Uz odmalička jsem byla trošku zvláštní. Narodila jsem se s abnormální rotací (to když má novorozeně obličej směrem vzhůru. Normálně se děti rodí obličejem k zemi.) a neplakala jsem, museli mě plácnout.
Poté ve školce mě nějak začalo zajímat podvědomně tajemno a UFO. Kreslila jsem robotické barbínky, jak se probudí v domečku a začnou chodit po školce, Ferdu Mravence, jak střílí blesky a létá v kosmu. Jak říkám, byla jsem zvláštní. Nástupem do první třídy jsem se mimozemšťanů bála. jednou jsem totiž viděla Akta X a od té doby jsem z toho měla noční můry. Jenže pak jsme ve druhé třídě dostali za úkol nakreslit bytost z hvězd. Někteří žáci měli strach, tak jim paní učitelka podrobně vysvětlila, že mimozemšťané jsou bytosti z jiných planet, že chodí do školy jako my a prostě samé sentimentální kraviny. Já pochopila, že mé obavy nejsou na místě, ba začali mě znovu těžce zajímat.....
Tak první byl Ferda Mravenec. Pocházel z obrovského mraveniště, které bylo na planetě Saturn. Ferda byl zvídavý a tak se jal prozkoumat sluneční soustavu a na Zemi havaroval. Ferda byl 150cm vysoký, tmavě modrý, měl velké zelené zornice, v útočném stavu 6 rukou a jeho botky pouštěly žlutou šťávu, tedy dělal stopy.
Měl velký létající talíř s teniskama a s hlasitým alarmem. Tyto přestavy mě držely asi do těch deseti let. Ferda byl všude doma nakreslen, dokonce jsem mu udělala malou přistávací dráhu na balkóně. V deseti letech mi přišel už málo mimozemský. Tak jsem vymyslela E.T.-ho(jak originální že?), který pocházel z Pluta. Ten byl malý, fialový(potom už různo barevný, protože střídal barvu podle nálady), patřičně obézní a měl sladký dětský hlas a nosil dívčí šatičky a měl dvě tykadla a žárovku na hlavě. Tak trošku transka... V té době mi to přišlo rozkošné, jak se batolil z létajícího talíře a papal květinky.Neměl ani rodiče ani sourozence, jen ostatní známé, co vylíhli z vajíček stejně jako on.Pak jsem mu přidělala setru E.T.-lku, která nosila šatičky jako on a bráchu za to patřičně peskovala. Tímto ufonkem a ufonkou začalo mé vesmírné bláznění...
Když jsem byla o rok starší, už se mi přestal líbit, chtělo to změnu. Tak se E.T. pořádně reformoval a stal se z něj štíhlý mimozemšťan, který už neměl sladký hlásek a nenosil dívčí šatičky, nýbrž jezdil na skejtu a nosil vojenskou helmu(měl to být původně klobouček, ale vypadalo to jako helma tankistů). V té době jsem ještě zformovala druhou planetu Mars, kde žil ušatý zelený Marťan Erik se sestrou Patricií. Erik a E.T. byli nejlepší kámoši a dělali spolu bordel, kde se dalo. Pak na Pluto přibyla ještě Galaxina, do které se E.T. zamiloval. Erik zase měl rád E.T.-ho sestru E.T.-lku. Pak se obyvatelé Pluta a Marsu rozšířili, až vznikla docela početná rodinka. Tehdy mi bylo už dvanáct roků. Pak přišel na řadu další mimozemský rod. Ve fyzice na základce jsme se bavili o souhvězdí Zeta-Reticulli. Nějak mě ten název zaujal a vznikli Zeťani a jejich hlavní zastupitelka Aiwa Sonyová. Ti mě ještě ale tak moc nebrali, spíš ještě E.T. a Erik. Zažívala jsem s nima neuvěřitelné příhody, měla jsem je všude nakreslené, dlouze jsem si s nimi povídala. Až tak , že jsem musela chodit k psychologovi:(
Asi za dva roky později se E.T. ještě více zformoval a Erik nějak upadl v zapomnění. Zato Zeta- Reticulli se začala rozvíjet plnym proudem. Aiwě přibyl otec Thomson a matka Panasonic. Všichni tvořili veselou rodinku. Matka od Aiwy si lila toluen do očí (tím jsem myslela mimozemské fetování:)), otec Thomson to nerad viděl, ale co mohl dělat že? Aiwa pak dostala bratra Philipse. Jeho nejlepší kamarád byl Sharp Internet, který měl sestru Eltu a rodiče otce Kenwooda a matku Grundig. Sharp a Aiwa se neměli rádi. V této době mi bylo asi kolem třinácti a napadlo mě že bych mohla stvořit Galaktickou říši. Nějak už mi to nestačilo, chtěla jsem víc od svých představ. A tak vzniklo Společentstvo GSP-31 v galaxii Gox CX-3. Byl trojúhelník 7 planet. Samozřejmě jsem musela ty planety vymyslet, že?????

