Tramvaj plná touhy

27.Říjen 2013

Stávají se občas věci, které jednoduše nevysvětlíte. Setkání, moment, pocit neuchopitelnosti a to vše ve vás zůstává!

Po ránu, kdy jsem zpracovával agendu literární soutěže, jsem se odpoledne vykoupal a zaskočil do města. Odevzdaně jsem si sedl do tramvaje a nic nečekal. Tramvaj kodrcala po kolejích, venku lidé chaoticky pobíhali po ulicích a všude kolem byl něžný jarní klid.

Nějak jsem sice nechápal, co se to venku děje, a v tramvaji jsem si četl Fernauovo pojednání o římských císařích. Podvědomě jsem vnímal kolem sebe ty malé drobnosti, které dělají život zajímavým.

Předně jsem si všiml už doma, u zrcadla, že skráně pomalinku mění barvu ve středněvěkou šeď. Pro normálního chlapa je to vyznamenání, ale pro buřiče a revolucionáře to je opravdový pád do hlubin.

Místo „hrdé“ smrti na barikádách zestárnu jako nějaký myšlenkově pomalý politik nejlépe z vládnoucí strany.

Pak jsem si v tramvaji uvědomil, že je krásné jaro a že mám svět rád. Kupodivu rád.

Rád stojím a pozoruji lidi kolem sebe. Už nepotřebuji třást kaštanem, abych zjistil, jestli je strom plný plodů, a nepotřebuji lézt do koruny, abych si dokázal, že jsem hrdina.

Nějak jsem prodal nároky na pravdu a vyměnil je za touhu pochopit sám sebe a smysl času, který je nám určený. Venku za oknem pobíhala v dětských šatičkách asi čtyřletá dívka a a cosi volala na lidi kolem. Ti se jen usmívali drobné tanečnici. Usmíval jsem se s prstem na rozečtené stránce.

Seděl jsem naproti starší paní v tramvaji, která těkala pohledem po celé tramvaji. Jakoby by se bála, ale pak se na mne zadívala. Raději jsem se díval na své špičky bot. Z rukou mi vyadla kniha a já ztratil rozečtenou stránku. Sklonil jsem se a knihu sebral. Stařenka sedící naproti mně v ruce svírala fotografii a po obličeji stékaly slzy.

Zadívala se mi do očí a já nemohl uhnout pohledem.

Třesoucí se rukou mi podala fotografii a řekla: "Byl vám celý podobný..."

Nechápal jsem kdo, ale pak jsem se zadíval na fotografii. Tam stál hubený muž a usmíval se. Nevím, jestli mi byl podobný, ale marně jsem hledal slova. Stará paní seděla a pohled se jí stále mlžil.

"Myslíte, že mi je podobný?"

Usmála se a na chvilku zamyslela.

"Odešel jednou za války a už se nevrátil. Bylo mi šestnáct a on zemřel když ho odváželi do Osvětimi. Na stěně jsem v Terezíně od něj našla vzkaz... Nebo aspoň myslím, že byl od něj."

Hlavou mi proběhla vzpomínka na Terezín. Tísnivé ticho smutného místa.

Všude plno bolesti.

"To mě mrzí..."

"Mladíku, nemusí. Padesát let chodím po ulicích a hledám ten obličej. Víte, milovala jsem ho, moc jsem ho milovala. Vzala jsem si ho ve čtyřicátým, bylo mi."

Třesoucí se dlaní si utřela slzu.

"Hrozná doba, ta válka..."

"Hrozná, mladý pane, hrozná. V den, kdy si mne bral jsem se lekla, když mne chtěl políbit. Ale celý život lituji, že jsem ho nepolíbila, celý život..."

Stará paní seděla a plakala. Hlavou mi běžely miliony myšlenek. Vnímal jsem vítr venku na ulici. Cítil jsem plačící holčičku na chodníku a běžícího poslíčka za roh domu.

Zvedl jsem se a pohladil starou paní po tváři. Pak jsem se naklonil a políbil ji na ústa.

Cítil jsem její vůni a vnímal každý pór její zestárlé kůže. Po tvářích jí padala kapka zakapkou.

Do ruky jsem ji vložil vizitku s telefonem. Snad ze slušnosti.

Otočil jsem se a vystoupil z tramvaje. Na ostrůvku pobíhalo splašeně několik lidí.

Tramvaj chvilku stála a stará paní přilepila dlaň s vizitkou na sklo. Jakoby se tiše ptala : „Smím,“.

Přikývl jsem a najednou zabzučela kola na kolejích a tramvaj zmizela.

Třeba jednou zavolá.

Dneska byl krásný jarní den. 

napsal/a: Radek680816 22:07 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář