Vše začalo jako jeden z večerů, který nebude stát za moc. Vždy si dávám dost času, abych nemusel dobíhat autobus, ale poslední dobou se mi běh stává pravidelným zpestřením cesty na zastávku. Když jsem pak o 30 minut později vystupoval na hlavním nádraží a prodíral se davy mladých lidí, připadal jsem si jako při výlovu rybníka. Prodíral jsem se desítkami mladých lidí, kteří ve snaze najít si dobré místo v oblíbeném klubu vyrazili za zábavou ještě za světla.

Do Skaly jsem dorazil 15 minut před začátkem představení, koupil jsem si lístek do třinácté řady, sedadlo třináct. "Bezva," pomyslel jsem si a šel si sednout do sálu. Najednou kino pohaslo, lidé ztichly. Tohle klišé je jedno z mých oblíbených. Nikomu to neříkej, se jmenoval film, který jsem si vyhlídl v programu. Byl o chlápkovi, kterému zabijou ženu. Herec, který hrál měl kolem 40let. Jeho partnerka byla nádherná francouzská herečka*. Byla to žena, po které touží každý chlap a v koutku duše ji hledá mezi ostatními. Ještě zpátky k filmu. Nakonce se ukázalo, že po osmi letech je jeho manželka stále na živu. Víc prozrazovat nebudu.

Většinou filmů ani nedokoukám, ale tenhle stál zato. Když jsem odcházel z kina, tak jsem šel sám na tramvaj, lidi kolem jsem vnímal jen jako prázdné schránky. Nemohl jsem se na nic soustředit. Jen jsem si pořád říkal – "do prdele, tohle byl ale dobrej film. Nikomu to neříkej!"