Vstal jsem... vstal jsem jedno ráno, když už vlastně bylo poledne. Docela absurdní, nemyslíš? asi jo...
vylezl jsem z postele a nasadil si své milované opánky, které se mnou prochodily dětství, školní věk i teďka... teďka se mnou chodí... idkyž až teď mi jsou akorát- jako poselství, tkeré jsem si s sebou od rána života nosil, ale až teď jsem pochopil jeho význam...
není mi nějak dobře... asi si udělám čaj... zalévám vařící vodou sáček čaje ,proti chřipce a nachlazení, v mém oblíbeném šálku, který každé polední ráno léčí mou hořící duši... Jak kapky dopadají na papír, ten zvuk mě přinutil se usmát... jaká to groteska... V témném dni taková dávka smíchu... moje svědomí se na bránici otáčí jako dav zbožných lidí na rušitele při mši v kostele, rušitel se okamžitě sklidní a zase zmlkne... napsal/a: S-Robie 11:11 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář