Čekám....nevím na co. Snad pořád nepřestávám doufat, že se dočkám rána.
Jak jsem najivní. Dobře vím, že světlo slunečních paprsků už nikdy neuvidím.
Že už nikdy neucítím tu zlatou zář, která každé ráno obejme celý svět a dá mu nvou naději, a možnost uniknout ze tmy a z nejistoty.
Já už tohle nikdy nezažiju. Už nikdy to nepocítím.....
Čekám.....vím na co, ale nechci si to přiznat. Nechci myslet na to,že konec se blíží. A tak si představuju JEHO pohled.Jeho jasný a pronikavý pohled, který měl v sobě tajemnství, které se mi nikdy nepodařilo odhalit. Prohlédla jsem ho, až když umíral. To tajemnství,se jmenovalo "strach".
Ano-on,který se NIKDY nebál a byl vždy výtězem,měl v očích strach.Nosil ho v sobě.ale nedal mu šanci projevit se.Možnáproto byli jeho oči tolik zvláštní. Odhodlané a pevné ale vždy v nich byl záblesk čehosi...čehosi zvláštího...záblesk strachu.
Čekám. I já mám v očích strach........měla jsem ho v sobě, jako on. Říkával mi,že mám zvláštní oči. Že mám zvláštní pohled který v sobě ukrývá tajemnství, ale že ho nedokáže prohlédnout.
Umírám jako ON......to jeho strach přežíval v mých očích.......
divinegia1 (1x)
