Seděla jsem v tom autobuse a za melodie skřípající karoserie se mi dělalo mdlo. Snad ještě nikdy jsem nebyla tak na dně. Měla jsem vybitý mobil, takže jsem ani nemohla z trucu poslouchat písničky, které bych si nejspíš pustila na plný pecky a ve vyhledávači bych si našla asi Roots, Rock, Riot... Docházelo mi, že dělám dokolečka pořád ty samý chyby a doplacím na ně zas a znova. Tohle zjištění mi na náladě moc nepřidalo. Připadala jsem si jako ten poslední člověk na světě a věděla jsem, že to nikomu říct nemůžu, aspoň ne v tuhle chvíli. Byla by to totiž nejspíš sebevražda. Teď už mám svou drogu v uších a jsem spokojenější. (Pane Bože jak jsem na tom závislá :-X Kdybych si měla vybrat co si rychle odnesu z hořícího bytu, tak nejspíš čapnu mobil a sluchátka..Jsem "feťačka".) Tak nějak jsem si v hloubi duše připadala zbytečná a ... jiná. Jiná než jaká jsem bývala a jiná, než jakou bych být chtěla. Napadlo mně, že tohle je buď konec, nebo...nebo úplný začátek.