*Děťátko
Byla o tři léta mladší než on a přece jí říkal, že ona je ještě
dítě. Smál se jí a říkal, že ji nemůže mít rád. Oči měla věčně
uplakané. Ono jí bylo teprve patnáct let. Ale měla ho ráda,
potřebovala ho. Byla dětská, to ano, ale byla krásná. Plakala
celé noci.
On pak odešel na vojnu. Za dva roky se vrátil a dozvěděl se,
že už nežije.
"Umřela, chudinka," řekla její matka.
"Do poslední chvíle volala Tvoje jméno, mnoho trpěla."
Natrhal jí kytičku fialek a donesl na její hrob.
"Děťátko moje, já Tě jen zkoušel, měl jsem Tě opravdu rád..."
- Zašeptaly jeho rty, když mu po tváři stékaly slzy...
*Malý kovboj
Nejkrásnější okamžik v mém životě byl, když se mi narodil
syn. Nelze vůbec popsat ty okamžiky, když mi vyrůstal před
očima a jak se mi podobal. Lišil se od ostatních dětí, ne
vzhledem, ani svým chováním, ale tím, že nikdy, ať mu
kdokoli a kdykoli ublížil, neplakal.
Jednoho dne si hrál pod okny s dětmi na kovboje. Když přišel
domů, řekl, že ho bolí hlava. Poprvé byl smutný, bledý a jeho
oči měly divný lesk. Na druhý den jsme s ním šli k doktorovi.
Lékař řekl, že má leukémii, že musí zemřít a on to věděl. Bylo
to jediné dítě, které mi žena mohla dát.
Večer, před tím než zemřel, mě zavolal do svého pokoje. Byl
to strašný pocit pro chlapa jako jsem já. Byl plný síly a já ho
měl radši než svůj život.
Sedl si vedle mě, vzal mou velkou ruku do své malé ručky a
povídal. Nejprve o tom, jak má rád maminku, jak zbožňuje
svého velkého tátu. Pak o tom, jak se mu líbí, když kvetou
stromy, jak moc by si pod nimi chtěl hrát s dětmi. Potom se v
jeho očích objevily slzy a on potichu, že jsem to sotva slyšel,
řekl:
"Tatínku, prosím Tě, slib mi něco!"
"A co Ti mám slíbit, můj malý?"
"Slib mi...tatínku, že dětem a vůbec nikomu neřekneš, že malý
kovboj plakal!"
*ROZHOVOR MILENCŮ
ON: Konečně už jsem se nemohl dočkat.
ONA: Já odjíždím.
ON: To snad nemyslíš vážně.
ONA: Myslel jsi někdy na mě?
ON: Na každém kroku!
ONA: Podváděl jsi mě někdy?
ON: Šílíš?
ONA: Tak já zůstanu.
A ted' si celý text přečti ještě jednou ale odzadu...
