SweetFlower

Proč mě všichni říkají mlč, když chci promluvit?
Proč mě všichni říkají neplač, když se mi chce plakat?
Proč mi všichni říkají miluj, když není nikdo, kdo by mě měl rád?
Budou mi také všichni říkat: "DÝCHEJ", když budu umírat?

Neustále slýchávám od svých známých, že se neumím chovat jako dáma. Nevím jak vy, ae já se rozhodně nezdráhám na veřejnosti chechtat dobrýmu vtipu. A samozřejmě, ještě raději je vyprávím. A nejraději ty hodně drsné a hodně sprosté. Co na tom, že se baví celé okolí??
  Nevím, jak se chováte vy, když potkáte svou dávnou přítelkyni, ale já za ní chvátám, povykuji a objímám ji. Jsem prostě nemožná a můj život je neustálý sled trapasů.
  Vy jste určitě jiná. Vy jste dáma. Ale nemyslete si, kurňa, že já se o to nesnažím!! Ani si nedovedete přestavit, kolik odborných knih a časopisů jsem přečetla. Ale tak něják se pořád nemůžu zbavit přezdívky Ta, před kterou každý zdrhá. Ne že by mi to do teď něják vadilo, ale postupem času jsem zjistila, že muži spíš letí na dámy. Těm plní všechno, co jim na očích uvidí, zatím co já jsem jejich parťačka (častěji obšem parťák). Jednoho krásného dne jsem se rozhodla pro radikální změnu. Začala jsem spodním prádlem, což je základ. Ne, na to jsem nepřišla já. Já razím heslo, že bombarďáky stejně nejsou vidět, ale říkali to božská GG a ještě božštější MM a ty v tom uměli chodit. Takže mi nezbývá, než jim věřit. Vyhodila jsem tedy bavlněné boxerky a pořídila si několi  rozkošných saténových soupraviček v andělsky bílé a nebesky modré. Pak jsem odložila všechno klučičí oblečení, pak to extravagantní, pak to sexy a pak to, na které jsem předtím tak pracně umisťovala cvočky, zavírací špendlíky a řetězy. Smutně jsem nahlídla do šatníku a se slzou v oku jsem zjistila, že mi tam toho moc nezbylo. Konkrétně - čtyři kousky, přičemž nešli zkombinovat ani dva. No, řekla jsem si nakonec, že dámy nejspíš nepodvádí a tak jsem vyhodila i ty maskáče a tričko s nápisem Smrt všem. Po čistce jsem vyrazila do víru velkoměsta, abych si pořídila něco delikátního. Měla jsem představu něčeho decentnějšího a vkusného. Když sem se nasoukala do béževého kostýmku, připadala jsem si něpřístojně asi jako transvestita, který sebekriticky uznává, že tentokrát to opravdu přehnal. Pak jsem vyrazila na kosmetiku a manikúru, protože jsem vcelku oprávněně předpokládala, že dámy nenosí rudé rtěnky ani drápy s motivy tygří kůže. Kosmetička při pohledu na mě byla stejně škokovaná jako já , když jsem se rozhlédla kolem sebe. Na odlíčení padlo třicet vatových tampůnů napuštěných benzenem a s mýma kouřovýma očima bojovalo pět lidí téměř dvacet minut. A protože dáma není chlupatá opice, musela jsem podstoupit i depilaci. Sekačka nebyla zapotřebí, stačilo padesát metrů voskových pásků. Během masakru jsem trpce litovala, že jsem nespolkla několik brufíků a nezapila je poctivou domácí slovovicí. Ale aspon jsem poučená pro příště. Pak jsem navštívila jistý kadeřnický salon. Tady jsem si taky pobyla dlouho, i když je fakt, že nejvíc času jim zabralo rozčesávání mých nezdolných vlasů. Po poradě s odborníky jsem se rozhodla pro kratší sestřih. Dáma se sice nechlubí, ale mě zatraceně sluší. Pak jsem si šla koupit decentní doplňky, šperky a parfém. Kabelku ted nosím miniaturní a hříšně drahou.V uších a na krku mám perličky a voním po fialkách.
