Což takhle dát si windsurfing!
Do windsurfingu sem se zamiloval hned po prvním svezení. Ze začátku je to spíš o pádech do vody a odřenejch kolenech, ale pak když se prkno celý zvedne nad hladinu a jemně klouže po hřebínkách vln, vám ten pocit nedá spát.
I když nejsem žádnej harcore surfař vydržel sem u něj až do teď.
pro milovníky informací a internetový surfaře http://xman.idnes.cz/windsurfing-nejrychlejsi-plavidlo-pohanene-vetrem-fhf-/xman-adrenalin.asp?c=A080625_130123_xman-adrenalin_fro
pro ostatní začneme obrázkem 
i na tomhle se dá jezdit.. / jezdec: Kauli Seadi, foto: PWA/Carter /
Je trochu ujetý psát o windsurfingu v zimě, ale když nemůžu bejt na prkně, tak o tom aspoň napíšu.
Začal sem na Lipně, kdy nám táta, mě a bráchovi, pronajal windsurf. Ze začátku sme se na prkně neudrželi ani vteřinu, ale pak to začalo jít a my věděli, že už u toho zůstaneme. Koupil se serf a vyrazili sme na Gardu /Lago di Grada v Itálii, asi nejbližší opravdovej serfařskej revír/. Tam začala ta pravá zábava i utrpení.
Jezero je obrovský a je pod Alpama. V létě tam vítr vane pravidelně ráno od břehu a odpoledne se otočí a vane zase ke břehu. Ideální na učení. Ráno to ještě šlo, když byla hladina klidná a vítr stálej, ale odpoledne si člověk zkusil, jaký to je plavat s prknem ve vlnách, když nejsou síly ani na to zvednout plachtu.
A to nemluvim o spoustě malejch i velkejch zranění od prkna nebo kamenů. Pomalu sme se začali tužit.
/ jezdec: Robby Swift, foto: T.Indra /
Pak sem se dostal poprvé k moři. I v Chorvatsku se dá dobře jezdit, ale někdy se musí na vítr čekat. Dobrý místo je třeba mezi Pejlešacem a Korčulou, kde je dlouhej a asi 3 kilometry širokej průliv. Moře už je trochu větší výzva, hlavně pro mě, kterej se bojí žraloků 
. Kdyby tam nikdy nikoho žralok/ nebo jak říkaj místní morski pas/ nenapad, nebál bych se. Ale je to extrémně vzácný. Takže sem nased a jel. A bylo to, serfování na moři je úžasný.
Teď jezdim zřídka, plánuju taky obnovu výbavy, ale na jaře zase vzhůru!
