10.Červenec 2008
    Minulý týden jsem se začala v Brně nudit natolik, že jsem se rozhodla obětovat litr a koupila si lístek na Rock for people. Bylo to doslova na poslední chvíli, takže jsem vůbec netušila, jestli se zvládnu sbalit, nakoupit s sebou a hlavně někde sehnat stan, ale nakonec se mi to všechno podařilo, a tak jsem ve čtvrtek ráno ještě s několika dalšíma lidma nasedla do vláčku a uháněla směrem na Hradec Králové. Počasí se nám rozhodlo udělat radost, takže bylo už od rána tropický vedro. Když jsme po pár hodinách cesty dorazili do města, čekalo nás malinké nástupiště narvané k prasknutí lidmi s báglama všech možných tvarů a velikostí. Bylo nám jesné, že do festivalového autobusu se hned tak nedostaneme. Po půl hodině se nám nakonec za použití všech možných chvatů a manévrů podařilo do jednoho z autobusů nasoukat. O něco později jsme už všichni seděli na louce v campu a prali se s kupami plachet a tyček, které měly údajně obsahovat naše stany. Po dalším urputném boji jsme je z té změti trubek a plátna nějakým záhadným způsobem vykouzlili. Tolik tedy k příjezdu.
    O několik hodin a pár vypitých piv později jsme byli tlupou hlídkujících goril vpuštěni do koncertního areálu. Přitom nás řádně označkovali několika slušivými pásky s logem festivalu. A my si mohli začít užívat...
Několik prvních kapel jsem vůbec neznala, ale hráli celkem slušně a na rozehřátí to bylo přesně to pravé. Nejradši jsem chodila na kiss stage, protože venku strašně pražilo slunko a tahle stage byla jediná schovaná pěkně ve stanu. Ale i venku se čas od času našlo místečko, kde tekla z cisterny studená voda, takže nebyl problém se kdykoliv zlít od hlavy k patě a pořádně se v tom horku osvěžit. když pak měl člověk dost muziky a chtělo se mu chvilku zabavit jinak, měl dostatek příležitostí v okolních stáncích, kde si mohl nabrat nebo nakoupit spoustu suvenýrků, zahrát si hry, brouzdat po netu nebo třeba i nabít mobil. Já jsem většinou využila pauzy v programu k tomu, abych si vystála frontu na krásné červené kadibudky, které na rozdíl od těch normálních byly voňavé, udržované a dokonce se v nic vyskytoval toaletní parpír, který jsem si samozřejmě okamžitě šlohla, abych měla do zásoby, až půjdu na hajzlík někde jinde. A protože to byly záchůdky reklamní, pokaždé jsem ještě vyfásla na cestu balíček tampónů - a to se fakt vyplatí:)
    K večeru se konečně zatáhlo a ochladilo, takže na ty nejlepší koncerty jsme vyráželi plní nových sil a celí nedočkaví až uvidíme a hlavně uslyšíme svoje oblíbené kapely. Nebyli jsme zklamaní, fakt to stálo za to. Namátkou bych jmenovala Mig 21, kteří nejenže dobře hráli, ale taky každou písničku naprosto geniálně a vtipně komentovali, takže se celý publikum neustále hihňalo, potom moje oblíbený Horkýže Slíže a taky hlavní hvězdu včera Kaiser Chiefs, který jsem do té doby znala jen namátkou, a z koncetru jsem odcházela s předsevzetím, že si od nich musím nutně něco stáhnout. Bohužel jak na potvoru začalo strašně chlejstat, že ani moje luxusní sáčková pláštěnka za třicet korun to nebyla s to pobrat a tak jsem se musela předčasně evakuovat do campu do stanu. Tam se nás ve stanu pro tři neúspěšně snažilo přežívat asi deset, ale když nám začalo kapat na hlavu, vzdali jsme to a šli jsme radši spát.
    Druhý den ráno nás probudil liják a vichřice. Odhodlaně jsem si natáhla pláštěnku a odpotácela se bahnitou cestou přes celý kemp k cisterně s vodou - jako by jí ve stanu snad nebylo málo- s úmyslem provést ranní hygienu neboli celkové odbahnění a dezinfekce tesáků. Jenže ejhle! Voda došla. Totálně nas..á a mokrá, avšak nikoli čistá, jsem se vydala na strastiplnou cestu  ke svému stanu. Pěšinka vedoucí na druhý konec kempu k našim stanům byla čím dál tím v horším stavu a kromě nástrah ze včerejšího dne jako obří zabodnutý ostnatý drát  a neviditelná díra uprotstřed se zde objavila další překážka v podobě děsivého bahnitého močálu, hluboké smrtící bažiny s jedovatými výpary a číhajícími krokodýly a ...No dobře, trošku jsem se nachala unést, prostě jenom kupa smradlavýho bahna, ale byl to fakt humus. Nezbylo mi tedy nic jiného než zalézt do stanu, čekat až přestane pršet a doufat, že mi mezitím vítr nezboří střechu nad hlavou. Asi po dvou hodinách naštěstí vysvitlo slunce a všichni mohli honem začít vylívat vodu, odbahňovat a sušit. Pak už to bylo víceméně v pohodě, jen je třeba říct, že toho zatuchlého smradu z mokrých věcí jsem se nezbavila do konce pobytu.
