mnohem větší. Takže ono ráje (aka biblické a jiné idealistické výklady) vážně není..........zajímalo by mě, kde v těle je uchováván ten senzor na to, že když je vše tak jak má být, tak nám to dává šoky, že to nestačí. Teda stačí, ale jen po materiální stránce. Myslím tím, že člověk ví, že je to fajn, ale pochybnost mu staví sirky do víček a posunuje ho dál. Kde je tendle senzor vedoucí k absolutní genialitě nebo zániku v těle zabudován......Bože?.....
Je to k ničemu, ale bylo by pěkné zhmotnit místo, kde bude bydlet "senzor neposednosti".
Před dvěma týdny jsem dočetla knihu. Když se takle trhám od společnosti, dělám si bublinu, která je pro mě zvenčí, ale pro lidi je neviditelná, jen uvnitř mě a tlačí. S knihou je všechno individualnější, jasnější. Všechno pro mě dostává barvu té knihy. Tadle byla smutná a na všechno házela pavučinový stín. Tak se stalo, že jsem se týden nemohla zbavit bubliny a vlhka v koutcích očí a představ, že vše, co se roztéká vypadá udiveně a že lampy jsou pokorné světice, které nám svítí na cestu a zároveň zastiňují hvězdy. A nejvíc mě mrzelo, že nechám-li se uchvátit krásou, libostí, strašně těžko se mi s ní pak loučí. Pod tíhou téhle myšlenky se mi s ní už i těžko žije a ještě hůř bez ní. (Pusťte mi tekno a já budu vědět, že jsou i hůře zpracovatelnější věci) Co by to ale bylo za story bez otevřeného konce... Zůstanu u toho, že se budu bavit osudovou pravdivostí knih a tím jak jim jejich omylnost dělá stín. Knihy zůstanou knihami s příběhy a život životem.
Orenishii | 22:24
15.Červenec 2008
ctrnacteho
A všude byly mrtvé zvířátka a pohled na ně je jako by člověk až příliš vydechnul...
Orenishii | 14:08
07.Červenec 2008
názvy jsou na obtíž
Tak jsem si dnes za deštivého poledne sedla, že zčeknu kolekci mých bezvýchodných a nezapadajících idejí zaznamenaných v mobilu. Nechce se mi všude tahat bloček a neforemná, zbytečné dlouhá a ještě ke všemu spičatá tužka, tak si své potrhlé nápady (nejčastěji vzniklé v prostředcích MHD- bože vážně nevím proč) ukládám formou rozepsané zprávy do složky nazvané Koncept a strašně se mi to líbí, protože ty věci dozajista mají koncept . Teda aspoň doteď jsem si to myslela. Když sem si to četla, došlo mi, že jsou to jen záznamy momentálních stavů, jsou to tedy "momentky", které mají všechno kromě konceptu V podstatě už jim jen těžko rozumím. Například : "fascinace jako produkt opilosti".....z čehož pro mě právě teď jasně vyplývá leda tak to, že sem v tom MHD jela opilá. Nebo " co nos necítí, to žáha nepálí".....to jsem se očividně bavila nad záměnou slov a strašně mi to dávalo smysl... A tak mě napadá, že "věci" jsou většinou produktem toho, co chceme vidět a cítit a tak podobně. Třeba mě pobavilo, když Vašek přečetl z dálky ceduli s nápisem "rozkrmené krůty" jako "rozkvetlé růže" :D Já teda radši růže než krůty, ale to je věc názoru :))) A taky jsem přemýšlela, jaký je chodit s někým, kdo má k nerozeznání stejný dvojče. Jenže teď se mi to nechce pitvat, takže tu jest "skalpel" a ať pitvá někdo jiný.
Dneska prší a zítra bude zase hezky, ale já se těším až bude zase divně. Až zase uvidím bílé ptáky na černém pozadí jako minulý týden.
Orenishii | 14:49
