12.Leden 2009

       Sen?.. Sen bývá smýšlený příběh, či nesmyslné obrazy ať už barevné nebo černobílé... nebo je to pohled do budoucnosti?.. Či snad je to něco, co nám chce naznačit něco neznámého?.. nevím, ale vím, že jeden sen mi změnil celý můj život.. doslova ho zničil.. nesnáším ten sen a stále se mi vrací.. zkazil všechno moje štěstí, moji radost... moji rodinu..

       Večer... jde slyšet jak dopadá voda ze sprchy na zem, okna a zrcadla se zamlžují a já jako každý večer si užívám lázeň pod teplou vodou. Zavřu kohoutek vody se skřípavým zvukem. Totálně zmožen jsem padl do postele. V mžiku jsem usnul... Najednou ani nevím jak jsem se ocitl v prostoru, který jsem  dokonale znal, ikdyž jsem věděl, že jsem tam nikdy před tím nebyl. U stolu seděla celá moje rodina až na babičku a dědu..táta, máma, sestry. ,,Pojď za námi.. budeme jíst" volala na mě máma. Sedl jsem si a všichni jsme společně jedli. Cítil jsem, že jsem šťastný.

      Ani ne minuta a viděl jsem druhý obraz.. seděla tam máma na židli. Všichni kolem ni plakali a já nevěděl proč. ,, Mami.. co ti je?.. Proč všichni pláči?" ptal jsem se ji a ona se na mě podívala.. tvář měla zhublou ale oči měla pořád stejně hluboké, hnědé s pohledem jako nikdo jiný nemá..se slzami v očích mi potichu odpověděla... ,, Víš.. víš mám rakovinu.. nedá se vyléčit ..a ....a je všude po mém těle.. nevím kdy ale umřu brzy".. V ten moment jak kdyby mnou projel blesk.. vyhrkly my slzy do očí a koukal jsem na ni a viděl jsem všechno to utrpení v jejich očích.. vrhl jsem se jí kolem ramen a tiskl ji jak nejpevněji jsem dokázal..,,Mami, maminko neee!.. Neopouštěj mě.. nemůžeš mě opustit!.. Si moje všechno..Prostě nemůžeš slyšíš!!  My to nějak vyřešíme.. bude dobře jak bylo.. !!"........................................................................ Zavřela oči.. zavřela oči na dobro... už je nikdy sama neotevře.. nikdy.. už se nikdy nenadechne.. nikdy mě neobejme, nedá mi pusu, nechytne za ruku, nikdy ji neuvidím se smát..poslední živá věc na jejím těle byla slza co ji stíkala po tváři když umírala..stíká pořád, ještě nedopadla na zem.. stíká pomalu jako moje bolest v srdci co mám... ,,Proč ona, proč ne já" řval jsem..,, Je to moje máma, mám tě rád mami!!!" ... všichni jen seděli a plakali.. jen plakali.....

      V ten moment jsem se probudil spocený... Vyběhl jsem z postele a utíkal směrem k pokoji mých rodičů.. modlil jsem se a chtěl jsem mámě říct jak ji mám rád, strašně jsem ji chtěl říct, že je nejlepší máma na světě.. otevřel jsem dveře a v posteli ležel táta...bez mámy...v ten moment mi všechno došlo.. nebyl to sen...       

 
Autor: Syntax v 23:26 |


Komentáře (0):