Naše cesta do chomoutova
24.Březen 2007NAŠE CESTA DO CHOMUTOVA
Sraz byl naplánován na obvyklém místě v obvyklou dobu, ve kterou tam jako obvykle, zdaleka nebyli všichni účastníci. Po chvilce čekání, kterou vám však nemohu blíže specifikovat, jelikož jsem byl jedním z opozdilců, jsme se za zvuku motorů a vůně lihovin vydali na cestu. Nálada panovala dobrá, nicméně přeci jen bylo znát, že tentokráte se jede na play off a byla spíše plná očekávání a tužeb na místo obvyklé zpěvné, nebojím se říci, až skoro bujaré. I já se výjimečně snažil stejně jako ostatní přijet na stadión ve stavu alespoň částečné střízlivosti a zažít tak něco nového. Ovšem byli mezi námi i tací, u kterých jakákoli snaha byla naprosto marná, vzhledem ke stavu v jakém se dostavili, i tací, kterým snaha nevydržela ani k ceduli s nápisem Brno.
Cesta nám, kteří jsme se snažili pít tentokrát s mírou,…odhodlaně… ubíhala o něco pomaleji než obvykle, což abstinenti jistě nepotvrdí, ale přeci jen po dnech dlouhého čekání na tento den se alespoň něco dělo.
Během cesty jsme se pomalovali válečnými modro-bílými barvami snad na všech částech obličeje v často dosti zajímavých kreacích a ty, jež byli s těmito barvami na záchodě, stále podezíráme z toho, že v soukromé minutce pomalovali oněmi válečnými barvami i vlastní válečníky a válečnice. Ano jely s námy i děvčata.
Cestu jsme si zpříjemňovali různými způsoby, tedy alespoň my, kteří jsme neřídili. Řidič si zpříjemňoval cestu pouze o přestávkách pohledem na sličné slečny zaměstnány za občerstvovacími pulty a že trasu Brno - Praha dokonale zná bylo z vizáže obsluhy jasně patrné. Ve všech Fast Foodech a benzínkách, které jsme navštívili nás vítali pohledné mladé slečny ve slušivých kostýmcích, viditelně ovlivněných dobou minimalizace. V místě největší koncentrace této obsluhy dokonce byla přestávka takřka hodinová. Údajně povinná.
Cesta byla k mému údivu velice rychle za námi i přes již zmiňovanou přestávku, ve které stojí za zmínku snad jen krkolomná podivně vypadající objednávka tři hamburgery a tři brčka.
Čekání na zápas jsme si zpříjemnili v jedné z chomutovských hospůdek a na oslavu toho, že se nám povedlo přijet ve stavu alespoň částečné střízlivosti, jak jsme chtěli, provedli jsme objednávky, po kterých vlastně nebylo ani co slavit.
Na samotném zápase nic zajímavého nebylo, jelikož jsme prohráli a pozadí hokejistů mne nezajímají, přeneseme se tedy na hotel, ve kterém jsme se ubytovali. Ihned po příchodu na třílůžkový pokoj bratr vytáhl ze svého objemného zavazadla nečekanou věc. Až do této chvíle jsme totiž mysleli, že jede bezprostředně po zápase ještě na dlouhou cestu kolem světa a už má sbaleno. Když však vytáhl pouze kartáček a sadu reprobeden, za kterou by se nemusel stydět leckterý DJ, ocenili jsme jeho předvídavost, vše zapojili a dokázali jsme vedení hotelu, že na třílůžkový pokoj se vleze v pohodě celé patro.
Poté jsme vyrazili na noční tah do Chomutova, při kterém jsme obešli všechny dvě hospody.
Z první bych se zmínil jen o číšnici, která se slovy „udělejte mi uličku, jak mám takhle obsluhovat,“ dala plato nad náš stůl a po chvilce čekání na obsluhu jsme pochopili, že piva si máme rozebrat sami. Také jsme zde pěli brněnské chorály, ovšem servírka nás upozornila, že v hospodě nejsme sami a koukaje po hospodě, kde u všech stolů byli modro-bílé barvy, ukázala v zoufalosti alespoň do zrcadla na druhé straně sálu, doufaje, že ji nepoznáme. Ovšem, bohužel pro ni, prozradil ji prst, kterým ukazovala.
Vydali jsme se raději o dům dál, kde měl na kopečku sídlit non-stop. Už jeho poloha byla příslibem, že se v pořádku dopravíme zpět na ubikaci, jelikož při zakopnutí či nemohoucnosti se tělo bez problémů stane samostatným a i bez pomoci nohou pro něj nebude problém zaparkovat před hotelem. V non-stopu byla obsluha daleko příjemnější, a jak si někteří notoričtí sukničkáři všimli, i o poznání atraktivnější. Zde začalo nevázané veselí až do časných ranních hodin, při kterém nás navštívili policisté a i sám Steve Yzermann.
Páni policisté nás přijeli hlídat, jelikož se doslechli že nás chtějí napadnout domácí fandové, ovšem po krátkém dialogu, při kterém se zjistilo že v hospodě nás je více než čtyřnásobná přesila spokojeně se slovy „tak my jedem domů kluci“ odjeli neznámo kam.
