Říkanka o tragédovi

Jedna dvě, tragéd jde,
jde sáma vítr mu vane do očí,
tři čtyři, je s ním zle,
stále sám a vločky mu kryjí obočí.

Dál kráčí tmou i světlem,
dál a dál, stejně jako prve,
mlčky a sám zápasí s větrem,
po tvářích stékají slzy z krve.

Vločky dosednou, roztají se a vytratí,
krůpěje vody chvíli září a pak seschnou,
každý raději svůj zrak odvrátí,
když míjí postavu s tváří sehlou.

Nikomu neublížil, jemu ublíženo bylo,
s štěstím si vždy jen vykal,
nemohl říct: "Dobře se mi žilo."
Nestěžoval si, pouze tiše vzlykal.

Cestuje světem bez radosti,
bez lásky urazil už dlouhé míle,
bez přátelství, jen smutku bylo dosti,
dál beze stop jde cestou prostou cíle.






Vrah

Kůži párají střepy,
do srdce led vniká,
plamen požírá střechy,
tiše, mrtvý vzlyká.

Duši rozervali vlci,
sny lehly popelem,
nač lásku přeci?
Do propasti jak povelem.

Otoč nožem v ráně,
vstříc utrpení jdu,
já smrti nabízím rámě,
před sebou jen tmu.

V hlavě nic, zkrátka bědno,
snad jen hniloba a prach,
tys byla moje všechno,
bylas i můj vrah.





Čím jsem

Jsem jen ozvěna,
tichý hlas z mlhy,
ozvěna bez jména,
otisk dávné něhy.

Jsem pouhou kapkou deště,
letního deště nad oceánem,
chci chvíli padat ještě,
pak mi vlny budou pánem.

Jsem vlasem na podlaze,
mrtvým spadlým vlasem,
sám a přesto je mi blaze,
s osudem smířen já jsem.

Jsem nábojem v pistoli,
Jsem smutným vytím vlčím,
Jsem láskou která nebolí,
Jsem vším a taky ničím. napsal/a: Petulinka.Feiby 23:16 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář