Malý chlapec se zeptal mámy:

„Proč pláčeš???“

„Protože jsem žena,“ odpověděla mu.

„Nerozumím,“ řekl.

Máma ho jen objala a povídá:

„A nikdy ani neporozumíš.“

Potom se chlapec zeptal svého otce:

„Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?“

„Všechny ženy pláčí bez důvodu,“ bylo všechno , co mu mohl otec odpovědět.

Malý chlapec vyrost a stal se mužem, ale stále nerozuměl, proč ženy pláčí.

Nakonec se zeptal Boha:

„Bože, proč se ženy rozpláčí tak lehce?“

Bůh odpověděl:

„Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.  Stvořil jsem její hruď dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí. Dal jsem jí tvrdost, která jí pomůže stále pokračovat, když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu navzdory chorobám a únavě bez stěžování si. Dal jsem jí cit milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy, když ji její dítě velmi hluboko ranilo. Dal jsem jí sílu přijmout svého manžela navzdory jeho chybám a zformoval jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce. Dal jsem jí moudrost, aby věděla, že dobrý manžel nikdy neraní svoji ženu, ale někdy zkouší její sílu a její rozhodnost stát vedle něho bez výhrad. A nakonec jsem jí dal slzu, kterou vyroní, která je výlučně její, aby ji použila kdykoliv je zapotřebí. Vidíš. Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu, jakým si češe vlasy. Krása ženy musí být vidět v jejích očích, protože ty jsou branou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska.“