Básně
teď budou my dny poloprázdný.
To, co bylo, není už rozdělil nás ostrý nůž.
To já řekla tu hnusnou větu:
nechci s tebou jít na další metu.
Mezi náma už to nemá cenu,
najdi si jinou lepší ženu.
Chci fakt být jenom tvoje známa,
nemá to cenu mezi náma.
ne, není to žádný hřích, že chci jenom tebe.
Chci, abys byl u mě a k mým rtům se naklonil,
pak políbil mě jemně a dlouho se mnou jen tak snil...
budu čekat do setmění.
Je to ten, co vzal mi dech,
zůstal tiše, jen v mých snech.
MILUJI....
Miluji tvůj úsměv, miluji tvé rty.
Miluji tvé oči, jak nádherně se lesknou.
Jen pro tebe píšu, tuhle báseň tesknou.
Růže barvu rudou mají,
mé rty se ke tvým sají,
a pak splynem v jedno tělo,
osud tomu chtěl stát se to mělo!
Jsi paprsek sluníčka, co mě všude hladí,
pohádkový čaroděj co mě v noci svádí,
nejtajnější hvězdička, co mi v noci září,
půlka mého srdíčka co mi v noci schází!!!
Jsi daleko a já jsem sama,
jsi daleko a mám tě ráda,
jsi daleko a je to divné,
já cítím že jsi stále při mě.
Když jsi otevřeš tento dopis, a své oči v řádky sklopíš, vždy se hezky usmívej
a vždy na mě vzpomínej.
Mé slzy se při loučení těžko slzám brání,
přesto dál srdce věří ve šťastné shledání.
Chtěla bych abys mně jednou přitiskl ke svým rtům a vášnivě sál můj dech,
aby jsme byli blízko sebe, ruce mi tiskl a šeptal:
NEZKLAMEM.
Kdo si neváží života, nezasluhuje si ho.
ŽIJ tak aby se tví známi, začali nudit až zemřeš.
Když ses narodil, plakal jsi a všichni kolem tebe se smáli.
Žij tak, aby až je budeš opouštět ses usmíval,
a všichni kolem tebe plakali.
Večer, když usinám, prý se usmívám.
Když sny se mi zdají,
jedno téma mají, jsi to ty lásko má,
o tobě se mi pořád dokola zdá.
Ne, já nechci konec,
přes rameno si hodíš ranec
a už se neuvidíme,
ráno až se probudíme,
budem po sobě toužit,
tužkou po papíře kroužit.
Nemůžu bez tebe žít a šťastný život mít!!
Mé srdce láskou buší, já chci vzít do náručí,
tvá náruč je můj lék na bolest i stesk.
Tvá slůvka jsou jako med,
já toužím být stebou hned.
Nejde to, já vím a proto naslouchej,
něco ti povím.....
Jednou jdem nahoru a pak dolu,
život náš těžký se nám zdá,
dává nám velkou školu,
však čas smutné chvíle překoná.
Když podržíš ty mně a já tebe,
budou nám zas padat hvězdy z nebe,
tu lásku, co já jsem ti dala je napořád, věř mi, nikdy bych nelhala.
Získals mně, jsi pro mně vším,
já své city neměním.
Jsi pro mně vodou i oblohou
a já ležím ti u nohou!!!!!........
JEN TOBĚ!!!!
Snad na lásku mněla jsem ještě čas a přitom mi vůbec nechyběla,
když v uších mi zazvonil tvůj hlas, já jako bych v tu chvíli oněmněla.
Ty poprvé přišel si k nám, nic sem o tobě nevěděla,
říkal jsi, že si teď sám, na bývalé lásky jsem hned zapomněla.
Já ze srdce chtěla ti všechno dát, tys lásku též hrstmi rozdával,
boj o tebe já měla za včasu vzdát, já miluji tě, tys boj o mně nikdy nevzdal.
Pak najednou přišel náš krach, snad muselo se to jednou stát,
dnes dostávám šílený strach, už nemáš chuť se mně na něco ptát.
Možná dávno už máš jinou lásku, z mích očí dere se pláč,
já brala to jako sázku, a děkuji, vím, že nemám zač.
Jsem jako ptáče tebou raněné,které v srdci žal svůj skrývá,
polibkem tvým jediným sil k dalšímu životu zbývá.
A proto tě teď prosím, přijď mi svůj polibek dát,
já nechám se tebou zlíbat a nechám si o tobě zdát.
Ty zřejmě nechápeš má slova, ty nevíš co je bol a žal,
ty máš jen v srdci kamení, černou hlínu, šedý kal.
A přesto tě mám stále ráda, svou víru nevzdávam,
já nikdy ti neukáži svá záda, jak tys to udělal.
Tak jako uvadá růže,
tak jako usychá květ,
tak bodají nože,
tak zbořil se mi svět.
Svět, kde byli jsme jen ty a já.
Svět, kde cesta byla sice trochu trnitá,
ale nikdy né tolik,
abychom po ní nemohli jít.
Cesta, kterou lemovály růže
a kvetoucí stromy,
kde poletující pár motýlků si
něžně vyznaval lásku,
kde modrá byla barva vod a oblohy.
Zářící slunce nám ukazovalo směr a večer,kdy nás Měsíc uspávál,
nám hvězdy zvěstovaly krásný nový den.
Najednou uvadly růže, motýlci přestali si hrát.
Teď černá byla barva oblohy a já se začala bát.
Řekni mi proč a já půjdu.
Půjdu dál tou cestou, na kterou slunce nesvítí,
kterou lemuje jen tma,
kde lásku k tobě už necítím,
kde už nebude my dva.
Můžeš zasít nové růže, nové stromy,
můžeš vrátit jasnou barvu,
ale už nikdy mi nemůžeš vyrvat v mém srdci zabodlé trny!!!