Vranovská přehrada(Vlastní tvorba)
31.Červenec 2007Minulý týden sem byl s rodiči a partou fajn přátel na dovolené. Všechno bylo naprosto v pohodě...S kámošem a kámoškou sme chodili do hospy, k vodě, na zábavy, prostě dovolená podle mýho gusta....kámoška odjela a my s Jirkou chodili jen dva...Byla tam bez Nikoly hrozná nuda a tak sme dlali to co asi každej kluk...koukali sme po hezkejch holkách a komentovali je. Poslední den se to ale nějak zvrtlo.
Stáli sme po kyně u umývárek a jako obvykle jsme popíjeli svou oblíbenou horkou čokoládu;-) když tu najednou kolem prošla holka s černýma dlouhýva vlasama jen v noční košili......měla modrý oči!!!Mno prostě byla nádherná..Já sem měl na hlavě paruku čerta a v tu chvíli sem si připadal jako totální debil...měla tam kolem sebe nějaký malý děti...
Když šli zpátky, tak sem na ní zase koukal...vyšla nahoru nad umývárky, otočila se a zamávala....Zamával sem taky a pak sme se dali do řeči. Šli jsme se vykoupat, ač bylo kolem 2 hodiny ranní a pak sme stáli zase u těch automatů u umývárek....Dělali sme hrozný kraviny až pak pro ty holky přišli rodiče.odešli s nima,ale ta holka se na kopečku zastavila, něco zakřičela a skočila mi do náruče...smála se a já se taky smál...Byla to hrozná sranda...
Druhý den přišel čas na loučení a mně z toho bylo nějak ouzko...Seděli sme vedle sebe na houpačce a kecali...Pak od auta zamávali rodiče a já musel jít....Řekl sem jí ahoj a pomalu odkráčel k autu....Zastavila mně a já dostal pusu....Tak sladkou a krásnou, jako snad eště nikdy.Vzal sem jí do náruče a pak odešel...
Netrvalo to dlouho a já běžel spátky za ní a políbil ji znovu...Pak už jsem musel odjet....naposledy sem jí viděl, jak mi mává a tak sem jí z auta zamával taky.....Celou cestu domů...celejch těch 200km sem byl jako bez duše...myslel sem na ní, i když sem věděl, že má přítele.....tej si sní píšu na ICQ ale už nikdy to nebude takový, jako ty dva dny na Vranovské přehradě....
Selestin, mám tě strašně rád!!!!!
Když má někdo smůlu.....(Vlastní tvorba)
11.Duben 2007Tak napůl sem se seznámil s jednou fajn holkou...A věřte nebo ne, je moc hezká.Když sem jí chtěl někam pozvat, byla bohužel někde pryč a tak sem čekal až se ozve. Smůla ja v tom, že sem asi dával málo pozor a když sem šel 11.4.2007 do školy(bohužel zase s cigárem)asi sem si jí nevšiml.Teď je na mně zřejmně naštvaná a já nevim co dělat.....Jestli to před tou naší blbou školou byla opravdu ona a tohle si přečte, pak chci, aby věděla, že kouřit se pokoušim přestat...a omezil sem to z 10cigaret na dvě...když mám nerva tak na tři....Please promiň mi to....
Pokud to tedy byla ona, tenhle "dopis"je skutečný, pokud ovšem ne,patří to k další řadě sci-fi příběhů.............
MOC SE TI OMLOUVÁM!!!!ODPUSTÍŠ MI?????????
napsal/a: Stin123 16:48 Link komentáře (0)
A.Ch. Clark
23.Září 2006Je až neuvěřitelné, že jsem toho zapomněl tolik a tak rychle. Moje tělo mi sloužilo čtyřicet let; myslel jsem si, že je znám. A teď se vytrácí jako sen. Ruce, nohy, kde vás mám? Co jste vlastně pro mne udělaly, když jsem vás měl? Vysílám signály, snažím se rozkazovat údům tak, jak se na to nejasně pamatuji. Neděj se nic. Je to jako křičet do vzduchoprázdna. Křičet. Ano, zkouším to. Možná že on mne slyší, já sám sebe ne. Mne oblévá takové ticho, že snad už nikdy nebudu si umět vybavit zvuk. V mysli mi utkvělo slovo hudba - co asi znamená? Taková spousta slov, vyplouvajících přede mnou z temnoty, vyčkává, jestli je rozluštím. Jedno po druhém se zklamaně vytrácejí. Ano, slyším. Tak jste zpátky. Vstoupili jste do mé mysli po špičkách, měkounce. Vím, kdy tam jste, ale nikdy nepoznám, kdy přicházíte. Cítím, že přicházíte v míru a jsem vám vděčný za to, co jste pro mě udělali. Ale kdo jste? Ovšemže vím, že lidé nejste, pozemská věda by mě neuměla zachránit,když se zhroutilo silové pole, ve kterém jsem letěl. Víte, posedla mě zvědavost. To je dobré znamení, že? Teď když je bolest pryč - konečně, konečně! - můžu znova začít přemýšlet. Ano, jsem připraven. Všechno, co chcete vědět. Tohle je přece to nejmenší, co můžu udělat. Jmenuji se William Vincent Neuberg. Jsem