|
|
O mně |
Jméno: Sandra.a
Domov: Semily
O mně: AhOjQy,nEcHcU sEm PíSaT nĚcO cO nEnÍ pRaVdA ...
TkŽe,PiŠtE - PoZnÁte 3›
Koukni na profil
|
Kategorie |
|
Poslední články |
|
Archív |
|
Návštěvy |
|
Powered by |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
22.Červen 2007 |
|
|
|
|
|
Sebeposkozovani....clanek.... |
Je středa, 10:45, a martina počítá poslední minuty do konce vyučovacíhodiny. Už ví, že to znovu nevydrží. Rychle zvedne ruku (schovanou dodlouhého rukávu) a hlásí se jak o život. ,,Můžu si, prosím odskočit nazáchod?" Učitel je naštěstí pohodář ,tak ji pouští. Martina popadnekabelku a vystřelí ze třídy jak namydlená střela. Zrychlený dech,spocené ruce...utíká jak oživot - v hlavě ji poletuje jen jednamyšlenka - už jen chvilku a konečně! Konečně mi zase bude líp. vběhnedo kabinky okamžitě za sebou zamkne, sedne na prkýnko a nervózněprohrabává kabelku, až to nejde! Svoji oblíbenou...žiletku! Ikdyž bystedo ní na první pohled neřekli, Martina trpí sebepožkozováním!,,Odmalička jsem vyrůstala ve stínu své mladší ségry Lindy. Pro našebyla vždycky dokonalá - byla tou ideální holčičkou, kterou se všudechlubili. A já? Já jsem byla ,,jen ta druhá". Sama nevím, proč to takbylo - možná proto, že s Lindou to těsně po narození vypadalo špatně.Byla několik měsíců v inkubátoru a nikdo jí nedával šanci, že by mohlažít... Ale kdybych vám to neřekla, tak to na ní dneska nepoznáte -dostala se z toho do jednoho roku a od tý doby je normální, úplnězdravá holka!" Tatínek Martinu nikdy za nic nepochválil, a když se mu snějakým úspěchem pochlubila, přešel to mlčením. Ale běda když se jíněco nepovedlo - to byl oheň na střeše - nadával jí několik hodin adůležitě uděloval tresty. Mohlo by se zdát, že se špatně učila, alenaopak - nejhorší známkou na základce byla dvojka. Ale i těch pár codostala do žákovské si tajně přepisovala na jedničky a falšovalapodpisy. To všechno jen proto ,aby se stala ,,oblíbenou dcerou" svýchrodičů, aby se jim zavděčila. Bohužel ani to nepomohlo a co víc - kdyžse to provalilo prožila si Martina doma peklo! S maldší sestrou sinikdy nerozuměla, a není se čemu divit. Linda ji před rodiči ponižovalaa vyžívala se pak v Martininých depkách. Proto se tak upnula svojinejlepší kamarádku Jitku. S ní trávila nejvíc času, jí svěřovala svojenejvětší tajemství, ona pro ni byla prostě všechno! O to bolestivějšípak byla rána, kterou Martina dostala ve svých čtrnácti letech - Jitkase začala kamarádit s její ségrou Lindou. Najednou byla martina úplněsama... I když je to pěkná holka a každý kluk se za ní na ulici otočí,sama si připadala jako malá, ošklivá, k ničemu. A právě tehdy tozačalo: ,,Už ani nevím, jak mě to napadlo. Bylo to zas po nějakýmhysterickým výstupu otce. měla jsem depku jako sviňa a seděla zamčená vkoupelně, kde se mimo jiné povalovala žiletka. Tak jsem ji vzala a jentak si s ní hrála. Pak ji přiložila k zápěstí a... řízla se. Šíleně tobolelo, ale na druhou stranu se mi strašně ulevilo - ta fyzická bolesttotálně přehlušila mojí depku. Bylo mi tak krásně." Tahle ,,náhoda" sepro Martinu stala osudnou - najednou měla na všechno lék - jakmile jíbylo smutno nebo jí někde ublížil schovala se někam na klidné místo ařezala se. Přinášelo jí to velkou úlevu, pocit, že je ,,volná". Jenže sjídlem roste chuť a Martina začala být na sebepožkozování závislá.,,Musela jsem u sebe mít pořád nějakou žiletku - čím tupější, tímlepší. Kvůli hygieně jsem je, ale střídala, abych si do těch rannezanesla infekci. Jednou se mi ale stalo, že jsemu sebe žádnou nemělaa myslela si, že se zblázním! Rychle jsem si teda šla koupit skleňenouflašku s pitím - obsah jsem vylila a láhev pak rozbila a pořezala sekusy skla. Nikdy jsem se nechtěla zabít! Jen jsem prostě potřebovalacítit fyzickou bolest, abych prožívala tu euforii a ulevilo se mi o tébolesti. Víc jsem se řezala do nohou, protože tam to není tolik vidět.V létě jsem tak ale musela chodit v sukních a v kalhotech - nickrátkýho (natož plavky) nepřicházelo v úvahu. "Čím víc si Martinaubližovala, tím míň času trávila ve společnosti a tím víc se uzavíralaso sebe. Skoro pořád tak byla sama se strachem, že ,,to" někdo objeví.Styděla se za sebe, za své zjizvené tělo. Cítila se odporná,znetvořená. Rozhodla se, že s tím skoncuje: ,,Věděla jsem, že topřestávám dávat. Zkusila jsem se z toho dostat sama. Ze začátku tovypadalo slibně - dokonce jsem měla období, kdy jsem na sebe třeba dvaměsíce vůbec nesáhla, ale pak se to zas přehouplo do druhýho extrému ajá se řezala i několikrát za den! Už jsem nevědělo co dál. Začala jsemse bát ,abych to jednou nepřehnala a nepodřezala se k smrti!" TehdyMartina sebrala poslední zbytky sil a rozhodla se zajít k psycholožce.,,Strašně jsem se bála tam jít... Cizímu člověku říkat něco takintimního. Ale zatnula jsem zuby, našla na internetu kontakt avyrazila. Když jsem paní doktorce odvyprávěla všechny svý problémy,strašně se mi najdenou ulevilo. Konečně jsem našla někoho, s kým jsemmohla o svým trablech mluvit." Martina teď pravidelně dochází kodborníkovi a její stav se rapidně zlepšil. cítí se daleko vícsebevědomější, věří si, a dokonce si našla i kluka! ,,Péˇa je stašněmoc hodnej - ví o tý blbosti, co jsem si prováděla a bere mě takovou,jaká jsem. I s těma jizvama, který nikdy nezmizí... Už kvůli němu dotoho nikdy nespadnu znova!"
Zajimavy kluk ji muze zmenit.... |
Vložil Sandra.a @ 19:06
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|