  Ale nejdůležitější, byla změna chování. Dáma se pořád usmívá, není středem pozornosti, nepíská na prsty, nehýká ve společnosti jako osel a nikdy, ale opravdu nikdy nedává najevo své pocity. Mlčela jsem a mé křípání, teď už vybělených, tesáků nebylo slyšet. Dáma musí umět inteligentně hovořit a být neustále v obraze, proto jsem se vrhla na studium filozofie, pořídila si příručku pro managery a začala sledovat televizní zpravodajství a číst denní tisk. V mém bytečku se nakupila knihy rozebírající lidskou psýchu, exotické kuchařky a odborné publikace všech možných pravěd. Zahraniční autory čtu v originále, chodím na koncerty, parkrát jsem dokonce zašla i na balet. Občas zajdu i na ples. Pro tuto příležitost jsem si nechala ušít šaty. Mají těšný živůtek, širokou sukni až na zem a ramínka posázená perličkami. Jedním slovem - jsou BOŽSKÉ a já v nich vypadám jako z velkého světa. Být Líza z Pygmalionu, profesor Higgins by mohl chrochtat blahem. Jsem převelice slušná a na veřejnosti mě můžete zaslechnout švitořit: " S dovolením. Ach ano. Prosím pěkně Ó děkuji. Pardon." Denní program si zapisuji do koženého diáře a pravidla chování, oblékání i stolování mám v malíku. Těch pravidel je opravdu hodně, něco kolem tří tisíc. Dáma nosí klobouk a rukavice. Dáma nesundá silonky ani ve čtyřicítkách ve stínu. Dáma jezdí zásadně autem. Dáma je vyrovnaná. Dáma je na úrovni. Dáma nesmí mít kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Dáma si hlídá váhu. Dáma se kultivovaně směje. Dáma je.. prostě JINÁ!!! Párt týdnů jsem to vydržela. Oblékal ajsem se podle předpisů, jedla podle předpisů, spala podle předpisů a chovala se přímo ukázkově. Během těch několika dní jsem se stoickým klidem poslouchala výlevy šéfa i kvílení přítelkyně, které uletěl papoušek. Ochotně jsem venčila sousedovic vořecha, kterého jsem dokonce nazvala milým psíčkem, a když na mě pokřikovali zedníci, opření o plot, držela jsem ústa... Jenomže najednou se ve mě něco zlomilo. Stála jsem zase ve frontě, na sobě byznys kostýmek, usmívala se a trpělivě čekala. V tom mě drze předběhlo to potetované individuum, se kterým jsem už jednou měl aut čest. A já se najednou slyšela ječet takové nadávky, o kterých nemá většina lidí ani ponětí a při kterých slabší povahy omdlévají. Stále se oblékám jako dáma, ale už zase vyprávím sprosté vtipy a směji se přes celou ulici. Na své známé se bouřlivě vrhám, drtím je v objetí a hýkám jako osel.Pískám na prsty, nadávám a když mám chut tak si zazpívám. A jsem víc než šťastná. Nějáký mudrc kdysi napsa, že dáma není jenom titul, nýbrž vlastnost. Mě tato vlastnost zjevně chybí. Ale na druhou stranu mám přece spousty jiných skvělých vlastností - nebo ne?

