Pohádka o tom jak řezník Kotletka málem přišel osvůj sen
Řezník Vendelín Kotletka nebyl špatný člověk. Jen jednumalou vadu přece jen měl. Byl hodně na peníze. Ono se zase na druhou stranunení co divit. Řezničina je práce hodně těžká a Vendelín dobře ví jak se nakaždou korunu nadře.
Jestli se milé děti divíte tomu jménu Vendelín, ono se užtak mnoho chlapců nejmenuje, viďte, tak vězte, že se tak jmenoval i jehodědeček i otec. A všichni byli řezníci, a tak i náš Vendelín se tomuto řemeslu vyučil. Už jenom proto, aby ze světanezmizely slavné Vendelínovy klobásky bukem uzené, jejichž recept je tajný poněkolik generací a pro které si lidé jezdili i hodně z daleka.
Vendelín zdědil po tatínkovi velký domek na náměstí. Dolev přízemí byl řeznický krámek i s výrobnou a v patře bylprostorný byt 3 + 1 do kterého Vendelína přinesl čáp. Na dvoře byla ještě velkáudírna, která někdy tak voněla, že to byla pro všechny pejsky z města tanejkrásnější vůně na světě a kdyby byli jako lidé, tak by si klobásky ukládali dopeřinek, aby měli krásné sny.
Vendelín už nebyl úplně nejmladší, čtyřicítku už lonioslavil, ale byl trochu stydlivý a tak žil v domě sám bez ženskéstarostlivosti.
Jednou ho pozvali do nedaleké vesnice na zabijačku, ne tedyjako hosta, ale jako řezníka, aby tam vykonal svoji práci. Přijeli pro něj kekrámu autem a do místa konání ho odvezli. Ale jak už se to někdy stává, špatněse domluvili a když se chtěl Vendelín vrátit domů, tak zjistili, že tam nikdonení střízlivý. Vendelín jen mávl rukou, výslužku odmítl, jednak se s nínechtěl tahat a potom on ani o maso moc nestál. Jeho nejmilejším jídlem bylyjahodové knedlíky máslem polité a tvarohem posypané. A vydal se pěšky domů. Ajak jde mezi poli a loukami, kousíček od lesa, najednou uvidí chaloupku svýchsnů. Patrový domeček s doškovou střechou se koupal v zářizapadajícího slunce, stříbropěnný potůček protékal kolem něho, všude klid, že istádo srnek se páslo na loučce kousek od chaloupky. Vendelín měl i pocit, žez lesa slyší tichounký nápěv písničky, kterou si zpívaly lesní víly.Zkrátka pohádka. A vtom ještě Vendelín vidí plachtu, že je chaloupka na prodej.Ta musí být moje, řekl si, když si opisoval číslo na které se mělo volat.
V noci se mu zdálo o chaloupce, srnkách a vílách a hnedráno vzal telefon, aby zjistil zda je chaloupka stále na prodej. A byla, miléděti. Sice za cenu nad kterou šetrná Vendelínova duše nejásala, ale krása něcostojí. Že bude muset prodat svůj domek na náměstí hned věděl, jinak by nachaloupku neměl dost peněz. Tak si hned dal do místních novin inzerát, že prodádům na náměstí i s řeznictvím. A čekal, ani do krámu nešel, na množstvítelefonátů od zájemců. Že by si na prodej domu najal odborníky ho sice napadlo,ale když si uvědomil, že by jim musel zaplatit provizi, tak rychle tutomyšlenku opustil. A kolikrát, milé děti, myslíte, že mu telefon zazvonil,nebudu vás napínat, jen jednou a to proto, že mu nějaká paní nabízela levnévolání do jeho telefonu. Jinak nic. Tak si Vendelín řekl, že tudy cesta nevedea dal si inzerát na internet. Uběhlo 14 dní a nic. Do toho, aby toho nebylomálo, mu volali prodávající chaloupky, že se jim ozval další zájemce a že užnemůžou na něj čekat. Tu noc se Vendelínu moc špatně spalo. Jeho vysněnáchaloupka s potůčkem, se srnkami a to vše se koupající v té sluneční záři,vše je pryč. Nikdy to nebude moje. Když nad ránem přece jen usnul, najednou semu ve snu zjevil fousatý obličej s krásnýma modrýma očima. Kdo jsi ?zeptal se Vendelín ze snu. Jsem svatý Bartoloměj, patron všech řezníků a chcise tě zeptat, Vendelíne, co to děláš za blbiny? Vždyť o ten krásný domečekpřijdeš. Proč se neporadíš s lidmi, kteří tomu rozumí ? Já se polepším,polepším, šeptal trochu nesmyslně Vendelín, protože nevěděl co se na takovérady svatým říká, ale to už se probouzel ze snu a venku byl bílý den.