První, na vrcholu trojúhelníku, byla planeta Apendixieland. Má zkroucený prstenec, který vypadá jako slepé střevo, proto Apendixieland(Apendix=slepé střevo). Je to planeta bez gravitace. Ufoni jsou velmi vysocí, hubení a dýchají očima. Vše mají na planetě přišroubované. Tato planeta je proslulá skvělým zábavním průmyslem. Plně je zde využito nulové gravitace. Má tři měsíce, které jsou ztvořené z odpadu a začaly myslet.

Druhá je planeta Diesel. Má na sobě velké D. Je to normální malá planetka, má velké nerostné bohaství a svítí. Není ničím moc zajímavá. Ufoni jsou normální výšky, mají velkou lebku a se zhorovatělým výběžkem, že někdy jejich hlavičky připomínají kondom. Dieslani jsou ale velmi šikovní ve vojenském průmyslu.

Třetí je planeta Efezanie. Zde žijí telepatičtí mi mozemšťané, kteří plují v bublinách své mysli. Na planetě není opravdu nic, když říkám nic, tak to myslím smrtelně vážně. Každý mimozemšťan má svůj svět a v něm žije. Množí se jen tehdy, když pochopí podstatu svého života.Ufoni jsou modří, s dlouhýma špičatýma ušima.

Čtvrtá  v pořadí je Hitrax. Tam žijí mimozemšťané modrozelené barvy, mají velkou lebku protkanou žílami. Planeta má dva prstence.

Pátá je Pluto-Mars. Je to planeta ze dvou planet. Žijí zde Plutoňani a Marťani. Mají se ale rádi a spolupracují spolu.

Šestá je Robat, kde žijí velcí roboti. Jsou barvoslepí, takže jejich planeta je patřičně barevná. Jinak jsou milí, veselí a vynikají dobrým těžebním průmyslem.

Sedmá je Zeta-Reticulli. Zde žijí električtí mimozemšťané. Jsou nejmenší ze všech druhů obyvatel. jejich planeta velmi rychle obíhá kolem Tetrexonu a někdy vypouští blesky.

Tetrexon je hvězda, myslící a depresívní. je osamocená v kosmu tak buď pláče nebo kouří vodní dýmku s marihuanou. všechny měsíce kolem planet jsou psychlogové a psychiatři. Obyvatelé GSP jsou náchylní k duševním poruchám, protože jejich říše vznikla ze schizofrenní hmoty.

Asi tahle vypadá Galaktické společenstvo(omlouvám se že není patřičně popsané, ale budu dávat na blog stránky přímo o něm). Chci se zaměřit spíše na jeho obyvatele, kteří byli mými nejlepšími kamarády. Na Apendixielandu to byl Alien. Veselý milý ufon. Pak z Dieslu Dexon, který chodil s Dexinou. Měli se moc rádi, ale neměli moc času, tak jsem na ně moc nemyslela. Z Efezanie Eiffell a z Hitraxu Hig.Z Pluta E.T.(ten jediný se dochoval)a z Marsu Axelfouly. Ten byl velmi velký sukničkář. Moc jsem jimi ale nezabývala jen někdy, protože mou představivost plně ovládli Zeťani a Robaťan Dave, kterého jsem nade vše milovala.