Ta, před kterou každý zdrhá.

... Přála bych si být s NÍM. Přišel a odešel (skoro), ale já si ten odchod pořád ne a ne připustit. Chtěla bych být zase s ním, cítit jeho vůni a taky jeho vypouklý bříško, vždycky když mě objal. Stýská se mi po těch nenápadných a letmích dotecích, po těch "ukradených" chvilkách, kdy sme mohli být spolu. Stýská se mi po jeho pohledu i po té jeho příšerné otázce: "Chceš mě vůbec?" Přála bych být vedle něho a vědět, že už tam budu napořád. Že tam je moje místo. Že on je ten, za kterým se budu vždycky vracet. Chtěla bych změnit osud a chtěla bych, aby všechno bylo úplně jinak. Aby pryč bylo to napětí, které mezi námi teď je. Každý den stojím vedle něho a přitom si připadám, jako bych byla tisíce mil od něj. Jsme tak blízko, ale přitom jsme tak vzdálení. Už nechci čekat.. ale stejně čekám. Stále ještě věřím, že on je mým princem. Chci aby jím byl.

Nejsem žádná "inteligentní krasavice" ani "zelená vdova". Jsem úplně normální, ani ošklivá ani chudá ženská a hledám k osbě taky normálního chlapa. Chlapa, který nemá pošlapaný ego a nesnaží si ho hojit na své partnerce, nechrápe a ráno netvrdí, že v noci vůbec nespal, nedrbe se neustále při hovoru na koulích, případně v řiti, splachuje po soběz áchod a umyje si ruce, netelefonuje s kamarádama a neprobírá s nimi poslední fotbalový zápas celou cestu, zatímco jedem k příbuznejm, nenutí mě uklízet každý víkend a nikdy nepronese nad natřískanou ledničkou"tady zase není nic k jídlu!", netůruje auto u čerstvě pověšeného prádlaa nedojíždí auto řízený "no jo, ženskou" a nedělá pak na ni"fakáče", nebere mě na party a nechce po mě abych měla najendou 127 cm dlouhý nohy, čtyřky prsa, nenechává nespláchnuté fousy a jiné porosty v umyvadle a roztahuje mokrý ručník, aby nesmrděl, nekrká u stolu,neomračuje mě zážitkama z poslendí pařby a obsahu žaludku po pitce,nestříhá si nehty u jídla, nemá chuť  na jahodový knedliky když sem mu uvařila maso, nenutí mě skákat padákem a dělat bungee jumping anekritizuje moje kamarádky, neříká mi, kde všude mám celulitidu a jak bych mohla vypadat, kdybych "se sebou něco dělala", neopravuje mě, když se snažím, nezapomíná na moje narozeniny a při sexu nevykřikuje " Lído,dělej!" když se jmenuju Eva, nedosoluje si každé jídlo, aniž by hoochutnal, neptá se mě po sexu " tak co jaký to bylo?" a "byla jsi?",nechodí doma nahej s ponožkama, nevyndává si u televize holuby z nosu a necvrnká je kolem sebe, nezapomíná mi vyřizovat důležité vzkazy typu"tvůj táta je v nemocnici s infarktem", nepočítá s tím, že má nadpřirozenou schopnost číst myšlenky, nechce společný sex ve třech simpotentním Jardou "aby si taky užil, kurňa" ...
Já vlastně ani chlapa nechci!

Jak už jsem uvedla ve svém profilu.. Láska je jediná věc, které dovoluji aby mě ubližovala. Ale proč tomu tak je? Proč stále miluju člověka, který mě zraňuje jak nikdy nikdo před ním? Proč, i když to zřejmě nedělá záměrně, stejně mi ubližuje a trápí mě navzdory tomu, že ví, jak hluboké jsou moje city k němu? A proč já jen mlčky "sedím v koutě" a spaluji se tím žárem lítosit a smutku? Není přece nic horšího, než cítit se nešťastný. Být nešťastný znamená, že člověk se nesměje ani těm věcem, které jsou doopravdy vtipné. Posloucháte, co vám ten druhý říká, ale vaše myšlenky jsou úplně někde jinde. Snažíte se, opravdu se snažíte, ale ono to prostě nejde. Tu bolest jen těžko zdoláváte. A k tomu, když vás ten druhý ještě ke všemu začne srážet na kolena, přibude ještě beznaděj. Je to jako začarovaný kruh. Jen těžko je z něho úniku. Jsem člověk, který věří v lepší zítřky. I v mlhavé dny čekám na slunce. Jenže..dneska je přesně ten den, kdy se cítím, že jsem na konci se svými silami. Jsem sama, opuštěná, nešťastná, zoufalá. A kde je ON, můj pan Dokonalý, teď? Proč není se mnou, proč mě nevezme za ruku, neobejme a nedá mi pusu do vlasů? Proč jsem pro něj ta druhá? MOc otázek, na jeden článek.. mě jich ale napadá daleko víc. Láska je pro mě to nejdůležitější v životě. Myslím si, že v životě doopravdy záleží pouze na tom, jak moc milujete druhé a jak moc miluje někdo vás. Jak moc je vaše láska dobrá. Bez lásky neumím žít, nikdy jsem to ani neuměla. Mám moc ráda začátek 1. listu apoštola Pavla Korintského - určitě to znáte, často se to říká i na svatbách. Pro ty z vás, kteří nevědí, poskytnu vám ukázku zdarma:-) : Láska je trpělivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá...