Hned dopoledne vzal telefon a volal nejznámější realitníkanceláři, aby už odpoledne před řeznictvím zastavil krásný vůz z barevnýmbalonem vymalovaným na dveřích a usměvavý pán si hned s Vendelínem potřásárukou. Krásný dům, pane Kotletko, moc krásný, říká makléř při prohlídce. A pročho vlastně chcete prodat ? A Vendelín spustí: chaloupka, potůček, srnky to všev záři zapadajícího slunce atd. jen o vílách nemluvil.
Já vím pane Kotletko, já jen přemýšlím, proč tento domeknepronajmete jinému člověku z vašeho oboru, to by pro vás bylo výhodnější,domy jako je váš se nyní neprodávají za nejlepší ceny a jestli máte našetřenénějaké peníze, tak hypotékou by se řešila jen malá částka a domek by zůstalváš. Na vaše splátky bance by hravě stačily peníze, kolik by vám platilinájemné. A za pár let by vám nájemné zůstalo celé a měl byste stálý příjem iv době, kdybyste nepracoval. Takové zajištění na stáří. Kotletka vyvaliloči. Tohle ho nenapadlo. Bartoloměj měl pravdu.
Jen jedna věc mu vrtala hlavou. Ale vaše provize by bylav případě prodeje větší než když dům jen pronajmeme. Makléř se usmál, toje pravda, ale vy o tom povíte svým přátelům a ty potom zase budous důvěrou volat mne a já jim také rád pomůžu. Poctivost se vyplácí. Kdybystešidil klobásky, mimochodem, koupil bych si jich asi tak kilo, tak by se vám semlidi pro ně nevraceli. Poctivost se zkrátka vyplácí.
Do týdne byl domek pronajatý, k ceně pronájmu ještě přidali ten vzácný recept naVendelínovy klobásky aby ani lidé o nic nepřišli. Makléř té realitní kancelářeještě dohlédl na prodej chaloupky, aby bylo vše v pořádku a Vendelín siuvědomil, že ne každé šetření je dobré.
Už jsem tam dlouho nebyl. Zajedu si tam pro klobásky a takyse podívám zda si nějaká víla k Vendelínovi nenašla cestu. Proč ne, jsmepřece v pohádce.
Dobrou noc.
napsal/a: Pedro56 10:14 Link komentáře (0)
Perníková chaloupka.
Většina pohádek, milé děti,začíná větou „bylo nebylo, kdysi dávno“. Dnešní pohádka bude ze současnosti,abyste věděli, že pohádky se stále dějí. Tak už si hezky sedněte aposlouchejte.
Se sourozenci Jeníčkem se jenrozplýval
Cpali se tím perníkem a vůbecnezpozorovali, že se otevřely dveře od chaloupky a nad nimi se zjevila osoba. „Kdotu loupá můj perníček?“ Děti neodpověděly. Jednak ztuhly hrůzou a kromě tohoměly plnou pusu toho perníku. Osoba je popadla za krk, límec na letním oblečeníneměly a už je táhla do chalupy.
Když byly děti v chaloupcetak si na světle tu osobu prohlédly. To, co viděly, je nikterak neděsilo, před sebou mělynormální babičku, která žádný strach nenaháněla, ale to co potom ta stařenkařekla je hodně moc překvapilo. „Děti, já vás upeču a sním.“ S toutovariantou oba šibalové opravdu nepočítali. „A proč?“, vypadlo z Mařenky. Ababička jim začala vyprávět svůj jímavý příběh.