Začalo to tím, že jsem v knihovně narazila na knížku Já, robot od Isaaca Asimova. Tam byla povídka, kde vystupoval těžní robot DV-5. A oslovovali ho Dave.  Nějak se mi to jméno zalíbilo a roboti taky. Vznikl Dave z planety Robat. Vypadal podobně jako RoboCop. Léta plynuly a Dave se stal mou osudovou láskou. Myslela jsem na něj dnem i nocí a Dave miloval mě. Jednou jsem v hodině začala brečet, že jsem si silně představila , že Dave umřel. děje.Dokázala jsem dokonce zfanatizovat prvňáky, kteří za mnou chodili a říkali mi Vesmírná tetičko. Chtěli po mě obrázky a dávali mi bonbónky.Učitelé ve škole kontaktovali mou matku, že se se mnou něco děje. Já to věděla, ale byla jsem tak šťastná. Daveovým nejlepším kamarádem se stal později Sharp(s Phillipsem si přestal rozumět) a jeho přítelkyně, Aiwa, byla mou nejlepší kamarádkou. Povídala jsem si s ní, hodně jsem se s ní nasmála. Sharp byl taky pohodář, ale moc žárlil. Tak si Aiwinka chodila stěžovat za mnou nebo za Sharpovou sestrou. Dave a Sharp byli nerozlučná dvojka, akorát hmotnostní a výškový rozdíl jim někdy činil potíže. Někdy Dave plácnul Sharpu takovou silou, že mu zlomil ruku. Všichni tihle mimozemšťani byli mou druhou rodinou. Na střední průmyslovou školu chemickou jsem přišla už s plně rozvinutým vesmírem. Nikdo mi neřekl nijak než Ufona, Ufo či Founa. Byla jsem nadmíru šťastná se svými kosmickými přáteli. Četla jsem jen sci-fi, dokázala jsem přečíst i dvě tři knížky za večer. Na základní škole jsem navíc objevila velkou lásku k fyzice, matematice a chemii, tak jsem se začala o tyto vědy patřičně zajímat. Žilo se mi krásně než jsem ve druhém ročníku  pochopila, že nemám nikoho jiného než mimozemské přátelé. Všichni už kolem mě dospěli a já zůstala sama. Ufoni mě navštěvovali čím dál častěji. Vždycky přišel zvláštní tlak na hrudi, zvláštní vůně a byli u mě. Když bylo léto, sedávala jsem na poli a plakala dlouho do noci a prosila ať už si mě vezmou k sobě na cizí planetu. Chtěla jsem si i hodit mašli, myslela jsem si, že jsem mimozemšťan a že tu nemám co dělat. Kreslila jsem je čím dál častěji, nedokázala jsem je vyhnat z hlavy. Davem jsem byla úplně posedlá, nechávala jsem mu zamilované dopisy na balkóně  a čekala až přiletí. Tehdy mi bylo už 16 let. Rodiče to přestali řešit, mysleli si že už jsem velká holka a že jen myslím na kraviny. Ale ono to bylo už příliš intenzivní. Ufoni byli všude se mnou. Dokonce jsem chodila dříve chodívala do lesa ve stříbrné šusťákovce a hrála si na opuštěného ufona. Jeden dědula pak hrál se mnou a ukazoval mi kytky, stromy a říkal mi chudáčku nemocná. To mi bylo asi těch 13-14 let. V těch 16 jsem chodila po městě v plášti z natupírovanými vlasy a už jsem věřila tomu, že jsem z vesmíru. Někdy to už nešlo vydržet, ufoni byli se mnou. Když jsem s nima dala do řeči, lidi se blbě dívali. Takže jsem začala chodit do parků a lesů, kde moc lidí nebylo, ale většinu času jsem trávila v knihovně. Moc kamarádů jsem tehdy neměla. ale i kdyby ja už radši bývala sama, stejně se mnou nikdo moc nevydržel, když jsem mluvila jen o ufounech. někteří mi říkali, ať si najdu chlapa jiní ať se jdu léčit. Já udělala to první:).nikdy jsem nevěřila tomu, že bych si přítele našla, přece měla jsem Davea a nechtěla jsem mu ublížit. Když mi bylo 17, byla jsem na oslavě kamarádových narozenin. vytáhli mě z baráku, nebo spíš mě taťka vyhnal, ať se jdu konečně ožrat. A tam jsem ho potkala. Zprvu jsem si říkala, co je to za vožralýho debíla a já nikdy s pozemšťanem chodit nebudu, ba jen s ufonem či robotem. Jenže začala jsem s nim chodit. Na střední to ihned věděli všichni. Ze začátku to měl těžké. Pusu jsem mu nedala nic, bylo mi líto Davea, že zrazuji jeho city a bála jsem že zradím i celý svůj vesmír. Pořád jsem mu říkala, políbím tě, až mi to vesmír dovolí. Teď se divím, že se na mě nevykašlal. Ani se nezlobil, nic. Sice jsem se doslechla, že ožralý plakal, co se mnou je?Že jsme spolu už tři týdny a já ho ani pořádně nepolíbila. v té době jsem začala konečně vnímat rozdíl mezi realitou a mým vnitřním světem. Začala jsem Adama brát jako svého přítele a je tomu tak dodnes. Nade vše ho miluji a jsem mu vděčná, že mě vytáhl z té nekonečné propasti. O mimozemšťany se zajímám, píšu o nich příběhy, dokonce k nim přibyl i nový, Altar Epetulex. Ten je z planety Tekken, kde ženy vyhynuly a jsou tam jen muži. Vypadá dost lidsky, je jen azurově modrý a velké černé oči. Jenže už vím, kde je realita a kde můj svět. Nyní studuji na vysoké škole nanotechnologie, takže hlavu zaměstnávám dostatečně a myšlenky mi v hlavě už tak nevíří. Nikdy se své lásky k vesmíru a vědě nevzdám, ale už nikdy nedovolím, aby mě moje vlastní představy takhle ovládly. Dodneška nevím, jestli jsem v té době byla jen zasněná nebo duševně nemocná...

Ale jedno Vám řeknu, ve vesmíru určitě nejsme sami, protože by to bylo přece zbytečné plýtvání prostorem...