pilot mistrovské třídy Galaktického průzkumu. Narodil jsem se v Port Lowell, na Marsu, 21. srpna 2095. Moje žena Janita a moje tři děti žijí na Ganymedu. Taky jsem spisovatel, napsal jsem toho o svých cestách celou hromadu. Knížka Až za Rigelem je docela známá... Co se stalo? Nejspíš toho víte zrovna tolik co já. Právě jsem s lodí vystupoval z prostoru a přecházel do urychlovací fáze, když se ozval poplašný signál. Jenže nebyl čas ani na to, abych udělal sebemenší pohyb, natož abych něco podnikl. Pamatuji se, že stěny kabiny začaly sálat - a na zář, strašný žár. To je všechno, Výbuch mě musel odhodit do vesmíru. Ale jak jsem to mohl přežít? Jak mě někdo mohl dostihnout v čas? Povězte mi - kolik toho zbylo z mého těla? Proč necítím ruce, nohy? Neskrývejte přede mnou pravdu, já se nebojím. Jestli mě dokážete dopravit domů, biotechnici mi dají nové údy. Vždyť už teď moje pravačka není ta, se kterou jsem se narodil. Proč neodpovídáte? Je to přece docela jednoduchá otázka! Že nevíte, jak vypadám? Co tím chcete říct? Přece jste museli něco zachránit!Hlavu? Tak tedy mozek? Ani ten - ach ne...! Promiňte. Odmlčel jsem se nadlouho? Dovolte mi, abych to vzal pořádně do hrsti. Cha! Legrace k popukání! Jsem výzkumný pilot první třídy Vincent William Freeburg. Narodil jsem se v Port Lyot na Marsu 21. srpna roku 1895. Mám jedno ... ne, dvě děti... Prosím vás, dovolte mi to projít ještě jednou, pomalu. Můj trénink mě měl připravit na všechno, nač vůbec je možné pomyslet. Dokážu se vyrovnat se vším,co mi řeknete. Ale pomalu.Dobře, mohlo to být horši. Nejsem opravdu mrtvý.Vím, kdo jsem. Dokonce si myslím, že vím, co jsem.Jsem - záznam v jakémsi fantastickém nahrávacím zařízení. Když se loď proměnila v plasmu, museli jste zachytit moji psychiku, moji duši. I když si neumím představit, jak se tohle dá udělat, dává to smysl. Nakonec primitivní člověk by nikdy nepochopil, jakým způsobem nahráváme na desku symfonii... Všechny moje vzpomínky jsou zachyceny na pásce nebo v krystalu, stejně, jak byly uložené v buňkách mého mozku, který se proměnil v páru. A nejenom moje vzpomínky. Já. celý já - Vince Willburg, pilot druhé třídy. Tak, co uděláme teď? Řeknete to prosím vás ještě jednou. Nerozumím.
Ach, výborně! Vy dokonce umíte i tohle? Máme pro to slovo, termín... Moře přemnohá se přelévají. Ne. Trošku jinak. Proměňují. Přeměňují. Převtělení! Ano, ano, rozumím. Musím vám dát základní údaje, plán. Sledujte moje myšlenky opravdu pečlivě. Začnu odshora. Tak hlava. Hlava je oválná - ano, tak. Horní část pokrývají vlasy. Moje jsou hně... ehm ... modré. Oči. Ty jsou velice důležité. Viděli jste je u jiných živočichů? Dobře, odpadá tím spousta potíží. Můžete mi nějaké ukázat? Ano, tyhle stačí. Teď ústa. Je to zvláštní - tisíckrát jsem se na ně musel dívat, když jsem se holil, ale nějak... Ne tak kulatá, užší. Ale ne, takhle ne. Protínají tvar napříč, horizontálně... Tak, Ted' se podíváme... Něco je tady, mezi očima a ústy. Jsem to pitomec! Takhle se nestanu ani kadetem,když si nevzpomenu dokonce ani na tohle... Jasně - nos! Trošku delší, řekl bych.A ještě tu je něco dalšího, něco, na co jsem zapomněl. Tahle hlava vypadá jako nedokončená, syrová. Tohleto přece nejsem já, Vilda Vincenburg, nejhezčí'děcko z celého bloku.
Tohle taky není moje jméno - nejsem už přece kluk. Jsem pilot mistrovské třídy s odslouženými dvaceti lety v Galaktickém průzkumu a pokouším se zrekonstruovat svoje tělo. Proč se mi jenom tolik rozbíhají myšlenky? Pomozte mi, prosím vás! Taková stvůra? Takhle že jsem vám napovídal, že vypadám? Vymažte to. Musíme začít znova. Nejdřív hlava. Je bezvadně sférická a vhodná k nošení klobouku... Příliš obtížné. Začneme někde jinde. Ach, já vím... Kost stehenní je připojena ke kosti holenní. Kost holenní je připojena ke kosti stehenní. Kost ste... Vytrácí se, všechno. Je pozdě, už je pozdě. Na záznamu se něco pokazilo. Děkuji vám, že jste se o to vůbec pokusili. Jmenuji se... jmenuju se... Mami - kde jsi?Maminko - maminko! Maaaaaaaa ...
Já sy myslim, že se to Clarkovy povedlo..co vy na to??
napsal/a: Stin123 12:11 Link komentáře (0)