„Situace se má tak, že mám hlad.Jsem diabetik, perníček nemůžu, valorizace důchodů se nekoná, důchod mám malý anáklady rostou. Po zaplacení daně z nemovitosti, kterou mi zvedli, tentoměsíc prostě nevyjdu. Tak mi nezbývá, než vás sníst. Sice maso nemám ráda, aleco se dá dělat? Žít se musí. Nejradši bych chaloupku prodala a zbytek života ,za utržený peníz dožila v v civilizaci, třeba v domě se sociálnípéčí. Ale kdo si koupí chaloupkuv hlubokých lesích?“a Mařenkou si osud drsně zahrál. Místo očekávanédovolené v oblíbeném Španělsku, museli trávit část léta na chalupě babičkyve východních Čechách. Důvodem této nemilé situace byla silná viróza maminky.Co se dalo dělat? Koupali se v rybníku, učili se kouřit a poznávali krásuživota venkovského lidu. Mařenka byla bystrá holčička které bylo skoro 14 let ajejímu statečnému bratříčkovi bylo už
S telefonem v rucehledali souřadnice ani si neuvědomili, že se ocitli sami uprostřed hlubokýchlesů. Najednou na displeji telefonu zmizel obraz a oni zůstali ztraceniv divočině s telefonem bez signálu. Co podniknout ? Jeníčka napadlovyšplhat na strom a podívat se, zda někde neuvidí světýlko, protože se velmirychle setmělo. Ale pro jeho nadváhu se mu to nepovedlo. Tak se oba hladoví anešťastní sourozenci vydali cestou necestou, neznámo kam. Klouzali po kamenech,zakopávali o kořeny a spadli do potoka. No prostě hrůza. Po dlouhém blouděníoba otrhánci konečně viděli v dálce světýlko. „Mařenko, tady je chaloupka“,povídal Jeníček, „jsme zachráněni“. Netušil, ten statečný chlapec, jak strašněse plete. Chaloupka byla krásná, barevná a co je překvapilo, tak taky voňavá.Zkrátka, milé děti, byla celá z perníku. Jak měli hlad, zapomněli naslušné vychování a hned si utrhaný perník cpali do úst. To byla dobrota, žádnýtakový jako z poutě, s nápisem „Stará nebruč“, ale byl měkoučký a najazyku
V tom to Mařenku napadlo. „Víte,babičko, já jsem původně chtěla, abyste nám ukázala, jak se na lopatě sedí apotom bych vás strčila do pece, ale píše se přece jen jiné století a stařenky seuž jen tak neupalují. Tatínek pracuje u úžasné firmy RE/MAX Nova a ta vászachrání!.“
Jak Mařenka řekla, tak se takéstalo. Tatínek přijel autem na kterém byl vyobrazen veliký balón, sepsals babičkou smlouvu a pak to už šlo ráz naráz. Podívat se na chaloupkupřišlo několik lidí a velmi brzo se našli kupci. Podepsala se rezervačnísmlouva, vyřídila se advokátní zástava, potom kupní smlouva a změnav katastru, to vše pro babičku bez práce a zdarma a babička se mohlastěhovat do nového domova.
Chaloupku si nakonec koupiladcera sedláka Krušiny, která měla za muže majitele firmy Pardubický perník .Přestěhovala se do města a obě děti ji tam pravidelně navštěvují. Zkrátka všedobře dopadlo.
Jistě jste pochopili, žezachránce celého hrůzného příběhu je také jeho autor. Proto jestli taképotřebujete prodat chaloupku, byt, palouček u lesa, pole nebo baráček, pomůžuVám jako babičce.
napsal/a: Pedro56 10:12 Link komentáře (0)O Jasoňovi a Drsoňovi
Dnes vám milé dětibudu povídat pohádku o Jasoňovi a Drsoňovi. Oba chlapci byli bratři a navícdvojčata. Podobali se spolu tak, že si je vlastní maminka pletla a tohovyužíval Drsoň, který, když maminka zavolala, vždy utíkal první pro sladkost, apak se pro ní znovu vrátil jako jeho bratr a tak se na Jasoně někdy aninedostalo. Drsoň se mu potom smál, ale Jasůněk si z toho nic nedělal, jenmávl rukou a vlastně to i svému bratru i trochu přál.
To bylo totiž tak,Jasoň byl dobrák, rád se s každým rozdělil, každému pomohl a i sýkorkykrmil. To jeho bratr Drsoň byl pravý opak. On byl, jak to slušně říci, zkrátkaneměl dobrou povahu. Oba byli ale velmi chytří a ve škole se moc dobře učili.