.. Takovou bych chtěla mít lásku. On jí není. Vím to. Ale..co naplat? Miluju ho, přes všechnu tu nekonečnou bolest, kterou mi způsobuje. Je můj Pan Dokonalý. Vím o něm všechno zlé, špatné, vím naněj všechnu jeho životní "špínu", ale stejně ho miluju. Miluju ho tak moc, že si nedovedu představit, co by bez něj bylo.
  My lidé vždycky toužíme po něčem, co nemůžeme mít. Nemůžu ho mít. Ale stejně ho chci. On je jediné, co v životě chci. Nikdy ale nebudeme doopravdy spolu. Nejde to. Na špatném místě ve špatný čas. Tak něják. Snad v příštím životě.. Moc bych si to přála.

Všimly jste si jak ovlivňují čísla váš život? A to nejen pracovně, ale i milostně? Když se ohlédnu do minulosti, zjišťuji, že v každém období pro mě byla důležitá čísla. Jako slečna-dítě jsem toužebně vzhlížela k patnáctce. Znamenala občanský průkaz, rozšířenou možnost návštěv kina,účast na brigádách a zákonné sexuální zbližování Zejména to poslední, mě a moji "nejlepčejší" kamarádku nenechávalo v klidu. Snily jsme o tom kdy se to stane. Představa mojí přítelkynězněla: brzo, auto, blonďák. Já byla romantičtější a snila: brzo,brunet, pláž. Bylo to brzo, ale ne na pláži a ne s brunetem. Bylo to ještě v čerstvých patnácti. V marihuanovém opojením narozvrzané posteli, ve vedlejším pokoji se chichotala přítelova mladší ségra. A on rozhodně nebyl tmavovlasý. " Jsi jednička," řekl mi ráno po probuzení. Byla jsem číslo "15" a bylo mi skvěle. Teď se přibližujedalší milník - 18. Mýtická hranice mezi dětstvím a dospělostí. Doba,kdy se ošklivé káčátko mění v krásnou inteligentní labuť a dětskou ztřeštěnost nahrazuje dospělácká rozvážnost. Nevím jak u ostatních, ale u mě se rozhodně žádný zázrak konat nebude. Pořád budu ztřeštěný,bezstarostný káčátko A v následujích měsích mě budou zajímat je čísla, ovlivňující mou budoucí kariéru - známky u maturity, počet bodů u příjmacích zkoušek a číslo vysokoškolské koleje. "Máte IQ 135," řekli mi v Brně v Lužánkáchpo absolování testů inteligence. Jsem stopětatřicítka a cítím se skvěle. V mém životě je také sexuání statistika: jak dlouho, kolikrát a kolikátý. A samozřejmě i rozměry udávající délku a šířku. I když to mužům neříkáme, všechny přece víme, že "na velikosti záleží". A jak.Taky do mého života vplula láska. Jsi milionová holka, řekl mi můj princ. Byla jsem v sedmém nebi a cítilaj sem se skvěle. JENŽE..láska skončila. Tenkrát mě zajímala jen telefoní číslo mé budoucí tchýně, velikost spodního prádla a ponožek mého přítele. Z diáře zmizela data koncertů, dámských jízd,.. vystřídala je výročí našeho seznámení, narozeniny a svátky příbuzných.Nakonec..náš vztah se dostal do červených čísel a přišel bankrot. Jsi nula, řekl mi můj exprinc (a myslí si to o mě dodnes). Byla jsem v minusu a cítila se mizerně.