Za to Chomutovský občan, který se s námi družil a po krátkém odskočení domů přiběhl v bruslích, s hokejkou, dresem Yzermann a dalším hokejovým vybavením tomu dával řádně zabrat. Naštěstí jej nerozhodilo ani zaváhání jednoho z Brňanů, který mu nechtěně se slovy ať žije Brno, přidal na dres Detritu red wings hot wings, které obědval v KFC za nemalí peníz a tak nebylo divu, že se rozbrečel a dožadoval se vrácení peněz.
Zpět do hotelu jsme se dostali podle očekávání hladce. Zde jsme ještě zapnuli repro-soustavu, otevřeli pet láhve s přineseným chlazeným točeným lahodným zlatavím pěnivím a bůhví jakým ještě mokem a pokračovali v jízdě. Mírně nás zde za ranního rozbřesku ještě překvapil řidič autobusu, který měl pokoj v jiné části hotelu, aby se mohl dobře prospat na řízení. Očekávali jsme jeho domáhání o utišení a ranní průšvih u organizátora, ovšem již jeho chůze naznačovala, že pokoj na klidném místě dosud nevyužil a s láhví v ruce a úsměvem na rtech, přichází spíše za zábavou, než-li za káráním.
Ráno jsme zjistili, že náš pokoj není nadále tím nejoblíbenějším a někteří jedinci od svých postelí na pokojích očekávali spíše spánek místo diskotéky. Nicméně zábava začala ihned po probuzení a jelikož tyto dva časové úseky nebyli rozděleny dlouhým časovým intervalem, nebylo třeba alkoholu k opětovnému nevázanému veselí. Začala hrát Julia známá z domácích zápasů, vlajky vlály po chodbách, ozývaly se výkřiky jako „dneska to vynde“ a začal se hrát fotbal s pukem.
Ten ovšem nepatřil mezi nejšťastnější nápady. Obzvláště pro mne, který při něm dokázal nepodloženost genderových výzkumů o tom, že muž nedokáže dělat dvě věci najednou a přitom pořádně a zcela s přehledem jsem bez výraznějších problémů dal jednou ranou pukem gól i botou sestřelil lustr. Nutno podotknout, že incident jsme vyřešili s vedením hotelu bez problémů a osobně jsem si přislíbil, že příště budu mít větší smysl pro detail jakým tkaničky při fotbale bezesporu jsou.
Než-li jsme odešli, stihli jsme ještě jednoho z fanoušků, který nás všechny probudil a poté se odebral ke spokojenému spánku zavřít do postele se slovy „příští sezónu tě vyzvednem.“
Poté jsme vyrazili na oběd do nedaleké hospůdky. V Chomutově je totiž všechno nedaleko.
Řádně naobědvaní jsme vyrazili do další osvěžovny tentokrát nad zimním stadionem, kam jsme se svolávali pomocí mobilních telefonů z celého města. Přicházející skupinky sklízeli veliký ohlas a vrchní, ze kterého se postupně stával komeťák, nestačil nosit pivíčka. Zpívalo se, hrál se bezpečný stolní fotbálek, což jsem kvitoval nadšením, začala kolovat slivovička a to vše mlčky pozoroval neustále spící fanoušek, kterému nápis KO na čele někdo smazal evidentně neprávem. Jak čas ubýval, stal se z vrchního již zapřísáhlý komeťák a po naučení našich pokřiků nám začal předzpívávat. Začal flirtovat s našimi slečnami lichotkami, že v Brně jsou děvčata nejhezčí, protože takové krásné dívky tady nepotkal, přičemž si zasvěcenější pod vousy brblali, že to sme ještě nedovalili nélepší kósky. Což se samozřejmě netýkalo mě, já nemám vousy.
Naše osazenstvo ještě pořádně rozbouřil příjezd brněnských hokejistů na stadion, což bylo pod našimi okny a tak jsme dali o sobě v čele s vrchním hlasitě vědět. Potom už jsme se po skupinkách začali trousit na stadion, kde jsme opět i přes více jak 300 kilometrovou vzdálenost vytvořili hráčům domácí prostředí, ve kterém jsme opět prohráli. Bohužel ani střepy z lustru nepomohli k výhře. Což je ovšem pro ostatní hotely které navštívíme velmi potěšující zpráva, neboť jsme silně pověrčiví. Ve mne se mísili pocity zklamání a mírné radosti, jelikož fanoušek, stojící za mnou, mne při snížení stavu na 1:2 málem rozmačkal a nejsem si jist, zda by neobjevil skryté síly a přežil bych vyrovnání. Dvě prohry jsme nesli pravda těžce, ale přesto jsme hráčům v závěru zazpívali „hoši my Vás nikdy neopustíme…“ a v poklidu se odebrali do autobusu za nám již dobře známým řidičem. V době, kdy už většina z nás seděla na sedadlech a čekala odjezd, smířená s další prohrou, a policisté zajišťující bezpečnost přestali být ve střehu, náhle vyběhl ze stadionu nesmířený vrchní, který s pokřikem jedině Brno, poslal k zemi asi deset chomutovských spoluobčanů. Pak už následoval jen odjezd směrem do Brna, kde nálada byla na bodu mrazu a jen nezdolní optimisté ze sebe vysoukali „doma to vynde.“
napsal/a: Papundekl_HAPS 15:27 Link komentáře (1)
