SweetFlower

Neustále slýchávám od svých známých, že se neumím chovat jako dáma. Nevím jak vy, ae já se rozhodně nezdráhám na veřejnosti chechtat dobrýmu vtipu. A samozřejmě, ještě raději je vyprávím. A nejraději ty hodně drsné a hodně sprosté. Co na tom, že se baví celé okolí??
  Nevím, jak se chováte vy, když potkáte svou dávnou přítelkyni, ale já za ní chvátám, povykuji a objímám ji. Jsem prostě nemožná a můj život je neustálý sled trapasů.
  Vy jste určitě jiná. Vy jste dáma. Ale nemyslete si, kurňa, že já se o to nesnažím!! Ani si nedovedete přestavit, kolik odborných knih a časopisů jsem přečetla. Ale tak něják se pořád nemůžu zbavit přezdívky Ta, před kterou každý zdrhá. Ne že by mi to do teď něják vadilo, ale postupem času jsem zjistila, že muži spíš letí na dámy. Těm plní všechno, co jim na očích uvidí, zatím co já jsem jejich parťačka (častěji obšem parťák). Jednoho krásného dne jsem se rozhodla pro radikální změnu. Začala jsem spodním prádlem, což je základ. Ne, na to jsem nepřišla já. Já razím heslo, že bombarďáky stejně nejsou vidět, ale říkali to božská GG a ještě božštější MM a ty v tom uměli chodit. Takže mi nezbývá, než jim věřit. Vyhodila jsem tedy bavlněné boxerky a pořídila si několi  rozkošných saténových soupraviček v andělsky bílé a nebesky modré. Pak jsem odložila všechno klučičí oblečení, pak to extravagantní, pak to sexy a pak to, na které jsem předtím tak pracně umisťovala cvočky, zavírací špendlíky a řetězy. Smutně jsem nahlídla do šatníku a se slzou v oku jsem zjistila, že mi tam toho moc nezbylo. Konkrétně - čtyři kousky, přičemž nešli zkombinovat ani dva. No, řekla jsem si nakonec, že dámy nejspíš nepodvádí a tak jsem vyhodila i ty maskáče a tričko s nápisem Smrt všem. Po čistce jsem vyrazila do víru velkoměsta, abych si pořídila něco delikátního. Měla jsem představu něčeho decentnějšího a vkusného. Když sem se nasoukala do béževého kostýmku, připadala jsem si něpřístojně asi jako transvestita, který sebekriticky uznává, že tentokrát to opravdu přehnal. Pak jsem vyrazila na kosmetiku a manikúru, protože jsem vcelku oprávněně předpokládala, že dámy nenosí rudé rtěnky ani drápy s motivy tygří kůže. Kosmetička při pohledu na mě byla stejně škokovaná jako já , když jsem se rozhlédla kolem sebe. Na odlíčení padlo třicet vatových tampůnů napuštěných benzenem a s mýma kouřovýma očima bojovalo pět lidí téměř dvacet minut. A protože dáma není chlupatá opice, musela jsem podstoupit i depilaci. Sekačka nebyla zapotřebí, stačilo padesát metrů voskových pásků. Během masakru jsem trpce litovala, že jsem nespolkla několik brufíků a nezapila je poctivou domácí slovovicí. Ale aspon jsem poučená pro příště. Pak jsem navštívila jistý kadeřnický salon. Tady jsem si taky pobyla dlouho, i když je fakt, že nejvíc času jim zabralo rozčesávání mých nezdolných vlasů. Po poradě s odborníky jsem se rozhodla pro kratší sestřih. Dáma se sice nechlubí, ale mě zatraceně sluší. Pak jsem si šla koupit decentní doplňky, šperky a parfém. Kabelku ted nosím miniaturní a hříšně drahou.V uších a na krku mám perličky a voním po fialkách.
  Ale nejdůležitější, byla změna chování. Dáma se pořád usmívá, není středem pozornosti, nepíská na prsty, nehýká ve společnosti jako osel a nikdy, ale opravdu nikdy nedává najevo své pocity. Mlčela jsem a mé křípání, teď už vybělených, tesáků nebylo slyšet. Dáma musí umět inteligentně hovořit a být neustále v obraze, proto jsem se vrhla na studium filozofie, pořídila si příručku pro managery a začala sledovat televizní zpravodajství a číst denní tisk. V mém bytečku se nakupila knihy rozebírající lidskou psýchu, exotické kuchařky a odborné publikace všech možných pravěd. Zahraniční autory čtu v originále, chodím na koncerty, parkrát jsem dokonce zašla i na balet. Občas zajdu i na ples. Pro tuto příležitost jsem si nechala ušít šaty. Mají těšný živůtek, širokou sukni až na zem a ramínka posázená perličkami. Jedním slovem - jsou BOŽSKÉ a já v nich vypadám jako z velkého světa. Být Líza z Pygmalionu, profesor Higgins by mohl chrochtat blahem. Jsem převelice slušná a na veřejnosti mě můžete zaslechnout švitořit: " S dovolením. Ach ano. Prosím pěkně Ó děkuji. Pardon." Denní program si zapisuji do koženého diáře a pravidla chování, oblékání i stolování mám v malíku. Těch pravidel je opravdu hodně, něco kolem tří tisíc. Dáma nosí klobouk a rukavice. Dáma nesundá silonky ani ve čtyřicítkách ve stínu. Dáma jezdí zásadně autem. Dáma je vyrovnaná. Dáma je na úrovni. Dáma nesmí mít kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Dáma si hlídá váhu. Dáma se kultivovaně směje. Dáma je.. prostě JINÁ!!! Párt týdnů jsem to vydržela. Oblékal ajsem se podle předpisů, jedla podle předpisů, spala podle předpisů a chovala se přímo ukázkově. Během těch několika dní jsem se stoickým klidem poslouchala výlevy šéfa i kvílení přítelkyně, které uletěl papoušek. Ochotně jsem venčila sousedovic vořecha, kterého jsem dokonce nazvala milým psíčkem, a když na mě pokřikovali zedníci, opření o plot, držela jsem ústa... Jenomže najednou se ve mě něco zlomilo. Stála jsem zase ve frontě, na sobě byznys kostýmek, usmívala se a trpělivě čekala. V tom mě drze předběhlo to potetované individuum, se kterým jsem už jednou měl aut čest. A já se najednou slyšela ječet takové nadávky, o kterých nemá většina lidí ani ponětí a při kterých slabší povahy omdlévají. Stále se oblékám jako dáma, ale už zase vyprávím sprosté vtipy a směji se přes celou ulici. Na své známé se bouřlivě vrhám, drtím je v objetí a hýkám jako osel.Pískám na prsty, nadávám a když mám chut tak si zazpívám. A jsem víc než šťastná. Nějáký mudrc kdysi napsa, že dáma není jenom titul, nýbrž vlastnost. Mě tato vlastnost zjevně chybí. Ale na druhou stranu mám přece spousty jiných skvělých vlastností - nebo ne?

Ta, před kterou každý zdrhá.