Tohle bude můj citovej výlev.. :) Žádnej vtipnej článek, aspoň pro tentokrát. Dneska mám strašnou chuť vyjádřit svoje city :)

Když o tom tak přemýšlím, o těch snech, kterých jsme se vzdali.. buď šťastný. Byla jsem požehnána tím, že jsem tě měla ve svém životě. Když se ohlédnu zpět, do těch dnů, vím, že jsi tu byl pro mě. V mých snech tě budu vždycky vidět. Nahoře, na nebi. Jak letíš. V mém srdci - tady pro tebe VŽDYCKY bude místo. Pro tebe, po celý můj život. Nechal jsi část sebe ve mě. A proto, kdekoliv jsem, jsi i ty. Ty jsi mi ukázal, jaký to je pocit, vnímat nebe, já vždycky budu vzpomínat na tu sílu, kterou jsi mi dával. Ta láska mě to pomohla překonat. Tolik ti toho dlužím. Protože já v tobě vždycky viděla mé světlo, mou sílu. A chci ti poděkovat, všmi možnými způsoby. Budeš tu pro mě, pro vždycky. Miluju tě.. nikdy nepřestanu, ať se stane co se stane. I když budu mít někoho jiného, z mého srdce nikdy nezmizíš.

Sedim na záchodě.. fakt Mam střevní chřipku, což obnáší čtyřicítky horečky a nemožnost kamkoliv se hnout.. když sme jeli k babičce, musel mi taťka po cestě třikrát zastavovat a pak to raději otočil a vezl mě domů. Když jsem pak málem nedoběhla z auta (a to parkujeme přímo předbarákem), telefonovala jsem Martině, že nepřijdu..dvě hodiny procházení prostě nepřipadají v úvahu. Teď jsem sama doma a tak tu stále sedím.Už dvakrát někdo zvonil, ale já opravdu nemohu jít hned otevřít. A křičet z toalety "moment...!" mi přišlo nevhodné (zvlášť když moment je vzhledem k té střevní chřipce nesmysl). Stále sedím... ÁÁÁ...o čem sem to přemejšlela?? JO, deprese. Poprvé na záchodě mam knížku. Nalistovala jsem kapitolu o depresy. Normálně si na záchodě nečtu Mám myšlenky úplně jinde - a deprese to není.. Na tu musíte mít čas myslet. A když ten čas máte tak vás stejně jen napadne: VÁHA, PARTNER, CHUŤ NA ČOKOLÁDU. Proto si pamatujte:

Marilyn Monroe měla velikost číslo 42, což je podle dnešního číslování 46.

Před dvaceti lety vážily top modelky o 8 kg méně než průměrné ženy. Ty dnešní váží o 23 kg méně. Přesto jejich fotky retušují, aby byly dokonalé.

NEJLEPŠÍ ZPŮSOB JAK ZAPOMENOUT NA DEPRESY JE VZÍT SI MALÉ BOTY!!

A hlavně nezapomínejte na všem se snažit najít něco pozitivního.
Večer v manželské ložnici. Manžel leží, manželka stojí před zrcadlem a hořekuje: "Pleť pomačkaná, prsa vytahaný, zadek jako pomeranč, křečový žíly..." Manžel ji chce povzbudit: "...ale zrak máš v naprostém pořádku."

VOlala jsem kámošce, jejíž maminka je lékařka. Ta mi řekla, že střevní chřipka trvá tak dva tři dny. Zítra nikam nejdu.Nevadí. Nic příjemného, tahle střevní chřipka. Sedím a svět je růžový... až na ty boty, co mě tlačí!

varhila myshicka kashickuuu.. a jednááá hloupááá myshiczkáá do tykashiczkyy spaddlaa.... a pak se jen tak czváááchtala v týýkashiiiczcee... a vshechno bylo upě nejvííc kashovityy... a mozheczekji potom taky nepracofáál...

Každá lidská bytost vyzařuje světlo, které dosahuje až do nebe. Když se potkají dvě duše, jež jsou před určny jedna pro druhou, jejich paprsky se s pojí v jeden, jenž z této spojené bytosti vyzařuje jasnějším světlem.

-- tohle mě dneska poslala moja Peťulka. Přijde mě to hezký, tak se o to s vámi chci podělit.. :-)