    Dopoledne a odpoledne pak probíhalo obdobně jako předešlý den. Užili jsme si atrakcí, dosyta se nadlábli na stáncích a poslechli si trochu muziky. Navíc jsem objevila i boudu, kde se konaly autogramiády, takže jsem svůj fešný značkovací pásek zhodnotila o několik podpisů oblíbených zpěváků a zpěvaček. Tak tedˇ už ho opravdu nikdy nesundám a ani se nebudu mýt, aby se mi ty drahocenné podpisy nerozmazaly!
    Večer nejvíce zabodovali samozřejmě Offspring. Jejich koncert jsem strávila uprostřed v kotli, takže to byl fakt nářez. Dost jsem si zaskákala a i když jsem většinu písniček neznala, nezabránilo mi to v tom, abych si nezpívala texty. Jinak mě překvapil třeba Xavier Baumaxa se svým orchestrem a zvláštním rýpavým humorem, nebo Vypsana fixa s jejich naprosto dokonalými zhulenými texty. Žhavým hitem dne byly taky písničky proti rasismu. Neznámo proč je zpívaly hnedka čtyři kapely. Taky nechyběly protiamerické songy, s nimiž se do Amíků naváželi třeba IO nebo den předtím The Locos. Ne každýmu se to líbilo, ale mě osobně to docela pobavilo a vůbec mi nevadilo skandovat s ostatními Fucking George Bush.
    Třetí den jsem už bohužel musela domů, takže jediný, čeho jsem si ten den užila byl krásný nově otevřený terminál hradeckého autobusáku. Bylo mi líto, že musím odjíždět, ale ještě na cestě z letiště mi náladu zvedl strašně optimistický a vychlamaný pan řidič, který celou dobu vtipkoval a bavil všechny okolo. A tak jsem s popsanými páskami na zápěstí, obrovským ruksakem plným mokrých věcí, s oblečením propíchaným všemi možnými odznáčky a polepeným nálepkami kolem poledne mířila domů. Co jsem věděla jistě bylo, že za rok sem jedu zas.
Vložil: Pajinkah ¤ Komentářů (0)
06.Květen 2008
    Tak je to tady. Konečně poslední přestávka a pak poslední hodina, krátké potřesení rukou s učitelkou - tak hodně štěstí děcka- a navždy jsme opustili náš slovutný ústav. Bylo to tak jednoduché. Jak já jsem se na tuto chvíli těšila. Ještě před pár dny. Konečně žádná buzerace, žádná hnusná šlichta v jídelně, smradlavý malý skříňky, nasranej školník, psychicky narušení učitelé a přiblblí šprtští spolužáci...už nikdy nikdy víc, Doháje! Vždyť mě se už tedka stýská.
    Fakt netuším čím to je. Asi jsem byla o víkendu moc dlouho na sluníčku, nebo mě někdo  tajně podstrčil nějaký drogy  (jo ty  koláčky , co mi dávala kámoška ,vypadaly nějak podezřele)nebo jenom pod vlivem enormního stresu z maturity propukla dlouho utajená duševní choroba a naplno rozvinula mé skryté šílenství.     Fakt nevím. Ale stýská se mi. Přece jen osm let je osm let a nelze je jen tak zahodit. I když to byl občas docla humus, přece jen mi to něco dalo. Už vím, co si můžu u kterýho učitele dovolit, jak koho nenasrat, jak koho nasrat, koho čím uplatit, koho čím vydírat, no prostě už jsme si s profesory vybudovali pozitivní a harmonické vztahy, na které budeme dlouho vzpomínat. Taky mám spoustu známých a kamarádů v sousedních třídách. Je to dost lidí, který už možná nikdy neuvidím. Lidi, co mi přisrotli k srdci. hlavně, když mě pouštěli na obědě, drželi mi místo ve frontě u bufetu, pašovali mi zadání písemek atd. A taky tu byli lidi, který mohl člověk seřvat a nakopnout, když měl zrovna blbej den , a svět pak byl hned růžovější nebo aspoň o něco míň temnej. V neposlední řadě pak různý místa, kde se o přestávkách dobře vysedávalo a kdákalo, místa, kde mohl člověk číhat až tam půjde ten hezkej kluk a pak se tam s ním "náhodou" potkat, dále různý schovky a temný koutky, kam člověk schovával cigarety, drogy, mrtvoly a jiný blbosti. Taky jsme si vymalovali třídu. Ve žlutoornžových barvách a na zeď otiskli naše dlaně.
