Svět je někdy až příliš..
..krutý.. Hlavně, co se vztahů týče. Všech vztahů.Rodinných, kamarádských i těch partnerských...Nesnáším, když někoho ztrácím. Vždycky jsem ztratila, ty na kterých mi nejvíc záleželo.. Ve školce umřela kamarádka, byla stejný číslo jako já.. Často na ní myslím a přemýšlím jaká by byla.. Jak by vypadala..Potom děda, potom nevlastní otec. Pak na moje narozky mi umřela prababička, člověk který mi byl vzorem. Pak druhá prababička, když jsem byla na dovolené..Vždycky odchází, když to vypadá, že se mám fajn. Ale to je tak daný..Každý tam jednou musíme. Ale nechápu proč musím ztrácet kamarády.:-( proč se měníme? Proč se vzdalujeme? No proč??
Nevím..Jsou kolem mě lidi, který znám 8 let a jsou furt stejní. Ale znám taky lidi, kteří se mi mění před očima. A to je fňuk..a teď si říkám, proč někdo, s kým jsem se smála,brečela, který o mě ví hodně tak najednou mu nemůžu přijít na jméno? když spolu mluvíme tak slova nenacházím..názorama se rozcházíme.. Je mi smutno, když si vzpomenu na všechno pěkný..
Jsem člověk který odpouští, ale nezapomíná...a ani nechci zapomenout na to pěkný...Jenže mi přijde, že všichni zapomínají na mě a proto se vzdalujeme..
Naštěstí tu je furt pár (nemyslím tím 2) človíčků o kterých vím, že tu jsou pro mě. Se kterýma se nikdy nenudím a na které se mohu spolehnout. a vás nikdy nechci ztratit! Slyšíte??? 
Co bych dělala bez vás.
Bez všech našich akcí a plánů...juj MVR tááákhle moc.