Čas běžel jakosplašený a najednou byli z obou chlapců švarní mládenci. Měli moc hodnéhotatínka a ten když viděl jak chlapci začínají dospívat, plivl si do dlaní,vybrakoval spoření s Liškou a začal stavět pro kluky dvojdomek. A kdyžzačali oba bratři studovat vysokou školu, slavnostně jim předal klíče od jejichdomků.
Každý měl nyní svojípolovinu domku a tak si pohodlně bydlel ve svém. Tak to mohlo být dál po celýjejich život, kdyby se oba nezakoukali do stejných krásných očí MaruškyKudláčkové ze zemědělské fakulty. Začal s ní sice chodit Jasoň, ale Drsoň,podobně jako když je maminka volala ke sladkostem, využil své podobys bratrem a na Marušku si podle počíhal před školou a vydával se zabratra. A znovu tak slízl sladkou odměnu, která mu nepatřila.
Ale to už bylo nadobráka Jasoně moc. Poprvé si bouchl do stolu a rozhodl se, že už bratra nechcevidět. Tak se rozhodli, že oba prodají své domky a začnou bydlet každý někdejinde. Tatínka to sice mrzelo, ale co mohl dělat, oba byli dospělí a měli svojíhlavu. Jo a Kudláčková si stejně vzala řezníka Joudu, se kterým se seznámila naškolní praxi na jatkách.
A tak Drsoňovi začaltanec. Vůbec nepochyboval, že je chytřejší než jeho bratr. Zadal prodej svéhodomku 16 realitním kancelářím, zkrátka každému, který měl chuť jeho domekprodávat a těšil se, jak se budou zájemci o koupi vzájemně přeplácet. A po očkukoukal, co dělá jeho bratr.
A zatímcok Drsoňovi chodili makléři s foťákem jeden za druhým, u Jasoně bylklid. Jen se tam objevila plachta, že je dům na prodej.
To víš, smál sev duchu Drsoň bratrovi. To ti tak pomůže, já mám tolik makléřů a ty jentuhle plachtu. Já budu mít zlaťáky, těšil se.
Tak uběhly dva měsícea u domku Jasoně zastavili stěhováci a začali dělat svojí práci. Co se to děje?Drsoň z toho byl celý tumpachový. Jak to, že se stěhuje dřív jak já? Vždyťjá mám tolik makléřů.
Dál plynuly týdny aměsíce a Drsoň stále bydlel ve svém starém domku. Po dlouhé době se mu přecejen podařilo domek prodat, ale zdaleka nedostal tolik zlaťáků kolik čekal.
Tak si šel zlomenýDrsoň postěžovat svému tatínkovi a nadával na štěstí, které měl jeho bratr.Tatínek se usmál. To nebylo štěstí. Ty jsi sice uvažoval chytře, více lidíprodá více rohlíků, ale dům není rohlík a tady platí trochu jiná matematika.Tvůj bratr pověřil prodejem domu jen jednu realitní kancelář, která se o nějstarala, dala plachtu, zajistila roznos letáčků i dole na náměstí ve vývěsce seobjevil její inzerát. Dokonce v realitním časopise jsem ho viděl. Nainternetu byl jeho krásně vyfotografovaný dům uveden sice jen jednou, ale tvůjtam byl šestnáctkrát a pokaždé s jinou cenou. To vypadalo strašně divně.Nikdo z těch tvých makléřů nedal svoje peníze na podporu prodeje tvéhodomu, protože se logicky bál, že ho prodá někdo jiný. Tvůj bratr měl osobnímakléřku, která vše vyřídila, bratr neměl vůbec žádné starosti a ona se nebálainvestovat do prodeje. A víš za kolik nakonec tvůj bratr domek prodal? Zeptalse tatínek a cifru mu pošeptal do ucha. Cože, zesinal Drsoň a ukryl svoji tvářv dlaních. Ten mě dostal, vzdychl a šel si k bratru půjčit peníze nanovou kuchyň.
Tady pohádka končímilé děti a to, že se nakonec Jasoň oženil z krásnou makléřkou je přeceúplně jasné.
Dobrou noc.