    Co teď bude s naší třídou? Příští rok ji dostanou nějací spratci, budou se v ní mlátit, stříkat po sobě vodou, házet kalamářema s inkoustem a okopávat rohy. Hned první den urvou kliku, druhý pak kohoutek u umyvadla a na konci prvního týdne vyrvou s pantů dveře. Že ne? No aspoň nám se to teda povedlo a to jsme u nás považováni za extrémně sklušnou třídu. Myslím že naše drahá třída, která nám byla věrně domovem i mučící kobkou po celé čtyři roky, je odsouzena k zániku a my s tím nemůžeme nic dělat. Jediným řešením je snad rozmlátit to tam dřív, než to stihnou ti po nás. A k tomu máme jedinečnou příležitost dnes v noci , protože tam v rámci příprav na zítřejší poslední zvonění přespáváme.
    A tak nás čeká dlouhá bezesná noc, kdy budem především vyzdobovat chodby toaletním papírem, psát sprostý cedulky na vizitky u kabinetů, vylepšovat ovzuší smradlavými parfémy, zaminovávat schodiště, rozbíjet okna, opíjet se do němoty a vylepšovat komunistický nástěnky s nápisy typu "Tabule cti" mnohem lepšími a šťavnatějšími nadpisy. S trochou štěstí se na některé z nich nepřijde a ony přežijí úklid po našem zítřejším řádění, aby se tak staly poselstvím pro budoucí generace studentů, se kterými se my už nepotkáme.
      Tak je to tedy tady. O pouštíme školu a vrátíme se už jen zítra, abychom obrali o prachy mladší spolužáky a přivedli k  nervovému zhroucení bývalé profesory. Následovat bude sečtení všech škod a evidence našich prohřešků. Vše bude ukončeno o týden později slavnostmi zvanými veřejné popravy (alias závěrečné maturitní zkoušky), kde budou všichni viníci vyslícháni a následně nemilosrdně potrestáni. přeživší pak budou zlikvidováni na nechvalně proslulé akci známé jako maturitní večírek. A to už bude náš definitivní konec.
Vložil: Pajinkah ¤ Komentářů (0)
12.Únor 2008
    To byl dneska zase den. Ráno jsem myslela, že se do tý školy snad nedohrabu. Hned první hodina s šíleným antichemicky zaměřeným chemikářem je dost pádný důvod se na to vykašlat. Nakonec jsem se ale silou své nezměrné vůle přece jen donutila vstát a vypravit se do školy. Chemie byla hrozná jako vždycky. Navíc jsem byla tento týden tvrdou diktaturou jednoho mého spolužáka ustanovena jako služba. Takže musím otrocky mazat tabule, vybírat peníze, které si nesmím nechat, uklízet po ostatních poházené sáčky, oslintané žvýkačky a plesnivé zbytky savčin, které po sobě ráčí ve třídě zanechat, a  vůbec provádět jiné nucené práce. Kamarád, se kterým jsem měla službu se na mě taky tvářil nějak nevraživě. to asi proto, že jsem přišla pozdě a nechala tak na něm, aby sám vymáčkl z dlužníků všechny peníze.
    Ještěže jsme pak šli na dvě hoďky do divadla.  Odehrávalo se to v Bílém domě a měl to být pořad o Josefu Kainarovi. No, kdfyž jsem tam přišla, nevěděla jsem o něm vůbec nc, a když jsem odcházela, tak snad ještě méně. Představení bylo naprosto strašné, nudné a zmatené. Publikum zase tvořili středoškoláci toho nejhoršího zrna. Zmalovaný slečínky, který po sobě celou dobu ječely, jak je to nebaví, nebo si strašně nahlas pouštěly empétrojky. A pak taky tlupy přihlouplejch borečků, kteří celou dobu buďto sprostě nadávali nebo s někým telefonovali. Když to konečně skončilo, už jsem se docela  těšila do školy.
    Ve škole jsem si odkroutilas ještě jednu nudnou hodinu češtiny a snědla podezřele vypadající oběd, který více než Čínu s rýží připomínal  klubko propečených červů. Ani ultrarůžová sodovka, ve které plavaly podezřelé věci, to nezachránila.
    Pak jsem se konečně mohla odkodrcat domů. Nejvíce mě naštavalo, že jsem měla narozeniny a absolutně nikdo z mých skvělých kamarádů si na ně nevzpoměl. Ne, že bych snad očekávala honosné dary, ale aspoň potřást ploutví a říct mi Všechno nejlepší snad mohli. Ale on mi asi přejí spíše všechno nejhorší a na moje narozeniny zvysoka kašlou. Asi se jim za to nějak pomstím. Mohla bych si třeba vyrobit woodoo paneky a za šíleného smíchu do nich apokalypticky bodat špendlíky, ale myslím si, že bude stačit, když jim příště prostě taky nepopřeju. Jsem přece slušná a kultivovaná dívka. I když ty panenky znějí docela slibně...
Vložil: Pajinkah ¤ Komentářů (1)